Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Avšak učinili jste dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech. (Fp 4,12-14)
Sestry a bratři,
Velikonoce jsou příležitostí, abychom si znovu připomněli, co je základem naší víry, co nám víra dává a k čemu nás v životě také vede. Události této doby jakoby dávaly za pravdu Tomášovi a potvrzovaly jeho pochybnosti: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (J 20,25) Vidět stopy působení vzkříšeného Krista v tomto světě se zdá být čím dál složitější. Caravaggiův obraz je pro mě silným svědectvím o tom, jak tenká je hranice mezi vírou a zklamáním, mezi důvěrou a selháním, mezi nadějí a rezignací. A jak je pro nás lidi důležité, mít pro naději a víru nějaký silný a evidentní podklad. A čím masivnější, čím hmatatelnější, tím lépe. A když ho nemáme, tak pochybnosti narůstají, ochota se nasadit klesá, nespokojenost a nervozita stoupají.
Caravaggio: Nevěřící Tomáš
Když apoštol Pavel psal do Filip v úvodu citovaná slova, tak se jen nechlubil, jak je dobrý, co všechno dokáže, jak skvěle se mu v životě daří. Možná kdyby zůstal jen u těch příjemných životních událostí, tak by to tak mohlo i vypadat. On ale do svých „úspěchů“ zahrnuje i ztráty, bolesti, nouzi, všechny ty životní situace, kdy mu bylo opravdu těžko. Kdy mu šlo i o život. A že takových situací prožil opravdu vrchovatě. Ale ani to Pavel nestaví jen tak na odiv. Chce totiž především ukázat k tomu, co je zdrojem jeho životní síly a jaké obrovské bohatství mu víra přináší. Totiž svobodu. Připravenost s vděčností přijímat všechno to, co je zdrojem radosti i potěšení. Ale že se stejnou vděčností může v této svobodě přijímat i ty temné stránky života. To vše může „v Kristu“, jak píše. To vše přijímá skrze víru v ukřižovaného a vzkříšeného Krista.
Že se tím Pavel nemůže jen chlubit, že to je zvláštní a jedinečný důsledek víry Pavel stvrzuje i tím, že víru nechápe jen jako individuální výkon. Jako individuální cestu, kterou si sám zvolil a která je jeho soukromou, na druhých nezávislou záležitostí. Navazuje na pojetí víry starých Hebrejců, a proto také zakládá nové křesťanské sbory. Víra se totiž projevuje v životním nasměrování celého lidského společenství. Ne jen jednotlivce. Víra v Krista je směřuje také ke sdílení toho, co zakoušíme jako dobré, i toho, co prožíváme jako těžké a zlé.
K oživení, občerstvení a posílení této víry nás zvou Velikonoce. Abychom si znovu uvědomili, a i nějak nově prožili, co to znamená, že Ježíšovo ukřižování a vzkříšení je základem a východiskem naší víry a vlastně všech našich společných setkání. Proto Vás zveme nejen na velikonoční bohoslužby, ale také na naše pravidelná shromáždění.
Protože nevytváříme jen místní společenství, ale jsme součástí jednoho velkého organizmu, těla, jak o tom píše apoštol Pavel, tak myslíme na Vás na všechny s vděčností i v modlitbách. Pokud byste měli jakékoli podněty, nápady, napište, ozvěte se, navštivte nás, nebo my navštívíme Vás.
Jiří Weinfurter, farář v Křížlicích
Ke stažení (pdf): Velikonoční dopis 2025