Vrchlabí 20. 4. 2025 Neděle Vzkříšení
Michael Pfann
Texty: Introit Zj 1,18, 1. čtení Pís 3,1-4, kázání Jan 20,11–18, 3. čtení Zj 21,3-4
Písně: 560, 238, 545, 548, 549
Proč pláčete, milé sestry a milí bratři?
Skutečně. Proč pláčete? Ptá se Vás na to někdo? Co trápí vaši duši? Zajímá to někoho? Máte se komu svěřit, proč jste smutní? Marie Magdalena takového přítele měla. Ale to předbíháme.
*
Marie pláče. Slané slzy jí plní oči. Rozmazávají kontury skutečnosti. Nevidí jasně. Neví, co má před sebou. Pláč v jejích očích vytvořil hráz mezi její duší a okolním světem. Její duše je smutná až k smrti. Už zase se o ní pokouší sedm démonů, které z jejího nitra vyhnal muž, kterého oplakává. Ježíš je pryč. Je mrtvý. I jeho tělo odnesli. Ukradli. Kamsi deponovali. Hrob je prázdný. Nic po něm nezbylo. Marii se do srdce vrací chmury, zmatek, deprese, běsi. Bez něj. Bez toho, který ji zachránil. Zamlžil se jí výhled na krásu světa. To je totiž to, co dělá pláč v očích.
Nedávno se mi rozbily stěrače na autě. Respektive dlouho jsem nevyměnil gumičky na stěračích. Zteřely. Při každém setření stěrače skřípaly tak, že mě to přivádělo k šílenství. Vzteky jsem bušil do volantu a nadával. Co hůř, neviděl jsem na cestu. Po každém setření jsem čekal co nejdéle, co to šlo, abych nemusel znovu poslouchat ten skřípot. Hustě pršelo. Vozovka se pomalu zalévala deštěm. Stromy podél cesty se pomalu měnily ve velké houby, posléze v pouhé temné stíny na kraji rozmazaného zorného pole. Mlhu občas prozářily kužely protijedoucího auta. To jsem raději setřel. Pak ale pomalu zase ztrácel svět barvy, strukturu, přehlednost. Polykala ho mlha. Nedalo se v něm vyznat. Já se uzavíral do malé konzervy auta. Hrozilo to katastrofou.
To je totiž to, co s člověkem dělá neovladatelný pláč. Neovladatelný smutek. Sebere člověku rozlišovací schopnosti. Svět ztratí barvu. Jako když máte přední sklo auta plné deště. Život se dostane do ohrožení. Právě v takovém stavu se zrovna teď nachází Marie Magdalena. Nekonečné zoufalství. Ztratila toho, kdo ji vrátil do života. Ztratila orientaci, směr. Její cit pro lásku dostal hluboký zásah. A tak stojí, pláče a nevidí na svět.
*
Přece jen se odváží. Nakonec se nakloní. Nahlédne do toho černého hrobu. Do jejího rozmlženého vnímaní se zapíchnou dva světlé body. Dva muži v bílém. Dva andělé na místě, kde ležel její milovaný učitel.
Dva Boží poslové pokládají tu zásadní životní otázku. Výraz Boží péče: „Proč pláčeš?“ Projevují o Marii skutečný zájem. Zajímají se, co jí trápí. Její nekontrolovatelný smutek je najednou přeci jen uchopitelný. Ta mlžná krajina přeci jen alespoň trochu získává na přehlednosti. Projasňuje se andělskou září. Marie je najednou zcela praktická. Nevyráží ze sebe nekontrolované výkřiky zoufalství. Může hlasitě vyjádřit, co ji trápí, a tak se najednou přeci jen má čeho chytit. „Odnesli mého pána a nevím, kam ho položili.“
Jakoby se vyslovená nejistota rázem stávala splněným přáním, Marie se otáčí a za sebou vidí toho, kterého hledá. Za ní stojí Ježíš. Jenže se smutkem se člověk nevypořádá jen tak, z okamžiku na okamžik. Je to proces. Chce to čas. Marie má stále ještě oči zamlžené slzami. Nepoznává ho.
Znovu slyší tu otázku: „Proč pláčeš?“ Co s tebou hýbe? Co obtěžkává tvoji duši? Kde ses ztratila? Koho jsi ztratila? A co, koho vlastně hledáš? Marii někdo nabízí pomocnou ruku. Získává průvodce svým smutkem. Proráží cestu slzavým údolím. Získala směr. Alespoň na chvíli ví, co jí si ho odnesl ty, tak mi řekni kam, já pro něj půjdu.“
Je cílevědomá. Nikdo ji nevezme tu poslední příležitost rozloučit se s milovaným učitelem. Prokázat mu poslední službu. Pomazat jeho tělo vonnými mastmi na poslední cestu. On ji věnoval tolik péče. Zachránil ji z nemoci, která hltila její duši. Ona mu chce prokázat tuto poslední péči. Je to pro pozůstalého tak důležité –dobře a důstojně se rozloučit.
*
Marie ještě neví, že tohle není příběh o smrti. Ještě to nedokáže vidět. Taky aby jo. Vždyť to snad ještě nikdo nikdy neviděl. Především má stále v očích pláč. Něco už se ale přece změnilo. Pláč má ještě jinou funkci. Nemusí jen mlžit zrak. Pomáhá vyrovnat se s bolestí. Dát jí průchod. Nezakrýt trápení horečnou činností, tak jak tu udělali učedníci, co k hrobu přiběhli a zase utekli něco dělat. Marie si vzala čas na to, aby truchlila. Aby prožila svůj smutek. Aby mu dala průchod. Pláč přece pomáhá bojovat s bolestí. Záleží přitom ale právě na tom, jestli člověk narazí na někoho, kdo mu naslouchá. Koho jeho trápení zajímá. Kdo se zeptá: „Proč pláčeš?“ Marie tuhle otázku, výraz Boží citlivé péče o člověka slyšela hned třikrát. A to rovnou od Božích prostředníků. Od dvou andělů a Božího syna. Být blíž Bohu snad ani není možné.
„Proč pláčeš?“ zeptali se ji. Někdy je smutek jako černý mrak, který se vznáší nad krajinou. Všechno halí do ocelově temných barev. Pak najednou přijde někdo a jeho otázka probodne ten těžký oblak. „Proč pláčeš“ Mraky se roztrhnou a valí se ven potoky deště. Celá obloha pláče. Mrak pomalu splaskává a země pod nebem dostává napít, vyráží zelené výhonky. Pláč také někdy revitalizuje. Vrací život tam, kde se vznášelo šero smrti. Právě to se stalo Marii. Vypustila stavidla. Vytvořil se v ní prostor pro nové věci, pro nové poznání, pro nové setkání. Díky tomu, že neutekla, dala prostor svému pláči a smutku, zůstala na místě, nepropásne to, oč v životě jde. V Marii se pláčem otevřela krajina pro nový život.
*
Do jejího napjatého ticha zní její jméno: „Marie“. V tu ránu se Marie znovu otočí. Už podruhé. Zatočí se jí hlava tím poznáním. Život se jí už podruhé za tři dny obrátí na ruby. Objeví se před ní nová cesta, po které může vykročit. Cesta lemovaná ostrými konturami zelené aleje, která má směr. Jako milá, která konečně našla svého milého běží Marie Ježíšovi naproti. Chce mu skočit kolem krku. „Rabbuni, mistře, učiteli.“ Obejmout ho a už nepustit.
Jenže ono není všechno při starém. Něco se změnilo. Úplně změnilo. I Ježíšovo tělo se proměnilo. Není možné ho vzít a někam odnést. Není ho možné deponovat do hrobu. Zabalit do pláten. Přivalit kámen. Není ani možné držet si ho jen pro sebe a nikomu jinému ho nepůjčit. Sám ho držet za ruku.
Ale nenechme se mýlit, to není k pláči. Marie musí Ježíše pustit. Nechat jít dál. K dalším. Dobré věci, zásadní okamžiky, dobré lidi, lidi, které milujeme, lásku si přece nemůžeme syslit pro sebe. Nemůžeme ji vyfotit, nebo natočit na video. Na lásku se nemůžeme dívat přes obrazovku telefonu. Musíme ji prožít a nechat jí volnost. Musíme jí dát prostor k rozletu, aby zůstala živá. Aby pulzovala jako krev v žilách živého člověka – v pohybu od srdce k srdci. Aby láska s otázkou: „Proč pláčeš?“ vyháněla mraky z duše.
Ježíš toho dne otevřel nový prostor pro všechny. Prostor sdílení. „Už se mě nemůžeš dotknout. Všechno se změnilo. Tohle je jen mezičas. Mezizastávka. Jsem na cestě nahoru, ke svému Otci, k vašemu Otci. Máme ho dohromady. Vystupuju ke svému Bohu, k vašemu Bohu. Ke společnému Bohu tohoto světa. Jen projíždím, abych Vám řekl, že teď je to na vás. Tak utíkej Marie. Utíkej se podělit o tu skvělou zprávu k mým bratřím a sestrám.“
*
Marie běžela. Stružky vyschlého pláče ji v běhu pálí na tvářích. Rudých tváří plných života, který se do ní vrátil. Marie spěchá povědět dál o tom, že smrtelná bouře se přehnala.
Marie se snad sám pán Bůh zeptal: „Proč pláčeš?“ Ona díky tomu mohla dát průchod svému smutku, mohla ho vyplakat a podívat se na svět umytýma očima. A tak to běží říct i ostatním: Že svět už není slzavé údolí. Je neděle ráno. Vyšlo slunce. Kámen je odvalen. Smrt prohrála na sety. Člověk je vzkříšen. Mezi živé se vrátil ten, kdo se upřímně ptá: „Proč pláčeš?“ Nevyhýbá se bolestem života. Poslouchá a na závěr „setře každou slzu z našich očí.“
Važme si těch, kteří se nás upřímně ptají: „Proč pláčeš? Co tě trápí?“ Dost možná právě v nich potkáváme samého Boha. Ukazuje našim čerstvě umytým očím, že se před námi otevírá zelená krajina plná života.