Kázání: Má vůbec smysl se modlit? (J 16,23b-28.33)

Vrchlabí 25. 5. 2025

Michael Pfann

Texty: Introit Ž 66,20, 1. čtení Ex 32,7-14, kázání J 16,23b-28.33, 3. čtení Lk 11,9n .

Písně: Svítá: 228, 285, 274, 333, 480

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

myslíte, že je možné pána Boha přemluvit?

Pokud ne, jaký má vlastně smysl modlitba. Pokud ano, otázka zůstává, jaký smysl má modlitba?

Minulá neděle se jmenovala cantate, zpívejte. Ta dnešní podle toho úvodního Žalmu, rogate, modlete se. Ježíš učedníkům říká „proste a dostanete“. „Proste a dostanete“. Loučí se s nimi. Odchází do Jeruzaléma, kde ho čeká už jen soud a poprava.

Dává tedy učedníkům instrukce, na koho se obracet v době jeho nepřítomnosti. Něco jako automatický email s oznámením: „po dobu mé nepřítomnosti se v případě nouze obracejte na toho a toho“. Jako by Ježíš říkal Ježíš učedníkům: „Dodnes jste byli zvyklí se domlouvat přímo se mnou a já to domlouval se svým Otcem, pánem Bohem osobně. Od teď už se na něj můžete obracet přímo. Odvolejte se přitom na mě.“ To totiž znamená to „proste v mém jménu“, nebo, jak to bývá někdy v modlitbách: „o to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána.“ To jednoduše znamená: „Pane Bože, tvůj Syn, pán Ježíš, říkal, ať se případně obrátíme na tebe, tak tedy voláme…“

Takhle Ježíš instruuje učedníky a ujišťuje je: „proste a dostanete“. Jenže, je to tak jednoduché? Máme dost často jinou zkušenost. Skutečně se dá pána Boha přesvědčit. Prostě poprosit a dostat. Dá se pánem Bohem pohnout? Přemluvit ho, k tomu, co si přejeme?

*

(slide)

Podívejme se na některé biblické modlitby. Mám k tomu několik obrázků. Ta třeba Mojžíš. Mojžíš často promlouval s pánem Bohem. Někdy přijímal úkoly. Někdy se jim vyhýbal a vymlouval se z nich. Někdy prosil o všechno možné, většinou spíš pro Izraelce než pro sebe. Byly i chvíle, kdy musel pána Boha udobřovat. Hospodin se na Izraelce šíleně rozčílil a chtěl si to s nimi jednou pro vždy vyřídit. Tak třeba, když poté, co je osvobodil z egyptského kriminálu a dal Mojžíšovi na Sinaji desatero přikázání, vlastně takovou mapu, která jim ukazuje, jak dobře cestovat životem. Mojžíš dostal desatero a Izraelci mezitím tancovali kolem zlatého telete, bůžka, kterého si na místo Hospodina sami odlili. Nebo, když je konečně po čtyřiceti letech plahočení přivedl až ke hranicím zaslíbené země a Izraelcům se najednou rozklepala kolena. A že by snad přeci jen zůstali tam, kde jsou. Že jim ty nové začátky najednou nahánějí strach. „Mor na ně“ zlobil se Hospodin.

Mojžíš v obou případech nastoupil s jemnou diplomacií. Postavil se za tu vylekané, tu zblblé lidi a pána Boha nakonec přesvědčil. Nad jeho hněvem zvítězilo jeho milosrdenství, na které spoléhal Mojžíš. „Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že dopustí na svůj lid.“

Podobně známé Abrahamovo licitování o osud lidí v Sodomě. „Když najdu ve městě alespoň 50 spravedlivých, tak ho nezničíš, Bože. Alespoň čtyřicet, třicet, dvacet. Deset.“ A Hospodin se nechal vždy znova umluvit Abrahamovými přímluvami. Navzdory jeho rozčílení s ním byla řeč. Láska k lidem převážila nad zlostí. Bohužel v té Sodomě nebylo ani těch deset.

*

(slide)

O síle vytrvalé modlitby povídá také Ježíš v jednom podobenství. Modlitba, to je to jako s tím mužem, který přišel k domu a tluče na dveře. Je půlnoc. Na návštěvu mu přijel přítel a on nemá, co mu nabídnout. Lidl zavřený, tak zaskočí k sousedům. Dveře jsou zavřené. On klepe, buší. Oknem na něj soused křičí, „jen jdi, je noc, děti spí, nech nás být. Neotravuj.“ Ale muž se nedá, musí přece pohostit návštěvu. Muž tluče dál. Je vytrvalý. Je neodbytný. Až si nakonec vytluče tu svou. Soused otevře, dá mu tři chleby a jde zase spát.

„Tlučte a dveře se otevřou.“ Říká Ježíš. Takhle je to s modlitbou. „Proste a bude vám dáno.“ Dokonce prý, každý, kdo prosí, ten dostává, kdo hledá, nalézá. „Copak by vás pán Bůh, váš otec odbyl?“ Zakončuje Ježíš a vyzývá až k dotěrné vytrvalosti. Neodbytnosti.

Tohle je tedy ta biblická linie o vyslyšených modlitbách. O chvílích, kdy se s pánem Bohem podařilo pohnout. A to proto, že to, oč ti lidi prosili, dávalo smysl. Zdráhám se k ní přidávat příběhy naší vlastní zkušenosti s modlitbami, které došly sluchu. Zkušenost, že pán Bůh slyší, je totiž věcí naší víry. Ne, jistoty. Proto jsem vždy opatrný s jistotou říkat, který den a v kterou hodinu pán Bůh intervenoval v můj prospěch. Člověk se zdráhá mluvit za pána Boha. Přesto myslím, že byste sami za sebe dokázali mluvit o životních zkušenostech, kdy jste cítili, nebo zpětně poznali, že na tohle jste teda nebyli tak úplně sami.

*

(slide)

O čem se mluví daleko snáze a hlasitěji, jsou ty chvíle, kdy pán Bůh naše modlitby neplní. Kdy modlitby zůstávají nevyslyšené. Kdy člověk žije v bolestech. Kdy je osamocený. Kdy blízcí odcházejí. I tahle linie v Bibli je. Žalmy jsou plné volání k Bohu, který zdá se neslyší. Co teprve Job, na dně a v popelu. Jonáš v břiše velryby. Kdo by si troufnul jít za nim a říkat: „Proste a bude vám dáno.“

Sám Ježíš má s modlitbou velmi ambivalentní, rozporuplnou zkušenost. Jsou chvíli, kdy se ani nemusí modlit a z nebe k němu promlouvá hlas: „Toto je můj milovaný syn, toho jsem si vyvolil.“ Při křtu a při proměnění na hoře. Jinde se obrátí k Otci a z pěti chlebů a dvou rybiček nakrmí davy. Na druhé straně pak ale v Getsemane mluví ke svému otci o svém strachu a úzkosti. Rád by, aby od něj Hospodin ten kalich odňal. „Ale ne moje, ale tvá vůle se staň.“ O den později Ježíš na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ „Proste a bude vám dáno. Parafrázi této jeho věty na Ježíše v posměšku křičí lidé zpod kříže: „Zachraň sám sebe. Sestup z kříže.“ Toho dne, mu nebylo dáno.

Možná nám jsou právě tihle osamělí a utrápení modlitebníci, kteří neslyší odpovědi na své prosby někdy bližší než ti, kteří pána Boha přemluvili, přesvědčili, mají na své straně. Také by se nám snáze mluvilo o těch chvílích, kdy nás, zdá se, nikdo neslyšel. V nemoci. V samotě. Když jsme se trápili a když odcházeli nejbližší. „Proste a bude vám dáno“, to pak zní jako provokace.“ Slyší někdo? Slyší někdo modlitby a křik z Gazy, z Ukrajiny, ze Súdánu?

Vlastně doufám že ano. Netroufl bych si jít za dětmi z Gazy a říkat jim, „proste a bude vám dáno“. Netroufl bych si to možná i proto, že v takových chvílích je to možná ještě víc naše odpovědnost, odpovědnost nás, kterým bylo dáno, prosit za ty, kterým právě teď dáno není. Pokud se nám zdá, že pán Bůh někomu nedává, možná je na nás, abychom my dávali. Dělali, co je v našich silách. Možná právě to je jeho způsob, jak dávat. Skrze nás.

*

(slide)

Tak jak to tedy je s těmi modlitbami? Je možné přemluvit pána Boha? Měřeno zkušeností lidí Bible – to asi možné je. Jejich svědectví mluví o Bohu, s kterým je řeč. O Bohu, jehož nejvýznačnější vlastností je láska, proto se dokáže smilovat. Dát se pohnout. Máme ale v Bibli i ty, kteří o tom pohybují. Někdy i hodně. Ale nepřestávají volat. Nepřestávají tlouct. Nepřestávají prosit. S nadějí, že nakonec přeci jen dostanou.

Je možné přemluvit pána Boha? Měřeno naší zkušeností – kdo ví? Každý máme jinou zkušenost. Asi si musíme na tomto místě odpovědět sami. Je to otázka naší víry. A jsou jistě chvíle, kdy pokud si chceme udržet naději, vyžaduje to dost houževnatosti, dost vytrvalosti. Neodbytná modlitba.

Podívejme se na tento obraz od Salvadora Dalího. Kouknme na všechny ty hodiny a hodinky, které se ohýbají, lezou po nich mravenci. Jejich času se nedá důvěřovat. Z hlediska věčnosti se náš pojem o čase rozplizává. Čekat na vyslyšení našich modliteb se nedá se stopkami. Čas v Boží režii běží podle jiných chronometrů. Z našeho pohledu se někdy zdá nekonečný. V takových chvílích asi nezbývá než umanutá vytrvalost. Tlouct a tlouct. Prosit a prosit. Navíc, nakonec dost možná dostaneme úplně něco jiného, než oč jsme žádali.

Tak co tedy s modlitbou? Myslím si, že modlitba je cosi jako důvěra vložená někam mimo náš dosah. Důvěřujeme, že nás nese něco, co nemůžeme držet v ruce. Nemůžeme si tu připnout na předloktí jako náramkové hodinky. Takovouhle modlitbu si představuju jako most. Most, který vede nad touto Dalího krajinou. Most, který vede nad časem, který se rozplizává ve věcech, které nás trápí a nemůžeme si s nimi poradit. Zdá se někdy jako nekonečný.

Modlitba je jako most, který nás vede za obzor tohoto času, kamsi, kde dostáváme sílu, vzpruhu a důvěru jít dál. Modlitba znamená prosit, i když si nejsme jistí, jestli dostaneme, oč žádáme. Modlitba nám pomáhá přijmout to, oč nás ani nenapadlo žádat, a přitom nás to nese dál. Takováhle modlitba nás zvedá a vede. Tak si myslím, že si můžeme troufnout, jak vyzývá Ježíš, vzchopit se prosit. A věřit, že nějakým způsobem také dostáváme. Tak tedy: Vzchopme se! Prosme a nezdráhejme se také přijímat. Amen

 

Comments are closed.