Vrchlabí 15. 6. 2024, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 30,12, 1. čtení 2. Samuelova 6,1-2.5.14-15, kázání 2. Kor 13,11-13, 3. čtení Fil 4,4
Písně: 318, 292, 284, 156, 184
Milí přátelé, nejdřív bych rád udělal malou anketu: Co vám dělá radost?
*
Když jsme jako malí jezdívali s rodiči autem, poslouchali jsme namluveného Vinnetoua. Moje teta a kmotra Terezka mi ho tehdy k narozeninám nahrála na několik kazet, Na každou z nich na barevný papír nakreslila Vinnetouovu tvář. (Tehdy se ještě neřešilo pirátství.) Ještě, než se Old Shatterhand seznámí s Vinnetouem, vyráží na cestu na Západ. Divoký západ. Pořídí si koně, vetchou herku, sedá na ní a vyráží za dobrodružstvím. V paměti mi utkvělo, že divočinu, do které vyráží, nazývá: dark and bloody grounds. Česky: temné a krvavé kraje. Temné a krvavé území.
Dark and bloody grounds. V tom napínavém příběhu, v knížce to zní dobrodružně. Problém začíná, když se příběh začíná stávat realitou. V poslední době, když člověk sleduje zprávy, zdá se, že dark and bloody grounds, temné a krvavé území se nebezpečně rozšiřuje, že se přibližuje.
Co s tím? Stáhnout ocas a jako kojot prchnout do úkrytu? Nebo jako Old Shatterhand nebezpečí s odvahou čelit. A snad přitom dokonce můžeme najít nečekané přátelství na život a na smrt. Uprostřed nástrah světa najít pokrevního bratra. No, nemusíme to romantizovat. Nežijeme v dětské literatuře. Nicméně, nabízí se celá řada způsobů, jak temným a krvavým nebezpečím čelit. Ten o kterém chci mluvit dneska, je možná nečekaný, je to radost.
Začněme tím, že zvedneme oči od zpráv v mobilu. Rozhlédněte se kolem sebe. Je krásný den. Je teplo. Slunce svítí. Tamhle ta lípa brzy začne bzučet včelami. Žijeme v krásném světě. Máme za sebou naplněnou noc, plnou muziky, tance a setkání. Je za co být vděčný, je z čeho se radovat.
Však jsme četli o králi Davidovi, který plný radosti z Boží blízkosti přichází do Jeruzeléma a přitom tančí. Je to takový taneční happening. Lidé hrají na nástroje, tančí. Ve předu tančí král. Manželka ho má za blázna, že nemá žádnou důstojnost. On má přitom radost, že se na ně pán Bůh nevykašlal, že se vrací domů. Někdy je víc důstojnosti v bláznovství a radosti.
*
Chci si dneska vzít na pomoc tenhle plakát. Je to plakát, který se v osmdesátých letech tajně distribuoval v kruzích undergroundu a alternativní kultury. Je na něm portrét básníka Ivana Martina Jirouse, který si říkal Magor – skoro jako David blázen. Já jsem plakát podědil po tátovi (nebo mámě). Mám ho pověšený v kanceláři, ve své galerii svatých. Mezi fotkou uprchlického syrského dítěte, které spí pod křížem na srbsko-maďarských hranicích a Banksyho holčičkou, která se nesena nafukovacími balónky snaží přeletět vysokou zeď dělící Palestinu a Izrael. Dark and bloody grounds. Dnešní svět.
Proč jsem ale dneska přinesl právě tenhle obraz? Je pro mě důležitá ta Jirousova věta: „Hlavně, aby nezmizela radost!“ Je to jeho heslo, jeho memento. „Hlavně, aby nezmizela radost.“
Poprvé jsem ho slyšel asi ve třinácti letech. Bylo to z nahrávky nazvané Dopis Magorovi. Vznikla v prostředí undergroundu, alternativní – neoficiální – kultury. Do naléhavých tónů baskytary, dunění bicích a disonantních harmonií violy mluví, skandují a křičí Jirousovi přátelé jakýsi vzkaz svému příteli, který už poněkolikáté sedí v kriminále. Nahrávka má obrovskou sílu, ve veškeré její neumělosti je cítit jak vztek nad nespravedlností, tak hluboká sounáležitost přátel. Vzdor nesvobodě. Solidarita. Odhodlání brát se svou věc, za svobodu projevu, za svobodu uměleckého ducha, za svobodu člověka.
Jeden z hlasů na nahrávce také cituje přítele Jirouse:
„Jde o to, aby nezmizela radost
Žít vesele a důstojně říká Magor“
Jirous, básník, divous a jedna z vůdčích osobností kulturního undergroundu byl v sedmdesátých a osmdesátých letech pětkrát vězněn v komunistických vězeních. Celkem si během patnácti let odseděl 8,5 roku. Bylo to i právě proto, že nebyl ochotný vzdát se toho nároku, aby nezmizela radost. Uprostřed nesvobodných poměrů, vzdor zákazům pořádal kulturní setkání, zakázané hudební festivaly, propojoval lidi. Odmítal se podřídit a nechat zlomit. Předpokládám, že by mě teďka sprostě okřikl, jak to měl ve zvyku („kecáš, jako flanďáků): Myslím ale, že za tím vším bylo jednak to, že věděl, že bez sounáležitosti se špatně žije. A taky, že věděl, že umění otevírá člověku přístup ke kráse, ke svobodě, k radosti, v posledku k pánu Bohu. Byl to ostatně hluboce věřící katolík. Už jsem o tom mluvil víckrát, ale jeho básně ze sbírky Labutí písně, které psal na cigaretové papírky a propašoval ven z tvrdého valdického vězení, jsou z velké části modlitby. Jednu vám přečtu.
Jestli nebe nezesvětlá
zůstaneme beze světla –
dobře znám váš rým
Touláte se po Paříži
já si stejný vzorek mříží
znovu prohlížím
Zas se bude zelí krouhat
zase na podzim
protože se nechci rouhat
raději se pomodlím
Tvojí vůlí Bože je-li
abych nezkys jak to zelí
rád Ti vyhovím
Abych nezkys, jak to zelí, Bože. To se stane děsně snadno – bez přístupu ke vzduchu, ke kyslíku, utopený ve vodě, zavřený v temnotě. Je třeba dýchat. Nadechovat se světa kolem sebe. Koukat kolem sebe. Otevřít se světu. Nenechat se utlačit těmi dark and bloody grounds, nedat se vytlačit temným a krvavým území, ale stavět území, prostor na jiných základech.
Proto je potřeba se setkávat. Hledat vzájemně porozumění a soužití v pokoji vzdor různým pohledům na svět. Vzájemně se podpořit. Často se to děje v drobných gestech, v podání ruky, v pohledu z očí do očí, v objetí, v políbení, v poslané zprávě. V drobných aktech sounáležitosti, respektu, lásky. Na tom se dá stavět.
Pravá radost není: „don’t worry, be happy“, nestrachuj se, buď šťastný. Nejde o to být pořád happy. To je křeč. Opravdová radost nevytěsňuje temné stránky života a světa. Všechny ty kriminály a lidskou zvůli. Ví o nich. Pravá radost je sdílená. To proto, že s těžkostmi se vyrovnáváme spolu. Díky tomu se taky spolu můžeme radovat. Spolu něco budovat. Festival, blešák, food-swap, skautské setkávání, bohoslužby, tábory, besedy, komunitní život, dobrodružství, umění – prostory, kde se lidi setkávají. Společně nesou život. Společně se radují. Ostatně král David se radoval a tančil spolu s dalšími lidmi, protože právě při tom byl pán Bůh. To je radost.
A tak dark and bloody grounds, temná a krvavá území můžou v našem světě bobtnat. O to důležitější je držet hesla: „Hlavně aby nezmizela radost“, Tak těm temným územím stavíme hráz. Můžeme přitom jak Old Shatterhand setkáme se svým Vinnetouem, nebo Nšoči a najdeme přátele, lásku na život a na smrt. A já jsem přesvědčený, že pán Bůh je v tom s náma.
Tak nezkysněme, jak to zelí. Pamatujme: Hlavně aby nezmizela radost! Amen