Vrchlabí 6. 7. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 103,8.10.11, 1. čtení Lk 12,1-3.11-32, kázání 1. Tim 1,12-17, 3. čtení Lk 19,10, pož. Ž 67,2n,7b.8
Písně: 128, 318, 320, 711, 407 // Svítá v Herlíkovicích: 276, 79, 148, 398, 225
Milé sestry, milí bratři,
„proč právě já?“ ptáte se někdy? „Proč právě já?“
Proč právě vy? Na to neumím odpovědět. Ale právě o vás jde. I právě na vás chce Ježíš Kristus něco ukázat. Co? To je asi právě na Vás, abyste objevili. Ale rozhodně, jde právě o vás.
Stejně jako šlo právě o Pavla. Apoštola Pavla. Pavel píše „právě na mně Ježíš Kristus ukázal svoji shovívavost“. Na mně, vítězi v závodu o největšího hříšníka, „ukázal Ježíš Kristus svoji shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života“. Pavel jako příklad od pána Ježíše. Proč ne?!
*
No, ono by se našlo. Podívejme, koho nám to vlastně Ježíš dává za příklad. Apoštol Pavel, který bývá často vznešeně citován, učitel teologie, šiřitel křesťanství, budovatel církve, tak tenhle Pavel byl náboženský fanatik. A nejen to. Pavel byl náboženský fanatik a terorista nebo se minimálně pohyboval v kruzích náboženských teroristů. To nejsou žádné pomluvy. Jen dnešní terminologií opakuji, co o sobě Pavel sám říká. Tady v dopisu Timoteovi píše, že byl „rouhač, pronásledovatel a násilník.“
Pavel pocházel z Tarsu v dnešním Turecku. Odtud se přestěhoval do Jeruzaléma, poznal Židovské náboženství a přidal se k němu. Jak to tak s konvertity často bývá, byl velmi horlivý. Dal se na důkladné studium Tóry, ponořil se do Zákona. Byl to koneckonců vysoce inteligentní mladý muž. O tom svědčí jeho novozákonní dopisy. Brzy se stal jedním z farizeů, přísných a konzervativních znalců a strážců židovského Zákona. Známe z evangelií, jak se často hádali s Ježíšem o význam různých pasáží Starého zákona a židovských předpisů. Zatímco Ježíš byl reformátor, snažil se Zákon pochopit nově, pro současnou situaci. Farizeové drželi konzervativní pozice. Často se neshodli. Někteří dokonce chtěli vidět Ježíše mrtvého. Což se jim ostatně povedlo. Do tohoto ostrého proudu farizeismu se přidal i Pavel. Studoval důkladně. Příkazy zákona vykládal nekompromisně. Hříšník – jako my – ten u něj neměl šanci.
Brzy mu to ale nestačilo. Byl to přeci mladý muž plný horké krve a mladického zápalu. Tak se radikalizoval. Nechtěl zákon jen znát, sám praktikovat, chtěl jeho plnění také vynucovat. Přešel k tzv. zélótům. To už nebyli jako farizeové konzervativní intelektuálové, teoreticky debatující o starých spisech. Moralisti, tahající za nitky z pozadí. Zéloti brali spravedlnost do svých rukou. Zélos znamená horlivý. Zélóti byli horliví pro Zákon. Jejich vzorem byl starozákonní kněz Pinchas, který zabil Zimrího a jeho ženu, protože se odmítl se svou ženou cizinkou a jejím pohanstvím rozvést. To naznačuje, že zéloti nešli pro ránu daleko.
Byli to náboženští fundamentalisté, kteří neváhali brát spravedlnost do vlastních rukou. Pokud někdo podle jejich pojetí porušoval židovský zákon, bylo v pořádku zjednat nápravou mimosoudní cestou. To znamená pěstí, nožem, kamenem. Tady není prostor pro milosrdenství, odpuštění. Hříšník, ať shoří v pekle. Tak to dopadá, když člověk horlí pro víru, ale zapomene na lásku a nezapojí rozum. Víra bez rozumu – vede k fundamentalistou a odtud vede cesta k terorismu. Zélóti, minimálně jejich část, byli teroristy své doby. Pavel patřil mezi ně.
Sám o sobě opakovaně píše, že pronásledoval církev. Píše, že se křesťany snažil vyhubit, popřípadě vyhladit. Tady už vlastně mluvíme o zamýšlené genocidě. Když k smrti kamenovali apoštola Štěpána, Pavel hlídal kabáty. Byl při tom. Schvaloval jejich záměr: Vraždit pro víru. Nemáme doloženo, zda se Pavel sám dopustil vraždy pro víru. Víme, ale že se pohyboval v kruzích těch, kteří pro víru vraždili a že náboženské vraždění schvaloval.
Tak to je apoštol Pavel. Toho nám prý Ježíš dal za příklad. Kdybychom řekli, že to nebyl žádný svatoušek byli bychom ještě dost mimo. Pavel byl náboženský fundamentalista se sklony k náboženskému terorismu. Pronásledovatel hříšníků, lidi jako my.
*
Otázka zní, jak je možné, že se z pronásledovatele hříšníků stal kazatel smíření a odpuštění? Jaktože právě jeho si Ježíš Kristus k tomuhle úkolu vybral, jak Pavel píše: „Právě na mě ukázal svoji shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.“
Známe příběh Pavlova obrácení. Na jedné z jeho trestných výprav, před branami Damašku ho srazil k zemi Ježíš. Ježíšovou zjevení mu oslepilo oči na tři dny. Když je zase proloupl, byl z něj nový člověk. Z lovce hříšníků a odpadlíků od pravé víry, sám odpadlíkem a vyznávajícím hříšníkem. Namísto vykonavatele spravedlivého trestu, apoštolem milosrdné spravedlnosti. Namísto zatracení smíření. Obrat o 180°.
Ale je to tak skutečně? Stal se z Pavla nový člověk? Změnil se od základů? Ano a ne. Když čte člověk jeho dopisy tak, jak vznikaly, vidí, že se Pavel postupně vyvíjel. Je to vidět třeba na otázkách, které štěpily tehdejší křesťanstvo. Hodně se řešilo, jestli křesťané mají držet židovské předpisy o košer jídle. Ti, kteří konvertovali od Židovství na to byli zvyklí, ti nově přišlí ne. Církev rozhodla, ať si to dělá každý po svém. Pavel byl ale zpočátku ostrý. Říkal: „Když křesťan, tak se vším všudy, to znamená svobodný od židovských předpisů.“ Svobodní všichni a povinně. Tady jsou ještě cítit náznaky jeho dřívější fundamentalistické horlivosti. Jak dospíval, došel k tomu, že je to jedno. Ať jí každý jí, jak potřebuje, jen ať tím neuráží spolustolovníky. Od radikalismu se vyvíjí k toleranci a otevřenosti.
Ostatně, na počátku byl pronásledovatelem těch, kdo se dávali na křesťanskou víru, nakonec jich sám na víru nejvíc přivedl. Ke konci života mluví o spáse a líčí vize o tom, jak budou lidé všech národů, židé i pohané proudit ke Kristu – ke svobodě.
Na počátku o Pavla neměl šanci nikdo, kdo nebyl totálně čistý, na konci se u něj otevírala cesta pro každého. To je jeho ospravedlnění pouhou vírou. Stačí věřit a Bůh člověka přijímá – takového jaký je. Hříšník jak Brno, dostává od Boha novou šanci. To je Pavlova teologie.
Z netolerantního násilníka se stal učitel tolerance. Jediné, k čemu byl na konci netolerantní, byla netolerance sama.
*
Tak právě takového člověka si Ježíš vybral, aby na něm ukázal svoji shovívavost, svoji trpělivost. Pokud člověk vidí jen druhou polovinu Pavlova života, zdá se to logické. Hotový příklad víry a milosrdenství. Je ale potřeba vidět v plné agresivitě první část Pavlova života, abychom pochopili, jak nepravděpodobný čuch na lidi Ježíš má.
Vlastně mi to přijde jako zvláštní Boží smysl pro humor, skoro bych řekl ironii, když vidíme, jaké typy si vybírá jako příklady. Největší z králů není moudrý Šalamoun, ale David, úkladný a zbabělý vrah. To aby nevyšlo najevo, že nasadil parohy vlastnímu podřízenému. Jonáš – samospravedlivý a sebelítostivý útěkář. Pavel – náboženský fundamentalista a terorista. To je výběr!
Dává to ale vlastně smysl. Jejich vlastní životní příběhy jsou svědectvím. Pavel docenil hodnotu odpuštění, až když pochopil, že jemu samému by těžko někdo mohl odpustit. A přece dostal druhou šanci a stokrát ji zúročil. Sám se stal příkladem toho, jak daleko to může dotáhnout i největší pomatenec a násilník. Dostal druhou šanci a ze svých slabých stránek udělal silné. Svojí horlivost, inteligenci a charisma překanáloval, pustil je proudit jiným korytem. Z jeho prokletí se stala jeho obdarování, kterým posloužil mnoha lidem, Ježíšově věci, a nakonec i sám sobě. Stal se vlastně case study, příkladovou studií toho, co je to Boží milost, co je to ospravedlnění hříšníka. Tak proto si Ježíš vybral právě jeho.
*
To je příběh apoštola Pavla. Jaký je ten váš? Jestli v tuhle chvíli máte obavy, že nejste dostatečně velcí záporáci, abyste mohli otočit a zazářit jako Pavel, tak nebojte: není malých rolí. Nevybírá si nikoho lepšího, ani nikoho horšího, ale právě vás, takoví, jací jste. Co se má ukázat právě na vás? Tak to je právě na vás, abyste objevili. Rozhodně to ale není málo. (A nemusíte se kvůli tomu stávat teroristy!).