Vrchlabí a Strážné 3. 8. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 107,9, 1. čtení Dt 8,2-6, kázání Jan 6,30-35, 3. čtení Ef 2,19
Písně: 288, 716, 366, 401, 384
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
vždycky mě fascinovalo, kolik rozmanitých pokrmů je možné vytvořit ze dvou, popř. tří základních surovin – z mouky a vody, popř. kvasnic (a soli). Jestli nás lidi spojuje nějaké jídlo, je to chleba. Po – skoro – celém světě ráno lidé snídají, svačí, obědvají nebo večeří nespočet variant na chleba, na pokrm z mouky, vody a kvasnic.
Tady mám ten náš český. Kdo z vás ho dneska snídal? Tady mám pitu. Mouka, voda. kvasnice. To dostanete po velké části Blízkého východu. Některé varianty jako takhle jsou s kvasnicemi, některé bez nich. Mexická tortilla – kukuřičná mouka a kvasnice. V indii naan, v Africe khobz. Mohl bych pokračovat dál a dál. Liší se druhy mouky, pšeničná, kukuřičná, manioková, různé jsou postupy zadělávání i pečení. Nakonec je to ale vždycky mouka a voda v nějaké formě, kterou jeden člověk zpracuje a druhý/nebo ten stejný člověk sní. Popřípadě se o něj podělí s druhými.
Právě ten moment sdílení, dělení se o chleba mi přijde obzvlášť zajímavý. Je to vlastně zvláštním způsobem intimní situace. Krájíte chleba. Snažíte se, aby byl tak akorát tlustý, aby byl ukrojený rovně. Ptáte se: „Chceš půlku, nebo celý?“ Podáváte ho druhému. Je to v tom prvek té úplně nejzákladnější péče. Staráte se o základní tělesné funkce. Aby druhý nehladověl. Aby se naopak dobře najedl. Jako extra bonus dostává potěšení z toho, že mu to chutná. Kdo máte malé děti, víte, jaký je rozdíl mezi hladovým a najedeným dítětem. Ale ruku na srdce, nenajedenému dospělému po ránu, je také lepší se vyhnout.
Jde ale také o to podělit se, aby na každého vyšel dostatek chleba. Na táboře jsme teď krájeli chleba po bochnících. Stejně jsme ale museli děti instruovat, aby si odebíraly chleby postupně, tak aby ty rychlejší nespásly všechno a pomalí mrňousové neměli hlad.
K tomu připočtěme, co všechno se musí udát, než chleba stojí na stole. A tak dále. Ale už brzdím, o jídle dokážu mluvit dlouho.
*
Na druhou stranu nejsem jediný, pro koho je jídlo a chleba zásadní téma. Za Ježíšem taky chodili lidi a mluvili s ním o chlebu. Přišli za ním a říkali: „No jo, jenže jak máme poznat, že jsi něco extra? Ukážeš nám nějaké znamení? Nějaké speciální triky? Co vůbec umíš? Co děláš? Co dokážeš? Tak třeba naši praotcové“, pokračovali, aniž by Ježíšovi dali prostor odpovědět, „naši prapradědové dostávali chleba přímo z nebe. Tak se to alespoň povídá. Na poušti, když měli hlad, padala jim z mraků mana. To znáš, však se to píše v Tóře: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ – To jsme si ostatně nedávno povídali na bohoslužbách s dětmi. Naše mana byla vanilková a podávala se v kornoutcích.
Ježíš musel mít dost velkou trpělivost, že těm lidem tehdy vůbec odpověděl. Chtěli po něm znamení, takovou jako průkazku, že je něco speciálního. Přišli za ním přitom krátce po tom, co Ježíš nasytil celé zástupy z pěti chlebů a dvou ryb. Museli u toho také být. Také se najedli. Ale to jim nějak nestačilo.
Zástupy Ježíš nasytil na jednom břehu moře. V noci se strhla bouřka. Uprostřed té bouřky Ježíš přešel přes moře suchou nohou, aby uklidnil učedníky, kteří v loďce bojovali o život.
Jenže chytrému napověz, hloupého kopni. Ani nasycení zástupů, ani chůze po vodě nebyly dostatečnou legitimací. A tak stejně lidi chtějí od Ježíše znamení, jim na míru, tak aby ho i oni pochopili. Třeba jako s tou manou, chlebem na poušti. To už totiž znají. „Ukaž znamení, kterému rozumíme.“ Ježíš neztrácí trpělivost a říká: „Jojo, na poušti dostali chleba z nebe. Jen teda bacha, nedal jim ho Mojžíš. Chleba z nebe, ten pravý chleba z nebe, tak ten dává můj Otec. Boží chleba to je totiž právě ten, který sestupuje z nebe. A takovýhle Boží chleba dává světu život.“
To se jeho posluchačům líbilo. Na plné břicho utáhnete leckoho. Víc není potřeba říkat. Víc není nutné poslouchat. „Chleba bude! A možná i koláče (nebo koblihy).“ Na to lidi slyší. To se ví, že bez chleba se nedá žít. Bez chleba není život. Chléb života. Tak lidé prosí: „Pane, dávej nám ten chléb stále.“
Jenže jak to tak bývá: jeden o koze, druhý o voze. Lidé, co přišli k Ježíšovi pro znamení, zůstali trčet u plného břicha. Mluví se přece o chlebu. Tomu rozumí. Jenže Ježíš jde dál. „To já jsem ten chléb života, o kterém je řeč. Kdo věří ve mně, nikdy nebude hladovět. Kdo věří ve mně, nebude nikdy žíznit.“ Lidé mluví o chlebu z vody a mouky. Ten je přece potřeba k nasycení. Ježíš, ale mluví o nějakém jiném způsobu, jak se nasytit. Jak žít naplněný život. Pro ten je potřeba chléb života. Posluchači zůstali na hmotné úrovni, Ježíš pokročil na tu duchovní. Lidi tomu celému moc nerozumí. Tak to bývá, žádné zázraky v tom nepomůžou.
*
Ale ono to vlastně možná tak úplně nevadí. Ostatně ty hmotné potřeby se s těmi duchovními tak nějak prolínají. Na chlebu je to dobře vidět. Matka vám podává krajíc chleba. Pečuje tak o hmotné zabezpečení vašeho života. Abyste neměli hlad. Zároveň je to její gesto projevem péče, která přesahuje plné břicho. Je to výraz starosti, lásky. Pečuje o vás, protože jí na vás záleží.
Myslím, že to tak bývá celkem často. My lidi neumíme vždycky úplně dobře rozpoznat svoje skutečné potřeby. Na čem skutečně záleží. Co skutečně dává člověku, světu život. Co ho činí naplněným. Často zůstáváme zbytečně při zemi. Přicházíme k druhým se – zdánlivě – přízemními potřebami. Aby nám namazali chleba, natočili pivo, pomohli odtáhnout těžké krabice. Často ale nakonec ke chlebu dostáváme návdavkem med, projev trpělivé píle. Včelař ví o kolik lásky se společně se skleničkou medu dělí. Nad natočeným pivem nám barman (třeba Ben), nebo kamarádi kolem stolu naslouchají. Sdílejí trampoty a radosti života. Pořádně si s námi zanadávají. S tou těžkou krabicí nám někdo pomáhá, protože dobře ví, že už toho na hrbu táhneme dost. Alespoň kousek bere na sebe. Jsou to různé formy sdílení. Něco ze sebe dávám k dispozici tomu druhému.
Myslím, že to podobně bylo i s lidmi, kteří přicházeli a přicházejí k Ježíšovi. Často neumí tak úplně formulovat, co potřebují, co je trápí, co by jim pomohlo. Říkají si o kus žvance, a přitom dostávají mnohem víc. Dostávají přijetí. Dokonce audienci u samého pána Boha, aniž by to věděli. Přichází pro chleba, odchází s proměněným životem. Možná si to často ani neuvědomují.
*
Ježíš říká: „Já jsem chléb života. Kdo věří ve mně, nebude mít nikdy hlad.“ Přemýšlím, co Ježíš tím obrazem – „já jsem chléb života“ – chce o sobě říct. Chleba jí lidé po celém světě. Bez jídla nemůžou žít. Dává jim život. Ten biologický. To je první krok. Ježíš dává lidem život, ale přidává ještě nějaký jiný rozměr života, než jen ten čistě fyzický – ke kterému potřebujeme směs mouky, vody a tepla.
Zásadní je ten druhý krok. Vracím se přitom k tomu obrazu sdílení chleba. Ježíš dává člověku chleba. Je to dar. Zároveň je tím chlebem on sám. Dává sám sebe. Dělí se s lidmi sám o sebe. To je význam kříže. To je význam kříže – roztažené ruce – poslužte si. Je to symbolicky dobře zřetelné u Večeře páně. Při ní se dělíme o chleba, o Kristovo tělo. Sdílíme.
Ježíš sdílí sám sebe. A přitom umožňuje nám sdílet něco s druhými, sdílet sebe. Sdílením se vytváří vztah, společenství.
Když o sobě Ježíš říká: „Já jsem chléb života,“ myslím, že nás mimo jiné učí právě sdílení. Dělit se s druhými. Dělit se o kus sebe sama. Sdílet něco ze sebe s druhými lidmi. V tom je totiž smysl života. Chléb života.
Mysleme na to, až budeme krájet chleba.