Jakub Kašpar
První čtení (Iz 2,2-5):
„I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé.
I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.
Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“
Text pro kázání (Mt 5,12-16):
„Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Kázání
„Vy jste sůl země… vy jste světlo světa,“ tak zní naše zasvěcení samotným Kristem, sestry a bratři. Možná jste si všimli, že je to poslání, které já často zmiňuji. Především v přímluvných modlitbách velmi často prosím za odvahu a sílu svítit světu a být jeho solí. Možná proto, že je to náročné, že je to vyčerpávající, že je to šíleně ambiciózní… Že je to dost nejasné.
Co to vlastně znamená, být solí země a světlem světa? Co se to po nás chce? Nebo, lépe řečeno, co od nás Pán vlastně očekává?
Tak postupně.
Máme být solí země. Solí, která opravdu solí. Je slaná! To je velmi důležité – máme se starat, abychom neztratili svoji slanost. Co ale je tou slaností každého z nás? Podle mě se tím myslí něco charakteristického, co je ale zároveň dobré – protože naším úkolem zjevně není kořenit svět něčím, co mu zničí chuť, co vyladěnou harmonii chutí světa vyhodí z rovnováhy.
V pátek jsme se tu loučili naposledy s Otou Sedralem. A zaznělo, že jednou z Otových charakteristických vlastností byla pracovitost, další snaha o to, aby ta práce byla odvedená dobře. A třetí odvaha udělat někdy i riskantní věci právě v zájmu té dobře odvedené práce. To dohromady dává chuť, kterou dal Ota světu – tomu širšímu, než byla jeho rodina, nebo i náš sbor. My jsme si užívali dalších chutí soli, kterou kořenil náš svět Ota – třeba jeho úsměvu, ochoty, radosti ze setkání, vstřícnosti. To všechno byla chuť soli, kterou kořenil zemi Ota Sedral. A my to věděli a my to víme i dnes, když se Ota už vydal z našeho světa přímo k Pánu Bohu.
Každý z nás, milí přátelé, je takovou solí s chutí specifickou. Osobní. Každá ta sůl chutná nějak jinak, něčím jiným, ale každá ta sůl chutná – a to je podstatné. Každý z nás máme dar svým nadáním, svou povahou, svým naturelem, pomáhat světu k tomu, aby byl harmonií chutí v takřka nekonečné rozmanitosti.
A teď k tomu světlu. To mi připadá ale snad ještě ambicióznější. Když se o někom řekne, že byl světlem doby, světlem společnosti, světlem města, země nebo třeba Evropy, míní se tím, že to byla nějaká naprosto výjimečná osobnost, která prostě ve své době úplně rozzařovala svět kolem sebe. Taková opravdová hvězda. Někdo jako Albert Schweitzer, Václav Havel nebo třeba Libuše Šafránková. Ale Ježíš nám říká v Matoušově evangeliu, že my všichni jsme světlo světa. A naším úkolem je světu svítit tak, aby to bylo vidět. Své světlo neskrývat. „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
Nepochybně to znamená, že se nemáme tajit se svojí vírou. To bylo veledůležité poslání jen chvíli poté, co tato slova Ježíš pronesl a začala tři krutá staletí pronásledování křesťanů. Bylo to extrémně důležité poslání v dobách nacistické a komunistické vlády. Ale je to velmi, velmi důležité i v dnešní době, kdy v Evropě, ale vlastně ve většině světa (ani dnes ale ne všude) křesťané nejsou pronásledováni. Ale může se stát, že budeme pro svoji víru třeba ztrapňováni, nebo zesměšňováni.
Ta výzva neskrývat se ale možná není tolik výzvou k odvaze, jako spíš výzvou k inspirování. Máme inspirovat svět kolem sebe svou vírou – a především skutky, které z té víry vycházejí. Inspirativní by měl být náš život. Křasťanka nebo křesťan by neměli být nudní, suchopární, šedí, ušlápnutí lidé, kteří budí u nekřesťanů v lepším případě soucit, v horším lhostejnost, v nejhorším dokonce odpor a nenávist. Ale lidé, na kterých je vidět, že zaslechli Kristovo „radujte se a jásejte, neboť máte hojnou odměnu v nebesích“. Naše poslání je posláním k radosti a šíření radostné zvěst, evangelia. Zářit by z nás mělo vědomí Boží lásky, která je nekonečná, milosrdná, odpouštějící a neustále otevřená.
A skutky dobra nejsou tím, podle čeho by nás náš nebeský Otec soudil a posuzoval, jak se to podle některých výkladů, nebo dokonce karikatur, křesťanství traduje. Dobré skutky by měly přece vycházet z víry samotné. Z víry, že když přijmeme pozvání, pak Hospodin Bůh „bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ (Iz 2,3b) Z víry, že právě dobré konání, dobré činění světu a druhým je právě tou cestou, která vede k tomu, že národy „překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ (Iz 2,4b)
Skutky nejsou předmětem doličným pro poslední soud, ale tím, co je z nás nejvíc ve světě vidět. Co po nás zůstává – něco jen nepatrný okamžik, něco na hodně dlouho. Dobré skutky naší víry jsou tím, co z nás má světu svítit. Čím máme za úkol ostatní inspirovat.
Schválně. Když si zkusíte večer před spaním za zavřenými očními víčky promítnout svůj den, zkuste si ho pomalu znovu projít a rozpoznat každý akt toho dobrého, který jste ten den udělali. Porozumění mezi blízkými. Úsměvy na ostatní lidi na ulici, ve vlaku, v autobuse. Pomoc někomu, kdo se ztratil třeba v jízdních řádech. Vlídné slovo na správném místě ve správnou chvíli… To všechno jsou paprsky světla, kterými podle povolání Kristova máme světu svítit.
Před dvěma týdny jsme tu v kázání Jíry Weinfurtera slyšeli o vyslání učedníků (Mt 10,1-10). Pán je vyslal, aby vymítali nečisté duchy a uzdravovali každou nemoc a chorobu. A řekl jim k tomu také, aby neztráceli čas a energii sháněním nějaké výbavy. Prostě se seberte, nechte doma hůl i mošnu, a běžte. Takhle je vyslal. Takhle nás vysílá. Nic speciálního neshánějte, nic takového nepotřebujete. A taky se nevymlouvejte na to, že vám něco speciálního chybí. Máte-li víru, pak máte všechno potřebné a to ostatní vám dodá Pán, až to budete potřebovat. A od nikoho si za svá dobrodiní nenechávejte nic platit – „zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“! (Mt 10,8b)
A to je přece důležité pro to poslání být solí a světlem: Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Ono to souvisí i s krásnými českými úslovími „co dáváš, to dostáváš“, nebo „co zaseješ, to sklidíš“. Tahle lidově vyjádřená „karmická“ moudrost je také důležitým poselstvím Písma. Někdy to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat – vzpomeňme na Jóba. Ale nakonec – a to je naděje naší víry – nakonec to tak s námi se všemi bude.
Tak se modleme, sestry a bratři, za dostatek víry a odhodlání být pořádně chutnající solí a dobře svítícím světlem, „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ (2Tim 1,7) Jsme tedy dostatečně vybaveni. Bůh nám opakovaně slíbil a slibuje, že nás v tom nenechá samotné. Po proroku Izaijášovi nám vzkázal: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboj se, já budu s tebou.“ (Iz 43,2.5)
Tak tedy, spolu s Izaijášem: „Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“ (Iz 2,5)
Amen