Jakub Kašpar
Biblické čtení (Jób 23,2-10):
„Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží. Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa. Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne.
Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu. Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci.
Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.“
Kázání:
Sestry a bratři, žijeme ve 12. nejbezpečnější zemi světa, v 7. nejbezpečnější zemi Evropy. Na žebříčku Světového indexu míru, který každoročně vydává Organizace spojených národů, se pohybuje naše země v první světové desítce. Žijeme v zemi, kde je naprostá většina zdravotní péče hrazená z veřejného zdravotního pojištění, pro lidi v potravinové nouzi tu existují potravinové banky, pro potřebné tu pracuje řada pomáhajících organizací, jako je třeba naše Diakonie ČCE.
Přesto i nám se stává, že nám v hlavě probleskne otázka – Pane Bože, proč? Proč se mi to děje? Proč právě já? A vsadím boty, že tady nesedí nikdo, kdo by si tuhle otázku aspoň na vteřinu nikdy nepoložil. Znám lidi – a vy jistě také – kteří si tyhle otázky kladou pořád. Žijí s pocitem velké nespravedlnosti, kterou se svět projevuje vůči nim, jejich životu, jejich touhám, přáním a představám.
Já vůbec nechci takové pocity, ani takové otázky, nijak shazovat, zesměšňovat nebo zlehčovat. Vůbec ne. V první řadě ten pocit křivdy a nespravedlnosti je zkrátka vždycky autentický. Možná se okolí zdá, že ten či onen smutný a zoufalý člověk by tolik smutný a zoufalý být nemusel. Stačilo by, kdyby… Kdyby se rozhlédl kolem sebe, kolik je na světě krásy. Kdyby se nezavíral de svým smutkem doma a šel mezi lidi. Kdyby se vykašlal na neustálé brouzdání sociálními sítěmi a googlování a žil raději reálnými vztahy… A takových kdyby můžu jmenovat spousty a spousty. Jenže na kdyby se nehraje. Člověk zasažený smutkem je opravdu a skutečně smutný, člověk, zasažený zoufalstvím je opravdu zoufalý. A to vůbec nemluvím o opravdové diagnostikované depresi, která je mnohočetně exponovaným permanentním zoufalstvím.
Kromě toho, každý takový člověk, každý jeden z nás, ve chvílích smutných a zoufalých ke svému rozpoložení obvykle míváme nějakou příčinu. Příčinu z kategorie těch, kterým máme ve zvyku říkat objektivní. A pro mě, smutného a zoufalého, je taková příčina právě v tu chvíli zásadní. Bez ohledu na to, co si o ní myslí kdokoli další. A je vlastně jedno, jestli je tou příčinou rozchod s dívkou nebo chlapcem, zlomená noha o prázdninách, nebo odchod blízkého člověka či vyhořelý dům. Smutek je opravdový a otázka Pane, proč? je tady s ním.
Jób byl neskutečně zbožný muž. Na začátku knihy Jób čteme, jak byl příkladný takřka ve všem. A Bůh to věděl. Věděl, že Jób je Boží věrný. A přesto – respektive právě proto, jakkoli je to děsivé, nechal Satana, aby jeho věrnost pokoušel. Vždycky, když čtu v knize Jób, ptám se: Pane, proč? Jak jsi mohl svého věrného Jóba dát ďáblu na hraní?
V tom našem dnešním čtení odpovídá Jób na slova svého přítele Elífaze Témanského, který ho přátelsky nabádá, po všech strašlivých věcech, které se mu staly – po smrti jeho blízkých, úplném zhroucení jeho dosud skvěle fungujícího hospodářství, aby se soustředil na své činy. Aby zpytoval svědomí, jestli ho Bůh náhodou netrestá za to, že nebyl dost dobrý. Aby se napravil a konal už napříště vždycky správně.
Když to čtu, říkám si – to jsou mi teda hraběcí rady. Být Jóbem, asi bych se už opravdu neudržel…
Jób, Boží příklad takřka bezchybného, na sobě ale vlastně sám chybu najde. Svůj pláč. To že lká nad tím, že ztratil už prakticky všechno, co v životě měl, co v životě miloval, přišel i o vlastní zdraví, pokládá za známku vzpurnosti.
Nerozumí tomu, proč se mu všechny ty hrůzy staly a dějí. Neumí odpovědět na otázku Pane, proč? Ale s pokorou téměř nelidskou se odevzdává s důvěrou Bohu. Tomu Bohu, který to všechno dopustil. Protože, jak Jób říká, Bůh „zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.“ Ostatně, vzpomeňme na Ježíšovu modlitbu v Getsemane. Ne má, ale tvá vůle se staň…
V luterských perikopách je na dnešek taky text z Lukášova evangelia (Lk 18,11-13), který důležitost pokory vyzdvihuje Ježíšovými slovy podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se modlí v chrámu. „Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘“
Ježíš ten příběh uzavírá slovy: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Ne, Bůh nefunguje jako automat na sušenky. Za modlitbu sušenku, za špatný kousek Boží trest. Takhle to opravdu nechodí. Co by musely ve svých krátkých životech udělat malé děti v Gaze, aby je takový Boží automat takhle trestal? Nehledejme tedy za každou špatnou věcí, která se nám přihodí, za každým neúspěchem, nějaké svoje konkrétní selhání. Ale zkusme se stavět ke svému životu – tomu už proběhlému, i tomu, který je pořád před námi – s opravdovou pokorou. Přijímat to, co přichází, pokorně, neznamená žít v odevzdání s heslem „mouchy snězte si mě“, ale žít s vírou, že „Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje,“ (Ž 145,14) že zná cestu každého z nás, tak jako znal Jóbovu. A že s pokorou a důvěrou vyjdeme ze všech pokušení Zla jako zlato. Amen