(deutsche Fassung siehe unten)
Vzpomínka na 80 let od konce války a vyhnání Němců z Vrchlabí, 5. 9. 2025 Vrchlabí vlakové nádraží
5. 9. 2025 Vrchlabí vlakové nádraží
Michael Pfann
Milí přátelé,
děkuji Vám, že jste přišli. Považuji za velmi důležité, že tu dnes stojíme společně – Němci a Češi. Je to znamení smíření, dlouho odkládaného smíření.
Před 80 lety česká/československá společnost propásla příležitost vystoupit ze spirály násilí a místo toho se vydat mnohem náročnější cestou, cestou smíření. Po letech ponížení, utrpení a násilí odpověděli Češi pomstou a dalším násilím. Spirála se točila dál. Napáchané škody byly nezměrné – pro zabité, pro znásilněné a pro vyhnané německé spoluobčanky a spoluobčany, stejně tak pro vysídlené či přesídlené Maďary, Poláky, Rusíny a dokonce i některé navrátivší se Židy.
Důsledky vyhnání ale měly destruktivní dopad také na samotnou československou společnost. Stala se homogenní, jednojazyčnou (čeština a slovenština jsou si tak blízké), jednobarevnou, jednonáboženskou (později nenáboženskou) společností. Zbylé menšiny, tedy zejména Romové a Sintové byli a jsou silně diskriminováni. Vyhnáním německých spoluobčanů jsme připravili půdu pro komunistické převzetí moci o pouhé dva tři roky později. Následky vyhnání Němců pociťujeme dodnes.
*
To je historie – jenže co teď? Jde právě o ono smíření. Žijeme v dost neveselých časech: nejen evropskaá ale i světová společnost je mnohonásobně rozdělená; lhostejnost, nenávist a slovní i fyzické násilí nabývají stále více na síle. Lidé jsou znovu zabíjeni, znásilňováni a vyháněni ze svých domovů, mezi nimi desetitisíce dětí – na Ukrajině, obzvláště krutým způsobem v Pásmu Gazy – to nedokážu pochopit. Kde je to „Nikdy více“? – a jinde. Mezitím získávají pravicově extremistické a populistické strany v Česku, v Německu i v mnoha jiných zemích převahu.
Známe tyto dějiny, týkají se nás. Můj pradědeček byl vězněn v koncentračním táboře Dachau. Vaši rodiče a prarodiče byli vyhnáni z Vrchlabí, Špindlerova Mlýna, Rokytnice a dalších míst, nebo tu byli dokonce zavražděni. Víme, kam tohle všechno vede. Jaký je tedy dnes náš úkol?
Mám za to, že je třeba stavět se proti lhostejnosti, nenávisti a strašení, vystoupit ze spirály násilí, nepodílet se na tom všem, ale dát se do protipohybu. Dát se do protipohybu, to znamená vydat se tou obtížnější cestou, cestou smíření. Jak?
Za prvé: připomínat si, co se stalo. Přiznat vlastní vinu. To tu dnes děláme – Češi a Němci. Za druhé: tváří v tvář násilí nesmíme mlčet, nesmíme nečinně přihlížet. Za třetí: být konstruktivní – to znamená setkávat se s lidmi tváří tvář, jako rovní s rovnými, i s těmi, kteří mají jiné světonázory. Mluvit spolu. Pěstovat lidské vztahy; a to přes hranice, přes všechny hranice, které nás rozdělují.
*
Síly násilí se mohou zdát nepřemožitelné, ale ten protipohyb, cesta ke smíření, začíná malými kroky – jako je toto dnešní setkání. Cesta ke smíření začíná pokojným a přátelským slovem, úsměvem, podáním ruky. Začneme-li teď a tady, nemusíme pak na smíření znovu čekat 80 let.
Proto vás zvu, abyste si navzájem podali ruce na znamení vzájemného vyznání viny a zároveň na znamení odvahy společně se vydat cestou smíření a míru.
5. 9. 2025 Hohenelbe, Bahnhof
80 Jahre seit der Vertreibung der Deutschen aus dem Gebiet von Hohenelbe – Gedenken
Michael Pfann
Liebe Freunde,
danke, dass Sie gekommen sind. Ich halte es für sehr wichtig, dass wir heute hier, Deutsche und Tschechen, gemeinsam stehen. Es ist ein Zeichen der Versöhnung, einer lange Zeit aufgeschobenen Versöhnung.
Vor 80 Jahren verpasste die tschechische/tschechoslowakische Gesellschaft die Gelegenheit, aus der Spirale der Gewalt herauszutreten und stattdessen den viel anstrengenderen Weg zur Versöhnung einzuschlagen. Nach Jahren der Demütigung, des Leidens und der Gewalt antworteten die Tschechen mit Rache und weiterer Gewalt. Die Spirale drehte sich weiter. Die Schäden waren unermesslich – für die Getöteten, für die Vergewaltigten und für die vertriebenen deutschen Mitbürgerinnen und Mitbürger, und ebenso für die ausgesiedelten oder umgesiedelten Ungarn, Polen oder Russinnen und sogar einige zurückgekehrte Juden.
Die Folgen der Vertreibung hatten aber auch eine destruktive Auswirkung auf die tschechoslowakische Gesellschaft. Sie wurde zu einer homogenen, einsprachigen (Tschechisch und Slowakisch sind sich so nah), einfarbigen, monoreligiösen (später unreligiösen) Gesellschaft. Die verbliebenen Minderheiten, wie Roma und Sinti, wurden und werden stark diskriminiert. Mit der Vertreibung der deutschen Mitbürger*Innen bereiteten wir den Boden für die kommunistische Machtübernahme nur zwei, drei Jahre später. Die Folgen der Vertreibung spüren wir bis heute.
*
Ja, das ist die Geschichte – aber was nun? Es geht gerade um die Versöhnung. Wir leben in furchtsamen Zeiten: nicht nur die europäische, sondern die Weltgemeinschaft ist vielfältig gespalten; Gleichgültigkeit, Hass sowie verbale und physische Gewalt gewinnen immer mehr an Kraft. Menschen werden wieder getötet, vergewaltigt und aus ihrem Heim vertrieben, unter ihnen zehntausende Kinder – in der Ukraine, auf grausame Weise im Gazastreifen – das kann ich nicht fassen. Wo ist das „Nie wieder“? – und anderswo. Inzwischen gewinnen die rechtsradikalen und populistischen Parteien in Tschechien, in Deutschland und in vielen anderen Ländern die Oberhand.
Wir kennen die Geschichte, sie betrifft uns. Mein Urgroßvater war im Konzentrationslager Dachau inhaftiert. Eure Eltern und Großeltern wurden aus Hohenelbe, Spindelmühle, Rochlitz und anderen Orten vertrieben oder sogar hier ermordet. Wir wissen, wohin das führt. Was ist also jetzt unsere Aufgabe?
Meiner Meinung nach ist es, sich der Gleichgültigkeit, dem Hass, dem Schrecken entgegenzustellen, aus der Spirale der Gewalt herauszutreten, nicht mitzumachen, sondern sich in Gegenbewegung zu setzen: den schwierigeren Weg zu gehen, den Weg der Versöhnung einzuschlagen. Wie? Erstens: Erinnern, was geschah. Eigene Schuld bekennen. Das machen wir hier heute – Tschechen und Deutsche. Zweitens: Wir dürfen angesichts der Gewalt nicht schweigen, nicht tatenlos zusehen. Drittens: konstruktiv sein – das heißt, Menschen auf Augenhöhe zu begegnen, auch solchen mit einer anderen Weltanschauung. Miteinander sprechen. Menschliche Beziehungen pflegen, und zwar grenzüberschreitend, über alle Grenzen, die uns trennen.
*
Die Mächte der Gewalt können übermächtig erscheinen, aber die Gegenbewegung, der Weg zur Versöhnung, beginnt mit kleinen Schritten – wie mit diesem Treffen heute. Der Weg zur Versöhnung beginnt mit einem friedlichen und freundlichen Wort, mit einem Lachen, mit einem Handschlag. Wenn wir jetzt und hier beginnen, müssen wir nicht wieder 80 Jahre auf Versöhnung warten.
So lade ich Sie ein, sich einander die Hand zu reichen. Sei es ein Zeichen gegenseitigen Schuldbekenntnisses und zugleich ein Zeichen des Mutes, gemeinsam den Weg zur Versöhnung und zum Frieden zu gehen.