Jakub Kašpar
První čtení (Ex 34,4-10):
„Mojžíš (tedy) vytesal dvě kamenné desky, jako ty první. Za časného jitra vystoupil na horu Sínaj, jak mu Hospodin přikázal, a do rukou vzal obě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“
Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se a řekl: „Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví.“
Hospodin odpověděl: „Hle, uzavírám s vámi smlouvu. Před veškerým tvým lidem učiním podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani mezi všemi pronárody. Všechen lid, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo; neboť to, co já s tebou učiním, bude vzbuzovat bázeň.“
Text pro kázání (J 5,1-16):
„Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.
Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota.
Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl.
Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.“ (J 5,1-16)
Slyšeli jsme dva příběhy, milé sestry, milí bratři. V tom prvním sestupuje Bůh Hospodin osobně za Mojžíšem, aby mu předal pravidla. Zákony, které Mojžíš vytesá do kamenných desek, aby navěky přetrvaly všechny generace lidí. Stvoření, nadaných právě k porušování zákonů stvoření. Na rozdíl od jiných. Slepice, žížaly a vlci žádné desky Zákona nepotřebují. Jen my lidé, my – obrazy Boží, ano.
A Mojžíš to ví. Dlouho putoval s izraelským lidem, než došli na Sínaj a jako vůdce lidu chápe naprosto přesně, že bez pravidel, jasných, srozumitelných a respektovaných pravidel se lidé nikam vést nedají.
Jeho modlitba je až skoro zoufale jasná – buď, Pane Bože, na naší cestě s námi. Bez tebe to nejde, bez tebe to nezvládneme, bez tebe se rozhádáme, pobijeme a budeme nenávidět. Nejsme bez tebe schopní být ani sami se sebou. Tak nám, prosíme, odpusť, protože to jsme my, Tvůj lid, Tvoji lidé. Tak nás jako takové, prosí Boha Mojžíš, přijímej.
A Hospodin na Mojžíšovu modlitbu kývnul. Přitakal. Uzavřel s námi, Mojžíšovým prostřednictvím, smlouvu. Smlouvu o tom, že je a bude s námi na našich cestách, že spolu s ním uvidíme nečekané, neuvěřitelné, nepředpokládané. Věci, které nebyly stvořeny na celé zemi. Věci, před kterými si svět kolem nás sedne v úžasu na zadek, budou v něm vzbuzovat bázeň.
A na tenhle příběh, bratři a sestry, právě na něj krásně navazuje příběh druhý. Příběh z Ježíšova putování Palestinou.
V Jeruzalémě býval rybník jménem Bethesda. Nebo, možná to byl spíš takový bazén, něco jako koupaliště. A tomuhle koupališti říkali Dům milosti. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí, jak čteme v Janově evangeliu.
Zázračné, tedy naprosto výjimečné, neběžné, tedy svaté – místo. Ježíš k němu přichází v době židovských svátků. Nevíme jakých, to se tam nepíše, ale víme, že je sobota, tedy pro bratry Židy svatý den, podobně jako pro nás neděle nebo pro muslimy pátek.
A Ježíš tu potkává muže, který leží ve sloupoví u rybníka a čeká. Nejspíš vůbec neví, na co čeká. Už 38 let je ochrnutý, nemůže chodit, nemůže se pohnout z místa a tak, i když přijde ta svatá chvíle a anděl začne v Bethesdě vířit vodu, našemu muži to nebude k ničemu. Protože se ani nehne, natož aby vyhrál ten závod o uzdravení a byl ve vodě první ze všech těch spoust postižených, kteří tam na uzdravení čekají. Přesto čeká a v duchu ve své uzdravení doufá, snad ještě i věří. Jinak by tam nejspíš přece nebyl.
„Nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří,“ odpovídá Ježíšovi na otázku, jestli chce být zdravý. Ten proces, kvůli kterému tam všichni čekají, u něj prostě nefunguje. Léčebná metoda nemůže zabrat. Už 38 let nezabírá nic. Ale Bůh se k němu sklání přímo, sestupuje v Ježíši až přímo k nemocnému, k postiženému, k mrzákovi a uzdravuje ho.
Jenže, ona je sobota. Svatý den sváteční. To se přece ale nedělá, uzdravovat v sobotu. O šabatu se nedělá přece vůbec nic! Pravověrné Židy taková věc nemůže nenaštvat. Ježíš se stává v jejich očích rouhačem. Co to všechno znamená pro nás?
Náš čas, pravidelně tikající chronos, ve skutečnosti není pořád stejný. Dělí se na nejrůznější pravé chvíle. Jak se říká v knize Kazatel, je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat… a tak dála. Zkrátka, vše má svůj pravý čas, svůj kairos. Jsou chvíle běžné, světské, profánní – a jsou chvíle mimořádné, svaté, sakrální. A standardně je sobota u Židů nebo adventistů, neděle u nás ostatních křesťanů, časem sakrálním, svatým, vymezeným pro setrvávání, rozjímání s Pánem Bohem. Ježíš nám v tomhle příběhu ale vzkazuje, že jsou věci ještě svatější, než svatý den. Uzdravení, člověk sám, je víc, než pravidelný posvátný čas v týdnu, důležitější, než rituál, důležitější, než jakákoli náboženská zvyklost.
Možná je příznačné, že koupaliště Bethesda se dnes nachází v arabské, muslimské čtvrti Jeruzaléma. Jako by to byl další vzkaz od Pána Boha – člověk, lhostejno zda Žid, Evropan, Arab, Palestinec – je důležitější, než náboženství, ve kterém žije a národnost, se kterou se narodil. Jeho uzdravení a smíření, pokoj, mír, salam, šalom, je posvátnější než pátek, sobota i neděle dohromady.
Milost našeho Pána ať nás tedy provází v našich dnech a při našich každodenních rozhodováních o tom, co je opravdu důležité, a co jsou ve skutečnosti věci služebné, oproti tomu opravdu důležitému jen podružné. Děkujme Pánu, že nám v tom pomáhá a otevřeme svá srdce, abychom jeho pomoc dokázali vnímat a následovat. Amen