Vrchlabí 2. 11. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 46,2.8, 1. čtení Mt 5,1-12, kázání Dt 6,4-9, 3. čtení 1. Kor 3,11
Písně: 63a, 302, 38, 625, 408
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Máte nějaké rituály, něco, co děláte večer, když jdete spát? Něco, když ráno vstáváte? Nemyslím přitom jen na čištění zubů. Někdo se před spaním modlí. Děkuje za den. I když při tom večerním modlení je nebezpečí, že během něj člověk usne. Možná to ale tak nevadí, člověk usíná s modlitbou na rtech. (To se stává většinou mně.) Někdo se modlí po ránu nebo u snídaně zpívá písničku. Možná máte jiné vlastní rituály. Rituály jsou dobré, protože pomáhají v běhu dne, týdne, roku, života, udržovat základní tón. Představují něco stabilního uprostřed běhu měnícího se roku, i světa. Zároveň k něčemu stabilnímu, pevnému, spolehlivému odkazují. Pomáhají držet směr.
*
Židé, při večerní i ranní modlitbě recitují právě tu modlitbu, vyznání, které jsem četl – š’ma Izrael, adonai eleohejnů, adonaj achad… Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. A pokračuje to dál, jak jsme to slyšeli, kde a kdy všude si člověk ta slova má připomínat.
Už v té samotné modlitbě se říká, že člověk slova o jedinečnosti našeho Boha Hospodina a lásce k němu má vyslovovat na všech cestách a taky před spaním i při vstávání.
Možná jste někdy viděli obrázek ortodoxního žida, oblečeného k modlitbě – ranní, či večerní. Má na sobě modrobílý šál, nazývaný talit. Na rukou a hlavě mezi očima má koženými řemínky přivázané dvě malé kožené krabičky. Říká se jim tefillin. V krabičkách jsou právě ta slova: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou, atd. a ještě další tři zásadní úryvky z Tóry pojednávající o víře v jediného Boha Hospodina.
Pokud byste šli na návštěvu domů k židovským přátelům, nebo třeba do synagogy, na veřejích, futrech domu najdete malou krabičku, které se říká mezuza v ní je také malý svitek z Tóry, opět se slovy Slyš Izraeli… A dalšími podobnými slovy z páté knihy Mojžíšovy o dodržování přikázání a péči Boha o lidi, kteří se řídí jeho slovy.
Ta slova o jedinečnosti Boží, o lásce k němu a dodržování přikázání si tedy mají lidé připevnit na hlavu, na ruce, na dveře, opakovat si ji na cestách, před usnutím i při vstávání, předávat ji v dětem, aby se víra v jednoho Boha, který vysvobodil z Egypta, a vysvobozuje ze všech lidských zajetí, předávala na další generace.
Víra v jednoho Boha Hospodina je pro Židovství ústřední, na ní všechno stojí. V dnešních Mojžíšových slovech vidíme, jak je důležité, aby člověka provázela a aby si ji člověk připomínal vlastně ve všech chvílích života. Aby to vírou bylo jeho život prosycen a nesen. Víra v jednoho Boha je tím stabilním, tím jistým, bezpečným, tím, co zůstává uprostřed všech změn. Někdo by ale mohl říct, že neustále opakování starých slov je vlastně dost konzervativní přístup k životu.
*
Tento týden – 31. října si evangelické, protestantské církve připomínají den reformace. 31. října roku 1517 totiž Martin Luther přibil svých 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu. Tímto dnem symbolicky začala v Německu světová reformace (100 let po začátku té naší, Husem započaté). Často se v prostředí našich církví, které z reformace vzešly, opakuje sousloví ecclesia semper reformanda, to znamená církev stále se přetvářející, obnovující, církev stále reformovaná. Reformace církev přetvořila. V tom neustálém přetváření má pokračovat.
Na jedné straně tedy máme mojžíšovskou víru v jednoho Boha, která stále opakuje stará slova. Na druhé straně stojí víra reformace, která mluví o církvi stále se přetvářející, reformující. Zdá se to jako protiklady. Přitom v naší církvi navazujeme na obojí. Je třeba si vybrat? Nebo se dá obsáhnout obojí?
Mohli bychom se ptát, jestli jsme jako církev konzervativní, nebo progresivní. Konzervativní, protože se stále vracíme k tisíce let starým slovům, připomínáme si postavy z historie a zpíváme staré písně. Nebo progresivní, pokroková, protože se stále proměňujeme, protože svět, jehož jsme součástí, se stále proměňuje a my jako lidé s ním. Ať chceme nebo ne, musíme na to nějak reagovat a snad i mluvit dnešními slovy, tak aby nám někdo rozuměl. Stará víra, nebo neustálá proměna? Konzervativní nebo progresivní.
Krása křesťanské víry, a to jak té biblické, mojžíšovské, tak té reformační je v tom, že si nemusíme vybírat buď anebo. Ono totiž obojí platí. Ostatně to, co udělal Luther, nebylo, že by zavrhl to staré a vykročil ke světlým zítřkům. Naopak, heslo reformace bylo „zpátky k pramenům“, sola scriptura, pouhé Písmo. Martin Luther řekl, že to, na čem se zakládá naše víra, je písmo. Bible. Na ní se máme orientovat. Jeho reforma v tehdejší době spočívala v tom, že vrátil pozornost lidí k Písmu, k biblické víře, přeložil Bibli do němčiny, a tak umožnil, aby ji mohli číst úplně všichni (Němci). To bylo to nové. Církev se reformovala z církve, kde kněží vědí více než lidé v lavicích, a tak drží v rukou nárok na vlastní pravdu, k církvi, kde v Bibli mohou pravdu hledat všichni. Tak aby – to je to, co s Lutherem přišlo – se mohli všichni lidé učit rozumět proměňujícímu se světu za pomoci Bible. Reformace biblickou víru přivedla do současného světa. Spojila ty zdánlivé protiklady. To stabilní: víru v biblického Boha přinesla do toho proměňujícího se: do proměn světa, na které církev reaguje. A ty proměny byly v Lutherově době zcela převratné.
*
I Mojžíš ukládá svému lidu víru v jednoho Boha právě uprostřed převratných změn. Celý lid stojí shromážděný před hranicemi zaslíbené země, do níž čtyřicet let putovali pouští ze zajetí v Egyptě. Do zaslíbené země vstoupí bez svého vůdce. Mojžíš je nedoprovodí. Dovedl je až sem, dál je to na nich. Na rozloučenou jim obšírně opakuje to, co je nejdůležitější. Mluví o Boží lásce, která se projevuje záchranou ze zajetí. O Božím provázení skrze útrapy pouští světa. O důvěře a poslušnosti k Bohu, která se u Židů projevuje dodržováním přikázání, které kolíkují dobré životní vztahy. Mojžíš říká: „Slyš Izraeli, poslouchejte lidi. Právě tenhleten a takovýhle Hospodin je náš Bůh. Je jediný a jedinečný. Milujte ho celým svým srdcem, celou svou duší, a celou svou silou. Vy i Vaše děti. Pořád si to připomínejte. Nikdy na to nezapomeňte. To proto, že jedině tak se vám bude dobře dařit. Protože budete vědět, že tenhle Bůh se o vás postará, jakkoli hrozivě všechno vypadá. Uprostřed všech změn, které vás čekají, tenhle Bůh zůstává pevný. To je vaše stabilita uprostřed proměn světa.“
*
Tahle stará pravda platí dnes úplně stejně jako tehdy. Svět se může zdát jako hrozivý, nestabilní. Všechny proměny nás mohou pohlcovat. Ostatně i my se s tím světem proměňujeme. I jako křesťané a církev odpovídáme na výzvy, které přichází. Učíme se nově mluvit, děláme nové věci. A i to je dobré. Změna patří k životu. V církvi se staré a nové propojují. Je dobré zachovávat to osvědčené, to nosné, a přitom je potřeba neustrnout, ale vyvíjet se, poznávat to nové, co přichází. Ve víře v toho stále jednoho našeho Boha žít uprostřed současného světa.
Uprostřed všech změn můžeme slyšet, že jedno zůstává navždy pevné a bezpečné. Máme stabilní základ, na němž můžeme stavět, který nás vede životem. Umožňuje nám zdravě se vyvíjet, a přitom zůstávat bezpečně zakořeněni: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš ho milovat celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ Amen