´úVrchlabí 9. 1. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 85,9n, 1. čtení Mich 4,1-7, Kázání L 6,27-34, 3. čt. Ř 8,20n, Pož. Mt 5,9
Písně: 275, 687, 717, 594, 769
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
sledovali jste někdy, jak se přehazuje výhybka na železniční trati? Já si to pro jistotu pustil na youtube. Je to vlastně docela nepatrný pohyb. Žluté závaží na okraji trati se převáží na druhou stranu, jedna sada kolejí se pohne o nepatrných pár centimetrů k druhé sadě kolejí a je to. Několik set pasažérů usazených v pohodlných kupé mezistátního vlaku intercity si ničeho nevšimnou. Pasažéři lokálky na protější koleji si vůbec neuvědomí, že jim právě někdo zachránil život. Nesmetl je z kolejí. Maličký, téměř nepatrný pohyb. Kdyby na něj nedošlo, následky by byly nedozírné. Vykolejený vlak, lokálka v polích, desítky mrtvých, stovky raněných. Naštěstí někdo přehodil výhybku a všechno dopadlo dobře.
Ježíšova výzva „milujte své nepřátele“ je právě tímhle přehozením výhybky. Proti nám jede vlak naložený nenávistí a násilím. Vlak plný nepřátel. A oni nám ublíží a už to udělali. O tom, jak ničivé tohle setkání bude, ale rozhoduje právě výhybkář. To jsme my. Pokud odpovíme stejnou zbraní, nenávistí, násilím a nepřátelstvím, dojde k čelní srážce a katastrofě. Ta bude jen bobtnat, jak na křižovatku budou dojíždět další vlaky a narážet do nás. Druhá možnost je, tomu nepřátelskému vlaku neoplatit stejnou měnou. „Neodplácejte zlým za zlé“, říká apoštol Pavel. Nedat se přemoci zlem, přehodit výhybku, přemáhat zlo dobrem. Milujte své nepřátele.
*
Zní to krásně. Zní to logicky. Jen, kdyby to nebylo tak těžké. V úterý jsme o lásce k nepřátelům mluvili na Hovorech v Jilemnici. Shodli jsme se na tom, že Ježíšův požadavek je skutečně náročný. Možná nejnáročnější, který na nás má. Že snad ani není v našich silách ho splnit, říkali někteří, rozhodně ne úplně. Nejspíš to tak skutečně je. To, ale neznamená, že máme stahovat gaťata před brodem, resp. že si máme nechat ujet vlak, aniž bychom se zapotili.
Vyzkoušeli jsme si na Hovorech napsat dopis nepříteli. Co bychom mu tak asi chtěli říct. Už samotné výsledky ukazovaly, že to možná s naší snahou není tak úplně ztracené. Pozoruhodné bylo, že většina z nás si ani nedokázala představit konkrétního nepřítele. Prostě nepřátele nemají. A ti, kdo přece nějakého nepřítele mají, ve svých dopisech mluvili o odpuštění nebo smíření. Nebo alespoň tomu druhému nenadávali a rozhodli se rozejít po svých cestách. To jsou dobré výsledky. Ukázaly, že lidé, kteří se scházejí na Hovorech, si nepřátele sami aktivně nevytváří. Půl práce hotovo.
Ježíš ale mluví ještě spíš o těch nepřátelích, které si nevytváříme sami. Ale těch, kteří na nás prostě mají spadeno. V tehdejší době myslel zejména na lidi, kteří pronásledovali první křesťany. Můžeme to ale dobře zobecnit na nepřátele, kteří chtějí člověku z jakéhokoli důvodu ublížit, okrást ho, podvést, nebo mu přejí něco zlého. Takové nepřátele si nevybíráme. Život s nimi je těžký a někdy i životu nebezpečný. Jak se s nimi vyrovnat? To je to, oč Ježíšovi jde. Milujte své nepřátele.
K těm, kteří vás nenávidí, se stejně chovejte dobře. Těm, kteří vám přejou to nejhorší, přejte to nejlepší. Za ty, kteří vás nenávidí, se modlete. Když vás někdo praští, nastavte mu druhou tvář. Když vám berou kabát, dejte i košili. Kdo od vás něco chce, dejte mu to. Kdo vás okrade, nechtějte to zpátky. Když se to takhle rozříká do konkrétních situací, je ten Ježíšův nárok skoro neúnosný. Nespravedlivý. Máme na sobě snad nechat dříví štípat?! Nechat si všechno líbit?! Být za blbce?! Nedokázat se za sebe postavit!? Skutečně nastavit druhou tvář, když nás praští!? Kde se to zastaví?!
Jsou to dost náročné úkoly. Pokud bychom si podobné situace prošli ve vlastním životě a snažili se spočítat, kdy jsme se zachovali podle Ježíšova nároku, asi bychom se nedopočítali moc daleko. Srozumitelnější to začne celé být, když se na to podíváme z druhé strany. Totiž očima tzv. zlatého pravidla, které tu Ježíš opakuje: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“
“Když vona se ke mně chová hnusně, tak já se taky tak budu chovat tak!” slyšel jsem před včerejškem v koupelně od dětí. Pokud na facku odpovíme fackou, facka se nám vrátí. To je jednoduchá fyzika: akce a reakce. Když si představíte takové to kyvadlo, na kterém jsou zavěšené v řadě kovové kuličky. Když tou krajní udeříte do vedlejší, kulička na druhé straně vyletí do výšky a zase zpátky. Ten proces se nikdy nezastaví. Akce a reakce. Pokud na facku odpovíte fackou, dostanete facku. Koloběh násilí se udržuje v chodu. A většinou se roztáčí spíš do spirály násilí než jen prostého koloběhu. Pokud ale nechcete dostat facku, je potřeba z toho koloběhu vystoupit. Zastavit tu kuličku na kyvadle. Přehodit výhybku. Nedat facku.
To se může někomu zdát jako zbabělost. Ústupek. „Jen už mě nebi!” Jenže nastavit druhou tvář, to není zbabělost. To chce odvahu. Je to aktivní reakce. Ale je to reakce, která nepřistupuje na logiku zla. Nenechává si do ruky vnutit zbraně nepřítele. Nesestupuje na úroveň agresora. Umožňuje udělat krok dopředu – a to jak postiženému. Ten se totiž z obětí stává aktivním aktérem svého života. Sám se rozhoduje. Umožňuje udělat krok dopředu i útočníkovi. Jestli ho udělá, to už je na něm. My jsme udělali, co jsme mohli. Nepodílíme se na zlu. Jednáme s druhými, jako chceme, aby oni jednali s námi – bez násilí, svobodně, důstojně a odvážně.
*
Je to hrozně těžké. A je to něco, co nemůžeme předepisovat druhým. Nemůžeme druhým říkat: „nastav druhou tvář, žehnej těm, kdo tě proklínají“. Pokud přistoupíme na princip lásky k nepřátelům, na nastavení tváře druhému, neznamená to, že říkáme např. dítěti, které někdo zneužívá, ať se nebrání. Naopak, v takovém případě jsme povinni zasáhnout. A je třeba dodávat lidem odvahu, aby se v takových chvílích dokázali bránit, aby se měli na koho obrátit. Už se ale nemají mstít – to je v logice Ježíšových slov. Ježíšův požadavek neruší světskou, státní spravedlnost. (To je ve skutečnosti to, co dělají ti, které bych já dokázal označit za nepřátele.) Ježíš přece ani neruší Zákon, ten židovský, který proti nespravedlnosti a násilí mluví.
Ježíš tady nemluví v třetí osobě, „ať se ON/ONA/ONI nebrání“, ale mluví ke každému z nás zvlášť. Nám dává nástroje, jak zlo přemáhat dobrem. Ježíš nás učí, jak my máme nepřistoupit na logiku násilí, jak se my nevést na spirále nenávisti, jak my můžeme nerozdmýchávat zlo jeho vlastními zbraněmi.
Ježíš nás učí velkorysosti. To je vzácná a silná schopnost. Samozřejmě může člověka přivést do rizika, potenciálně i do záhuby. Zvlášť, když ji zaměníme za naivitu bez hranic. Tahle osobní velkorysost ale také může proměňovat svět. Odmítá totiž přistoupit na to, že svět je zlý, protože se nechová zle. Velkorysost vyžaduje jistou dávku sebezapření. Musí se totiž zřeknout nároku na spravedlivou odplatu, pomstu. S tím ale přináší velkou svobodu. Nenechá si totiž diktovat, jak se chovat. Nenechává si určovat příští krok od vlastního nepřítele. Když odmítneme ranou reagovat na ránu, uhájíme si svoji svobodu rozhodovat o vlastním jednání a vlastní budoucnosti.
Máme jistě mnoho důvodů myslet si, že nákladní vlak naložený nízkými pudy, nenávistí, ukazování prstem na nepřátele, bratříčkování se s násilníky a lidskou malostí musí naší chatrnou lokálku každou chvíli smést. Jenže pořád ještě neprojel výhybkou. Když odmítneme přistoupit na hru zla, a místo toho přijmeme ten absurdní nárok milovat nejen ty nejbližší, ale i vlastní nepřátele, nebudeme žít ve světě, který je zlý. Budeme žít ve světě, kde má to poslední slovo milosrdná láska. Zní to šíleně? No jistě. A o nic menšího, než o takovéhle šílenství se nemáme snažit. Tak přehodíme výhybku do světa, v němž žít je jako za odměnu.