Vrchlabí 23. 11. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 126,5n, 1. čtení Zj 21,1-7, kázání Mt 25,1-13, 3. čtení Lk 12,35, pož. Iz 65,23b-25
Písně: 244, 609, 765, 667, 302
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
dostávám se dnes do velmi schizofrenní situace. Minulý týden jsem Vám tady názorně ukazoval, s kým vším by si pán Ježíš sednul ke stolu na hostině, i na svatbě. U toho stolu byli i někteří z vás (Auerswaldovi, Klinečtí, děti Kletvíkovy a Munzarovy). Jako naschvál na dnešek vychází podobenství o tom, že někdo se na hostinu nedostane. Dveře na svatbu jim zabouchnou před nosem. A prý je to jako v královským nebeském. Co si s tím teď mám počít?! Svět je plný protikladů a Bible taky. Možná nejen protikladů, ale taky nedorozumění.
*
Když čteme podobenství o deseti družičkách, máme totiž tendenci rozdělovat družičky na dobré a špatné. Je to přirozené, člověk je zvyklý uvažovat v binárních opozicích. To jsou ty protiklady. Tzn. buď, anebo; černá, anebo bílá; dobrý, anebo zlý. Jenže podobenství nejsou pohádky. V těch musí dobro zvítězit nad zlem. Klíč k podobenství je jiný. Často záměrně matou, provokují, abychom si všimli, že jejich pointa leží někde jinde, než se na první pohled zdá.
Pro podobenství Ježíš záměrně volí příklady ze života. Život je totiž daleko složitější, než abychom si vystačili s dělením na dobro a zlo. Většina života se totiž odehrává někde mezi. V napětí mezi protiklady. Právě proto je zrádné, když člověk činí ukvapené závěry. Když moc rychle chce posuzovat, kdo je padouch a kdo hrdina. To není náš úkol. Jak zpívá Sváťa Karásek:
Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj
do toho Bohu ty nefušuj
my můžeme třídit brambory
ale nás si po žních přebere Bůh.
My můžeme třídit brambory, ne lidi. To nechme na pánu Bohu – i v tom dnešním podobenství. Musíme si na to dát pozor, i kdybychom chtěli příliš rychle jedny družičky odsoudit a druhé si vzít za vzor. To by nám totiž uniklo, o čem to podobenství ve zkušenosti je.
*
Prvních pět družiček je označeno jako pošetilé, ne zlé nebo špatné, ale pošetilé, popřípadě bláznivé, hloupé. Jejich hloupost snad spočívala v tom, že se špatně připravily. Nevzaly si sebou olej do lamp do zásoby. Jako když si vezmete na tábor mobil, ale zapomenete powerbanku, protože nabíječku není kam v lese strčit. Hloupost. V tom asi byla jejich pošetilost. Ne v tom, že by si zdřímly, v tom že ve skutečnosti nebděly, když měly bdít. To totiž nedělaly ani ty druhé. I rozumné si totiž zdřímly. Ani oni nebděly, když měly bdít.
Těch druhých pět družiček bylo prý rozumných. Ne dobrých, ale rozumných nebo prozíravých, obezřetných. Jak říkám, ony si zdřímly. To se halt stane. Byly ale rozumné, tak si kromě svých olejových lampiček si nezapomněly zabalit také bandasku s olejem do zásoby. Svoji powerbanku k mobilu měly zabalenou. Však dneska ty mobily vydrží sotva den.
*
Když přišla noc, všechny spaly. A tak měly všechny máslo na hlavě, když konečně přišel dlouho vyčkávaný ženich. V tom jsou si rovny. Docela jim rozumím. Dlouho čekat je otrava. Kdo by si k půlnoci nedal bucánka.
Když se ozvalo, že ženich jde, všech deset horečně začalo dávat do pořádku lampy. V pořádku je neměla žádná. Jenže po dlouhé noci už bylo oleje jen po dně. Rozumné měly zásobu, pošetilé smůlu. Lampy jim dohořívaly. Na to pozor! Ty lampy ještě svítily, ale hrozilo, že už, už zhasnou. A tak ty nerozumné, pohřbily naději, že to třeba do příchodu ženicha vydrží. Místo toho začaly zmatkovat a bláznit. Prosily o pomoc ty rozumné.
Jenže co naplat, že byly rozumné. Taky to byly docela mrchy. S prominutím. Když nastala krize, když bylo potřeba druhým pomoct, tak se na ně vykašlaly. „Sám mám málo. Skočte si do obchodu.“ O půl noci!? Od rozumných ženských by člověk čekal rozumnou radu. Jenže ony jim poradily, ať odejdou – právě když jde ženich. Nejen, že se nepodělily, ještě je vyhnaly. Ty silné ve víře, ti, kteří mají v kostele svoje odsezené, nechali na holičkách ty, kteří potřebovali jejich oporu. Dodat kuráž, dodat naději, dodat palivo. Chytré se nepostaraly o hloupé. Ve škole bych s nimi teda v lavici sedět nechtěl. Určitě by mě nenechaly ani opisovat.
*
A tak když konečně došlo k tomu, na co všichni tak dlouho čekali, pět jich je na místě a pět jich chybí. Hloupé zmateně pobíhají po zavřených obchodech. Rozumné se veselí na svatbě. Pošetilé stojí za dveřmi a tlukou: „Pane, prosím, otevři nám!“ Jestli takhle hostina je království nebeské, tak jedny se radují s pánem Bohem a ty druhé pláčou za zavřenými dveřmi. To je kruté. Ale je to ze života. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Na happyendy, na šťastné konce v životě zas tak moc nejsme zvyklí.
I bláznivé družičky se ale nakonec dotlučou, ženich jim otevře. Pozorně si je prohlíží a říká jim, „ale vás já neznám“. A to je ta krutá pravda celého příběhu. On je opravdu nezná. Nepotkal se s nimi. Když šel okolo, nepotkal je. Nemohl si zapamatovat jejich obličeje, protože všechny zrovna běhaly po obchodech. Nebyly tam, kde v tu chvíli měly být. On je opravdu nezná, tak co by si někoho cizího pouštěl na svatbu, i když třeba ve své ztřeštěnosti vypadají docela sympaticky?! Než zavře dveře, přidá doušku: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“
*
Když v podobenství hledáme ty dobré a ty špatné – dobré družičky a špatné družičky, dobré lidi a zlé lidi – vznikne dojem, že jedny si na svatbě být zaslouží a druhé nezaslouží. Pak si snadno začneme myslet, že někdo si zaslouží přijít do Království Božího a někdo ne. To si pak začneme skladovat do foroty olej – ať už je to cokoli, dobré skutky, neochvějná víra, horoucí láska. Jenže, když si začneme takhle syslit, to se pak snadno stane, že možná budeme působit rozumně, ale když přijde na pomoc druhému člověku, přes svoji spravedlnost na něj neuvidíme. “Sám mám málo. Skoč si do obchodu.” Co na tom, že mají zavřeno. Plné lampy z nás samy o sobě dobré lidi nedělají.
Ne, ty rozumné družičky nebyly lepší než ty pošetilé. Ženich říká „Bděte, nevíte dne ani hodiny.“ Tomu nedostály ani ty rozumné, ani ty pošetilé. Spaly všechny jako pařez. Všechny mají máslo na hlavě. V tom není rozdíl mezi rozumnými a pošetilými. Tak úplně si místo na svatbě nezaslouží ani jedny. Všem v určitou chvíli došla síla. Usnuly.
Rozdíl tkví v tom, že ty jedny i přesto byly u toho, když šel kolem ženich a ty druhé tam nebyly. Jedny se s ním setkaly a druhé nesetkaly. Kdyby neutíkaly, možná by se na ně zamračil, že jim to čadí, nebo zhaslo. Možná ale ani to ne. Protože to se občas v životě stane. Prostě by je pozdravil. Potkali by se. Byly by tam.
To neznamená, že se nemáme snažit mít dost oleje – ať už ten olej znamená cokoli. Jasně, nevykašleme se na to, jde přece o ženicha. A ženich a nevěsta pro ty je na svatbě přece potřeba udělat cokoli, si vzpomenou. Ale možná ještě důležitější je být na místě, i když se nám zrovna olej vylije, mobil vybije. To opravdu pošetilé možná není, že nám občas dojdou baterky. Být rozumné totiž dost možná znamená vědět, kde je naše místo. A tam být na stráži. Protože, co víme, třeba dokonce sám ženich z kapsy saka vytáhne lahvičku s olejem, nebo powebanku, aby nám dodal šťávu. To ale zjistíme jedině, když budeme tam, kde máme být. A nebýt tam, kde být nemusíme, nebo dokonce nemáme.
A kde máme být. Kde máme bdít? To je ta otázka, která na nás křičí z dnešního podobenství. Otázka, kterou nesmíme vylít spolu s olejem. Musíme na ní stále znovu hledat odpověď.
*
Kdo si na tu hostinu zaslouží jít a kdo ne, to nemáme třídit my. A jestli nás nakonec ženich na tuhle hostinu opravdu nepřijme, nebo jestli bude spíš jak ten pastýř, který jde hledat stou ovci, i když jich má v ovčíně 99 zbylých, to už taky nechme na něm. Na nás je, stát tam, kde máme stát. Přijít na to a bdít. To za nás nikdo neudělá. I když třeba občas trochu klimbnem. Hlavně se zase probudit.