Vrchlabí 7. 12. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Lk 21,28, 1. čtení Dn 7,1–14, kázání Lk 21,25–33, 3. čtení Jk 5,7n
Písně: 118, 432, S 160, 407, 448
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
narovnejte záda, zvedněte hlavu – konec světa je blízko.
Je to tak, biblické texty vybrané na posledních několik nedělí stále různým způsobem krouží okolo posledních událostí, okolo konce světa. Tak se podívejme, jakže je vlastně blízko.
*
Mám tady titulky z několika novin.
Ty první jsou nejčerstvější z prosince 2025. „Klimatický summit v Brazilii selhal. Svět si podepisuje ortel těžké budoucnosti.“ „USA a Rusko se v jednání o míru na Ukrajině neposunuly, zato Putin vyhrožuje Evropě válkou.“ Poslední titulek hlásá rovnou: „‘Konec světa už byl, jen jsme si toho nevšimli,‘ říká vědec.“
To bychom měli katastrofická očekávání roku 2025.
Pak tu mám noviny z roku 70 po Kristu.
„Okupační jednotky vyplenily Jeruzalémský chrám“. „Odbojové skupiny byly rozmetány římskou armádou.“ „Astronomové ohlašují zatmění slunce, které může mít dopady na rovnováhu našeho ekosystému. Očekávají se tisícileté záplavy.“
To máme katastrofické zkušenosti roku 70, doby, kdy Lukáš psal svoje evangelium.
Poslední, respektive první noviny jsou z roku 165 před Kristem. Titulky křičí:
„Na oltáři obětovali prase. Jeruzalémský chrám je znesvěcen.“ „Židovští učitelé vyháněni ze škol. Král Antiochos IV. násilím dosazuje řecké vyučující.“ „Masové popravy židovských odbojářů na hlavním náměstí hlavního města. Národ na lopatkách.“
To noviny zpravují u jeruzalémských událostech v druhém století před Kristem, v době proroka Daniele.
Když si člověk poskládá ta – pomyslná – vydání novin vedle sebe, vidíme, že každá doba má svoje katastrofy. Téměř každá generace čelí konci světa, alespoň takového světa, který zná. Vlastní hrůzy líčí kniha Daniel, evangelista Lukáš i současní novináři. Každý má svoje apokalypsy.
*
Důležité je nezastavit se u četby nejkřiklavějších titulků, neskončit na první stránce. Číst dál. Zvláštním charakterem biblické apokalyptické literatury totiž je, že líčení hrůz není závěrečný krok, pak titulky. Konec. Ende, Schluß. Biblické knihy popisují zkušenost, kterou lidé vždy ve své době mají. Ta nezřídka nahání strach. Biblické knihy ale nepíšou novináři, aby před nás položili katalog hrůz.
Biblické knihy jsou vystavěny tak, aby lidská zkušenost, jakkoli těžká může v tu kterou dobu být, postupně prorůstala nadějí. Biblické apokalypsy, zdánlivě píší o tom, co bude – o konci světa. Ale ve skutečnosti v hrozivých obrazech, v jakýchsi šifrách, popisují, co už se děje. Dělají to proto, aby mohly přijít s tím druhým zásadním krokem. S vizí proměněného světa. S nadějí toho, co přijde a co už přichází k těm, kdo jsou připraveni to vidět. Apokalypsa totiž neznamená katastrofa. Apokalypsa znamená – zjevení. Odhalení toho, co se v danou chvíli zdá skryté, nebo dokonce nemožné, ale ve skutečnosti právě to má být vidět – být odhaleno, zjeveno.
A tak, když neodložíme biblické knihy po úvodních titulcích, můžeme po hrůzných vidění číst nadějné vize. Je dobré přitom narovnat záda, pozdvihnout hlavu – koukat, co se děje.
*
Začněme tentokrát odzadu. Prorok Daniel kolem sebe vidí, co vidí. Střídání krutých mocipánů líčí jako řádění zvířecích bytostí. Na to ale navazují vize plné světla. Na trůnu usedá kdosi, komu říká Věkovitý. Oblečen v bílých šatech, s bílou hřívou zkušeného starce, kolem mocné ohně. K němu proudí desetitisíce desetitisíců lidí. Věkovitý usedá jako soudce a činí přítrž monstrům, která si dělají mocenské nároky na život lidí a celých národů.
Vize pokračuje a uprostřed nebeských oblaků přichází „jakoby Syn člověka“. Mesiášká figura. Ujímá se vlády – korunován mocí a slávou. Lidé všech jazyků a národů se k němu obrací s nadějí. Jeho moc je na rozdíl od těch pomíjivých šelem, věčná. Jeho království má trvat navěky a je dobré.
To jsou nadějné vize z druhého století před Kristem.
*
Evangelista Lukáše navazuje na Danielovu naději. Nejdřív v sytých barvách popsal tehdejší rozklad izraelské společnosti zapříčiněný okupační mocí z Říma – všudypřítomný ochromující strach. Pak se obrací se ke svým lidem, v tu chvíli pronásledovaným. Lukášův Ježíš nelakuje věci na růžovo, „ano tyhle věci se dějí.“ Je potřeba si to připustit. Ale pokračuje, „to ale není všechno, co se děje“. Právě do těhle kritických poměrů se slávou a mocí přichází v oblacích Syn člověka. Do pošmourna rozkolísaného rozfoukává jiskry prastaré naděje – té která má dlouhý dech. Naděje, která vrací dech těm, kdo si ho nechali vyrazit strachem z okolností.
Lukášův Ježíš pokračuje a mluví ke svým lidem. „Teď, právě teď uprostřed toho, co se děje, je čas, abyste narovnali záda a pozdvihli hlavu. Může se zdát, že konec světa je blízko, je to ale naopak, „vaše vykoupení je blízko“.
„Podívejte se na fíkovník, ten strom, který tak krásně voní a má sladké plody. Nebo se podívejte na jiný strom. Na jabloň, na třešeň u vás na zahradě. Jakmile se zazelenají, víte, že léto je blízko. Ať se děje kolem cokoli, brzo už začnou nasazovat plody. Na začátku to ale poznáte jen podle malých lístečků, drobných pupenů. Musíte koukat zblízka. Protože to není vidět vždy hned na první pohled, ale už to tam je. Jen se dívejte pozorně. Buďte bdělí! Všímaví!
No a stejně je to s Božím královstvím, pokračuje Ježíš. Dívejte se pozorně. Buďte všímaví. Nedějí se totiž jen ty hrůzy. Uprostřed nich jsou i drobné zárodky, živě se nalévající pupeny, s nimiž přichází to nové. Nové království. To, v kterém chcete žít. Už je to blízko. Děje se to už teď, ve vaší generaci. Věřte tomu, nastražte antény.“
To jsou Kristovské naděje ze sedmdesátých let začátku letopočtu.
*
Na začátku jsme četli troje noviny – z let–165, +70, a +2025. Každá z těch dob měla svoje strachy. Jakkoli se zdají nevyhnutelné, svět pokračuje. Naděje trvá.
Přečetli jsme nadějné vize z roku –165 a +70. Chybí nám ještě vize 20.25. Můžeme si dovolit tady skončit? Jedna moudrá žena řekla, že si „nemůžeme dovolit luxus beznaděje“. Tak teda, jak doplníme my tu řadu nadějných vizí? Co postavíme proti skepsi novinových titulků. Máme ten nadějný zrak, který měl prorok Daniel? Máme tu schopnost vidět naději uprostřed poměrů současného světa, kterou měl Ježíš?
Nechám na fantazii každého z nás, abychom potrénovali svůj nadějný zrak. Je extrémně důležité, abychom si navzdory všemu pěstovali představivost pro nadějné scénáře. Ta představivost hodně souvisí s všímavostí, o které mluví Ježíš. Koukejte kolem sebe. Nenechte svůj zrak zahltit těmi velkými věcmi, které se valí. Už teď kolem vás pučí zárodky něčeho dobrého. Všímejte si toho.
(Sám jsem zkusil potrénovat svůj nadějný zrak. Jako otec vidím naději tam, kde se děti navzdory mlsnosti dokážou podělit o čokoládu. To není málo. Jako farář vidím naději, když sedíme kolem stolu, třeba v Jilemnici a nad Biblí zapáleně diskutujeme o světě, životě. Nebo, když se kostel zaplní na krásném koncertě a lidi, kterým je kostel cizí, přitom mohou pocítit, že se jich dotýká něco z jiných světů. Jako občan světa vidím naději, když vidím mladé i staré lidi spolupracovat a osobně se omezit, aby život na planetě byl k žití i pro další generace. To všechno vnímám jako zelenání dobrého světa, který přichází – Ježíš, Syn člověka, mu říká Boží království.)
Ježíš přece říká: „zažijete to už ve vaší generaci“. V té generaci, ke které Ježíš mluvil, Syn člověka na oblacích – zdá se – nepřišel. To může znamenat dvě věci. Buď se Ježíš mýlil. Nebo to znamená, že v každé generaci dochází k tomu pučení a zelenání. My se na nich můžeme podílet. Jde o to jen je najít, rozpoznat, přidat se k nim. Tak jako každá doba má své katastrofy, tak v každé době je možné žít lidsky. Tam, kde se žije lidsky, tam už Mesiáš, Syn člověka přišel. V každé době se ujímá vlády to, na co stojí položit naději, to, co je dobré. V každé generaci se dá dobře žít – v té naší i v té našich dětí a jejich dětí. Věřme tomu.
Tak ať se děje cokoli, napřimme záda, pozdvihněme hlavy – vykoupení je blízko.