Jakub Kašpar
První čtení (Iz 40,1-11):
„„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.
Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“
Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“
Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.““
Text pro kázání (Lk 3,3-18):
„I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘
Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“
Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.
Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“
Kázání:
Vyrovnejte stezky Pánu, na pustině pro něj postavte silnici, srovnejte pahorky a údolí, aby Pán, Bůh Hospodin, mohl přijít ve své slávě! Tak volá k Izraeli, Božímu lidu, tedy k nám, prorok Izaiáš a Lukáš ve svém evangeliu svědčí, že jeho proroctví o sedm set let později u Jordánu opakoval křtící kazatel Jan. Připravte cestu, aby mohl přijít!
Příchod, advent. Příchod Páně, který Izrael čeká tisíce let. Jan mluvil tehdy o velmi konkrétní události, o začátku pozemského kazatelského působení Ježíše z Nazareta, svého bratrance přes koleno, kterého sám vodou z řeky Jordánu pokřtil, aby se z nebe snesla holubice a ozval se hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho jsem si vyvolil.“ Víme, a připomínáme si každý rok v čase velikonočním, jak tříletá Ježíšova misie mezi lidem izraelským skončila – potupnou popravou, ale také slavným zázračným vzkříšením, nanebevstoupením a vznikem církve, společenství svatých, tedy pozvaných. Společenství Kristovců, následovníků Ježíšovy cesty, kteří se křtem stáváme křesťany, protože věříme, že ten, kterého Jan u Jordánu pokřtil byl tím, koho také Izaiášovými prastarými slovy ohlašoval: vtěleným Bohem, Hospodinem, který se snížil až k nám, ke svému stvoření.
Biblické texty mají takovou zvláštní vlastnost. I když mluví o věcech, které se staly před stovkami a tisíci let, ve skutečnosti mluví zároveň, ve stejný moment, i o nás. O naší současnosti, o našem teď. A i když mluví o vnějším dění, o dramatických dějinných událostech, anebo třeba Božích zázracích, často je to výpověď a poselství, které se vztahuje k nám jako jednotlivcům, k tomu, co se děje uvnitř nás. Jak se stavíme ke svému životu, k lidem kolem sebe, jak se zevnitř vztahujeme ke světu kolem nás.
Izaiáš volá, abychom v poušti postavili pohodlnou cestu pro Pána Boha. „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.“ A Jan Křtitel jeho proroctví doplňuje příslibem, že až „hrbolaté cesty budou rovné, každý tvor uzří spasení Boží.“
A opravdu to, milí bratři a milé sestry, neznamená, že spása přijde, až budeme mít dostatečně hustou síť dálnic a všechny silnice budou bez děr a výmolů, krásně do hladka vyspravené. Je to dvojí volání této adventní neděle do našich srdcí, nebo – chcete-li – k našim mozkům a do našeho vědomí i svědomí.
Cesty, které máme stavět, opravovat a vyrovnávat, aby po nich mohl Bůh přijít až k nám, vedou totiž pouští našich niter. A teď zase pozor! Tím nechci vůbec ani naznačovat, že vaše nitra – tedy srdce, duše a hlavy – jsou pustá a prázdná! Kam bych došel? Jedině k poznání, že i já jsem pustý a prázdný, že ano?
Ale vlastně ano. Tedy pokud mluvím o sobě – o vás se takto soudit neodvažuju, to musíte každý sám. Vlastně je to tak. A ten apel Jana Křtitele chci vzít velmi vážně.
V mém srdci je přece často Boží poušť a prázdnota. Jak často si najdu v běžném dni čas, abych se zastavil, zamyslel, promluvil k Bohu modlitbou, našel si čas na čtení v Písmu, nebo dokonce na to, abych se někde v klidu a tichu usadil k usebrání a meditaci?
Pokud si svůj vědomý život s Bohem představíte jako krajinu, jak vypadá? Je to spíš krásně pestrá krajina, plná lesů, jezer, luk, stepí a remízků? Nebo je to spíš něco jednotvárného, něco jako pole pšenice, smrková plantáž nebo … poušť?
Jak k nám má Bůh přicházet, milé sestry, milí bratři, když nemá kudy? A právě k budování a vyrovnávání téhle cesty nás volá Izaiáš i Jan Křtitel. Abychom nezapomínali na Boha. Protože on na nás nezapomíná, když ho ale k sobě nepustíme, nemůže k nám přicházet.
Pokud to není váš případ, tak se moc omlouvám, zároveň vás obdivuju, moc vám to přeju a taky tak trochu v dobrém závidím. Ale řekl bych, že přinejmenším většina z nás sice nemáme uvnitř svých srdcí Boží pustinu a prázdnotu, nějaké stezky, komunikace a silnice tam mezi námi a Pánem Bohem vedou, ale jsou plné nejrůznějších překážek. Tu spadlý strom, jindy balvan uprostřed cesty, někde dokonce hotová barikáda.
Já třeba musím pořád dokola rozebírat barikádu uspěchanosti. Už jsem to říkal – jsou dny, kdy vlastně nenajdu ani jedinou chvilku, abych ji strávil s Bohem. Modlitbou, čtením, zamyšlením. Já, titěrný človíček, jsem tak strašlivě důležitý, nepostradatelný a významný, že nedokážu někdy věnovat ani těch pět minut svému Otci Stvořiteli, opoře, která je tu vždycky pro mě. A pak v neděli v modlitbách volám „Pane, přijď“ a divím se, že nepřichází. Nemá kudy.
Odvalme tedy, přátelé, ty kameny. Jak se zpívá v té velikonoční písni. I Ježíšovi anděl odvalil kámen, uzavírající hrob, aby mohl odejít k Otci. Aby mohlo dojít ke vzkříšení. Tak odtahněme všechny padlé stromy, odvalme všechno kamení a rozeberme všechny barikády, které blokují naše cesty k Pánu a hlavně jeho cestu k nám. Advent je na to ten správný čas.
Amen