Jakub Kašpar
Biblický text (Lk 2,41-52):
„Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.
Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli.
Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“
Kázání:
Milí přátelé, milé sestry, milí bratři, máme tu nový kalendářní rok 2026 a první neděli tohoto roku. A k ní text o pesachu, Ježíšově rodině a mládí. Vlastně skoro jediný text synoptických evangelií – tedy evangelií podle Marka, Matouše, Lukáše a Jana, který nám říká něco o Ježíšově životě mezi narozením a začátkem veřejného působení u Jordánu, kdy se nechá pokřtít Janem.
Dozvídáme se, že se Josef s Marií vydali na pouť do Jeruzaléma k oslavě svátku Pesach, tedy vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Ježíšovi je dvanáct let, ale vykladači Písma mají zato, že na židovské Velikonoce nejde Josefova rodina poprvé. Že chodívají pravidelně, i když zvykové pravidlo říkalo, že každý zbožný Žid by měl tuhle pouť vykonat alespoň jednou za život. Tedy že byli opravdu zbožnou rodinou, která si zakládala na dodržování pravidel a pravověrné úctě k Bohu Hospodinovi. Ostatně, tesař Josef svůj původ odvozoval až od velikého krále Davida, tak kdo už spíš by měl jít příkladem, že ano?
Oslavy svátku pesach trvaly sedm dní a poutníci na nich museli strávit minimálně první dva dny. My od Lukáše víme, že se Ježíšova rodina vydala na cestu teprve „když v těch dnech všechno vykonali“. Z toho můžeme usuzovat, že poctivě strávili celé Velikonoce v Jeruzalémě, jako opravdoví a skutečně pravověrní Židé.
Na tyhle pouti tehdy nechodili poutníci obvykle osamocení, nebo rodiny každá zvlášť. Ostatně, nedávalo by to ani moc smysl, ani by to nebylo příliš praktické. Krajinou putovaly vesměs větší průvody, karavany, které daly dohromady rodiny z celé vesnice a cestou se ještě spojovaly se skupinami z vesnic po trase.
Ostatně, vždyť z galilejského Nazareta do svatého města Jeruzaléma, ležícího v Judsku, je to asi 200 kilometrů. To znamená nějakých deset dní cesty a takovou dálku je rozhodně lepší jít ve větší skupině. Nejen kvůli nebezpečím na cestách, ale i kvůli zásobám, sdílení jídla, přístřeší, pomoci…
Proto zjistila Marie s Josefem až po celém dnu putování, že nemají po ruce dvanáctiletého syna. To nebyla známka žádné rodičovské lhostejnosti nebo zanedbání povinné péče. Bylo úplně normální, že poutníci se mezi sebou znali, rodiny se na cestě různě mísily a Ježíšovi rodiče si zkrátka mysleli, že Ježíš vyrazil už před nimi s jinými Nazareťany. A až když se utábořili, zjistili, že to tak není.
Vydali se tedy zpátky, zase nějakých těch dvacet kilometrů zpátky do Jeruzaléma a v hlavním městě, pořád ještě plném lidí, Ježíše další skoro dva dny hledali, než ho našli na nádvoří chrámu diskutovat s učiteli. Míní se s učiteli Zákona, tedy s farizeji, židovskými teology. Dvanáctiletý chlapec tam sedí mezi nimi, ne že by někde v koutku naslouchal jejich disputacím, ale sedí v jejich kruhu a debatuje s nimi, jako rovný s rovnými. Zvláštní pohled…
Je tedy pravda, že na dvanáctileté děti, a chlapce především se tehdejší společnost, nejen izraelská, dívala o dost jinak než my, Evropané 21. století. Chlapci tehdy procházeli přechodovým rituálem Bar-micva, který říká, že je chlapec z náboženského hlediska už dospělý. Něco jako křesťanská konfirmace či biřmování, ovšem my křesťané do náboženské dospělosti své děti přivádíme obvykle o nějaké 2-3 roky později. Právě ve 12 letech se stal králem Davidův syn Šalomoun. Dvanáct bylo Samuelovi, když začal prorokovat…
Přesto to rodiče překvapilo. Čteme, že „když ho rodiče spatřili, užasli“. Maminka Marie s pláčem, pravda taky trochu úlevným, spráskla ruce, a povídá: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ Docela logická a normální reakce, že? Rodiče se o syna báli. Měli strach, kde je. Měli strach, jestli se mu něco nestalo. Měli obavy z toho, co je čeká, co za informaci o jeho osudu přijde. A on si sedí v chrámu s učenci a diskutuje s nimi o náboženských otázkách.
Právě jejich strach zase naopak upřímně překvapuje malého (nebo, raději budu říkat spíš mladého!) Ježíše. Nestačí se divit, kluk nezvedený! „„Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli.“ Tak nám to přece Lukáš píše.
Pravda, teď se trochu divím i já, že jeho slovu neporozumněli. Copak Marii nezvěstoval archanděl Gabriel, kdo se jí narodí? Copak to anděl Páně neřekl jasně ve snu? A neřekli jim to také starý, moudrý a zbožný Simeon a prorokyně Anna dost jasně, když před dvanácti lety přinesli miminko Ježíška poprvé do jeruzalémského chrámu, jak se sluší a patří, ukázat dítě Pánu Bohu?
Ale tady, milí přátelé, začíná myslím ta dnešní zpráva pro nás. Tady začíná to vysvětlení, proč se máme první neděli v lednu zamýšlet nad textem, vyprávějícím o tom, jak zbožně slavila svatá rodina židovské Velikonoce, nebo jak moudrý byl Ježíš už ve dvanácti letech.
Před námi je 361 dní roku 2026 a my do něj vstupujeme s nejrůznějšími očekáváními. Mnozí z nás s předsedvzetími, osobními závazky. Někteří s velikými nadějemi, těšením a nadšením. Jiní ale zase, jako by vstupovali do temné noci nebo bílé tmy vánice a zimní mlhy. S obavami a starostmi o to a z toho, co přichází.
To, co je před námi v příštích dnech, jistě závisí také na nás, milí přátelé, na to nezapomínejme. Jsme křesťané, jsme světlo světa a sůl země a není nám dovoleno se nechat vézt jako černí pasažéři. Měli bychom naopak vést jako lampy, svítící na cestu a sytit jídlem, osoleným solí, která neztrácí svou chuť. Ale především bychom se neměli bát. Určitě není před námi rok, ve kterém se nemůže nám, našim blízkým, naší zemi nebo světu stát něco zlého. Může. Takový je každý rok a my to dobře víme. Právě proto se, někteří možná trochu víc, jiní zase méně, ale přesto skoro všichni aspoň v koutku duše taky trochu bojíme.
Petr, vyslaný Ježíšem před popravou na Golgotě k apoštolátu, pošťáctví evangelia, krátce po Ježíšově smrti ztrácí naději. „Jdu lovit ryby,“ řekne ostatním a chce se vrátit ke své původní práci, kterou tak dobře zná a v níž se cítí vlastně bezpečně a sebejistě, jakkoli nebezpečné a nejisté tohle řemeslo na vodě velikosti Galilejského jezera, je. Nic ale nechytí a právě po nezdařeném lovu se jemu a dalším malověrným apoštolům zjeví vzkříšený Pán, aby jim ukázal, že úspěch přijde tehdy, když neopustí cestu, na niž je vyslal, ale hlavně když se nevzdají víry a naděje, která v evangeliu je. Nebo, lépe řečeno, naděje, na které celé evangelium stojí a se kterou také padá.
Ježíš říká svým rodičům, že přece musí být vždycky tam, kde jde o věci Otce. Proč se bojíte? Vždyť je přece jasné, kde jsem, říkal tehdy po Pesachu v Jeruzalémě Marii a Josefovi. Nebojte se, já jsem pořád tady, s vámi, ve všech věcech svého Otce, jako by říkal z dnešního textu dnes i nám, pro dnešek i pro dny budoucí, které dnes očekáváme.
„Hle, všecko tvořím nové,“ řekl Janovi z ostrova Patmos ten, který seděl na trůnu v jeho prorockém Zjevení. Ano, svět se mění a budoucnost je nejistá, protože bude nová. Každý příští den, každá příští hodina, ba dokonce vteřina, která nastane po posledním amen těchto bohoslužeb bude jiná, než vteřina předchozí. Bůh neustále všecko tvoří nové. Tak se do příštích dnů, sestry, bratři, přátelé, opásejme nadějí Boží milosti a lásky a vydejme se s nadějí, vírou a jistotou Boží přítomnosti beze strachu do nového roku 2026. Amen