Vrchlabí 11. 1. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 89,27nn, 1. čtení Iz 42,1-9, kázání Mt 3,13-17, 3. čtení Ř 8,14
Písně: S: 109, 311, 278, 442, 186
Milé sestry, milí bratři,
člověk potřebuje druhé lidi. Potřebuje druhé lidi, aby mohl žít. Nevystačí si pouze s Bohem. Aby mohl dělat dobré věci, potřebuje člověk druhé lidi. A Ježíš byl člověk. I Ježíš potřeboval druhé lidi. Potřeboval je, aby mohl dobře žít, aby mohl jít svojí cestou. Ježíš byl Boží syn, Bůh v lidských botách nebo spíš sandálech, kristuskách. I Bůh potřebuje lidi, aby mohl kráčet světem svojí cestou.
*
Příběh o Ježíšově křtu je zvláštní. Člověk se při něm trochu ošívá. Jsou v něm totiž nečekaně rozdané role. Vymyká se tomu, jak jsme zvyklí o Ježíšovi přemýšlet. O jeho roli. Přemýšlíme víc o tom, co Ježíš dělá pro nás, než co my děláme pro něj. V tomhle příběhu se to zvláště obrací. A proto se i Jan Křtitel se v tom příběhu ošívá.
Jan byl buřič. Povstalec. Chodil po poušti. Kritizoval lidi – že se chovají jako hadi. Kritizoval i krále Heroda. Byl v hledáčku státní bezpečnosti. Nakonec mu jeho radikalita vynesla šibenici. Nebo spíš gilotinu. Jeho hlavu budou brzy servírovat na stříbrném podnose na královském banketu.
Do té doby ještě Janovi zbývá trochu času. To samé říká svým lidem: „ještě zbývá čas, ještě můžete činit pokání, proměnit se. Přiznat se ke svým hříchům. Umýt se od toho sajrajtu. Stát se novými lidmi.“ Jan ohlašuje soud, ale taky ukazuje cestu k omilostňujícímu rozsudku. Křtí. Umývá lidi od jejich průšvihů v Jordánu.
Umýt se k tomuhle Božímu buřiči přichází i Ježíš. Jan se ale ošívá. Aby ne. Copak má Ježíš na rukách špínu? Černé svědomí? Od čeho se ten potřebuje očistit? Boží syn! To nám nedává smysl. Jan v Ježíšovi tehdy ještě nevidí přímo syna samotného Boha. Cítí ale, že je v něm velká síla. Větší, než kterou má on sám. Nezdá se mu, že on, Jan by od něčeho mohl pomoci tomuhle muži s prazvláštně silnou aurou. Že by on mohl umýt jeho. Že by ho mohl křtít.
Ježíš je ale neoblomný. „Nebraň tomu Jane. Nestůj tomu v cestě. Nestůj mně v cestě. Tobě se zdá, že potřebuješ ty mě. Možná je to pravda. Jednou to sám vyznáš. Ale k tomu ještě vede cesta. Cesta, kterou ještě musím ujít. Ta cesta začíná tady. Nebraň tomu. I já potřebuju projít vodou“
Ježíš byl člověk z masa a kostí – jako já, jako vy. I on potřeboval nový začátek, i on potřeboval na cestu Boha na své straně. Potřeboval projít na jeho břeh. Proto přišel k Jordánu. Právě na to místo, kam dorazili Izraelci po čtyřiceti letech putování pouští. Po čtyřiceti letech příprav na nový život v zaslíbené zemi. V zemi, v které s nimi bude přebývat Hospodin.
Jordán je místem přechodu. Křest je rituál přechodu. Ježíš má za sebou třicet let dospívání a – nejspíš – následné práce v otcově tesařské dílně. Postupně dorostl do Kristových let. Potřebuje se vydat na novou cestu. I on dospěl ve svém životě ke zlomu. Potřebuje přejít na druhou stranu. Začít nově. K tomu potřebuje rituál přechodu – křest. Jestli potřeboval Ježíš být pokřtěn, aby mohl být omyt od svých hříchů, nechme stranou. Touhle otázkou se on nezabývá. Nekouká dozadu. Kouká dopředu – na cestu, na níž má učinit za dost spravedlnosti. „Jane, nebraň spravedlnosti v cestě.“ Ona totiž cesta ke spravedlnosti je totiž kolektivní, společná. Proto Ježíš na ní potřebuje další lidi, teď zrovna Jana. „Jane, připusť to, dovol, ať se to stane, pokřti mě, abychom naplnili – naplnili, my společně – všechnu spravedlnost.“
*
Ježíš vstupuje do kalné vody řeky Jordánu. Jan ho potápí. Starý Ježíš se topí. Odnáší ho proud. Na břeh vystupuje nový člověk.
V tu chvíli se nad ním otevírají nebesa. To je naopak událost privátní. Vidí to jen Ježíš – a přes rameno taky my všichni, kdo jeho příběh čteme. V tu chvíli to ale vidí jenom Ježíš. Otevírají se nebesa a Ježíš vidí Ducha. Nevidí ale jen tak ledajaké Ducha, není v Křížlicích. Vidí Ducha Božího. Ten má podobu holubice. Holubice je symbol Božího Ducha, Boží přítomnosti s člověkem na zemi. Tahle Boží přítomnost sestupuje z nebe k člověku Ježíši. Ta ho bude provázet na jeho cestě ke spravedlnosti, na kterou strhne celou spoustu dalších lidí – nás nevyjímaje. Proto i Ježíš potřeboval pokřtít – potřeboval vyznat svoji touhu po Božím provázení na cestě životem. Na cestě, na kterou se vydává.
Je to pro něj nová cesta. Holubice, která sestupuje z nebe, je totiž také symbolem nových začátků. Holubice přiletěla, když potopa umyla celou zemi. Když celý svět začal podruhé, znovu. Holubice v zobáku nesla olivovou větvičku, naději nového začátku pro všechny lidi. Jako spousty těch, kteří touží po novém životě i Ježíš prošel vodou křtu. Prošel na druhý břeh, do nové země, v které Bůh člověku slibuje svoji přítomnost. Vystoupil na novou cestu, kterou by nedokázal projít až do konce bez Boží opory v zádech. Jinak by příliš často vítězila a stávala se jeho vůle – lidská, a ne vůle Boží – jak to vyzná v Getsemane. Ne moje, ale tvá vůle se staň. Lidská vůle na cestě ke spravedlnosti je totiž často slabá, a není divu. Je to fuška. Sám to člověk těžko zvládne.
Cesta ke spravedlivému světu je cesta, kterou člověk nemůže ujít sám. Je kolektivní. Proto člověk Ježíš potřeboval Jana. Potřeboval, aby ho provedl vodou na druhou stranu. Ježíš potřeboval, potřebuje lidskou pomoc na cestě ke světu, o kterém sní. „Jane, dej tomu volný průchod.“ Tak dává Ježíš, Boží syn, člověku odhodlání po té cestě jít s ním. „Dej tomu volný průchod. Nebraň se tomu.“
*
To se pánu Bohu líbilo. A bez Pána Boha to taky nejde. Dal na to svůj štempl. Božím rozhlasem z nebe vyhlásil: „Toto je můj milovaný Syn, toho jsem si vyvolil. Tenhle člověk je moje dítě. Miluju ho, jako otec miluje své dítě. Líbí se mi, co dělá a jak to dělá.“ To jsou slova, které si od svých rodičů přeje slyšet každý člověk – bez ohledu na věk. Člověk, který je slyší vstupuje do života s láskou, s vědomím, že je na světě správně, protože ho přijímají ti, na kterých mu tolik záleží. V první chvíli je slyšel pouze Ježíš. Ostatně jsou to slova intimní. Přijde čas, kdy je Ježíšovi Otec řekne nahlas i před ostatními lidmi. Na začátku se k Ježíšovi přiznal osobně. Soukromě mu požehnal na cestu. Slíbil mu, že půjde s ním. Bez pána Boha to halt nejde.
Až se Ježíš jednou bude loučit s učedníky, řekne jim: Jděte a křtěte všechny, až na kraj země. Každý tak při svém křtu – i my –, bude moci slyšet slova Božího přijetí: „Tohle je moje dítě, toho miluji, líbí se mi, co dělá.“ Takto, přechodem přes dravou vodu křtu vzniká komunita, která touží po spravedlivém světě. Ví, že je možné začít znovu. Vydává se na cestu k takovému světu. Společně ho tvoří. Bůh je přitom s nimi.
Na té cestě lidé potřebují jeden druhého. Sami to nezvládnou. A taky Bůh potřebuje je. Bůh potřebuje lidi, aby nový spravedlivý svět tvořili. A lidi, ti zase potřebují Boha. To, aby jim k tomu dával důvěru a odhodlání. Ale taky otcovskou schovívavost, když budou cestou klopýtat. I mateřskou houževnatost – začínat zase znovu. Prostě lásku, bez ní ani spravedlnost nekvete. S holubicí k člověku Ježíšovi z nebe sestupuje naděje, že to jde. A Ježíš potřebuje člověka, aby se mohl vydat do světa. I nás.