Vrchlabí 8. 3.. 2026, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 34,16, 1. čtení 1. Kr 19,1-9, kázání Lk 9,57-62, 3. čtení Ef 5,1-2.9-10
Písně: 315, 313, 406, 402, 412
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
byl Ježíš nelida? Byl necitlivý člověk, který šel bezmála přes mrtvoly? To nesedí do obrazu, který o něm máme. Ale jak jinak rozumět jeho dnešním slovům o následování?! Opustit umírající blízké i rodinu?! Neohlížet se zpátky?! To je zvláštní Boží Království. Možná jsou to ta nejdrsnější slova, která od Ježíše slyšíme.
Tak se podívejme, v jaké situaci je vlastně říká. Dobré porozumění situaci je někdy rozhodující. Myslím, že právě o správné rozpoznání situace dnes jde.
*
Ježíš je na cestě. Kráčí. S učedníky a s dalšími lidmi. Na cestě se dobře vypráví. Tentokrát je to spíš naopak. Ježíš místo toho, co by poskytnul úlevu, svým partnerům v rozhovoru pořádně naloží. Těžko se to dá unést. Jenže on sám v té chvíli nejspíš pociťoval velký stres.
Kamže to vlastně šli? To je zásadní pro to, abychom porozuměli Ježíšovým slovům. Jdou do Jeruzaléma. Není to ale cesta do hlavního města za nákupy a zábavou. „V Praze je blaze.“ Ne, ne. Ježíš naopak ví, že v Jeruzalémě je draze. Že bude draze platit. Ježíš jde do královského města, protože tudy pro něj vede cesta do Božího Království. Jemu se rozhodl zasvětit svůj život. Ví, že ho to bude život stát.
Cesta Božího Království, jak ji Ježíš představuje, je cesta k lidem, pro lidi a tudy cesta k Bohu. Když se člověk rozhodne být tu pro druhé lidi, vždycky musí ze sebe něco vydat, něčeho se vzdát. Obětovat tu pohodlí, tu bezpečí, tu finance, tu nervy, tu duševní klid, tu čas, tu rodinnou pohodu. Záleží na každém, jaký balanc péče o sebe a péče o druhé je ochotný unést. Ježíš šel all in, vydal se úplně. Ta cesta byla náročná, plná utrpení, zavržení, odmítnutí, smrti. To přesně říká tomu prvnímu člověku, který ho chce následovat: Lišky mají svá doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Jít za mnou, znamená přijít o všechny jistoty. Jít do neznáma. Vydat se všanc.
I když to ostatní zatím nechápou, Ježíš tohle všechno ví. Je přesvědčený, že to tak musí být a že to nesnese odkladu. Věřil, že Božího Království je za dveřmi. Svět, v kterém bude dobře, kde nejsou ztracení, přehlížení, nemocní, kde je vždycky dost vína a chleba pro každého, svět bez válek, nenávisti a hladomorů. Takový svět už viděl za další zatáčkou. Kdo by si takový svět nepřál. Ježíš dělal všechno pro to, aby se jeho příchod nikde nezadrhnul. Byl pro to ochotný obětovat všechno. Proto spěchal do Jeruzaléma a neohlížel se zpátky. Nic mu nemohlo stát v cestě.
Tak tohle je ta situace, v které Ježíš mluví o následování. Situace nejvyšší potřeby. Nouzový stav. Proto cestoval Ježíš do Jeruzaléma hned a bez cestovního pojištění.
*
Dalšímu člověku říká Ježíš, „Následuj mě“. A on odpovídá: „Jojo, jen mě nech pochovat mého otce.“ Jak by taky ne?! To je ta nejzákladnější péče o rodiče. Však i Desatero předepisuje: „Cti otce svého a matku svou. Ježíš, který jinde říká, že nepřišel „zákon zrušit, ale naplnit“, tady vyzývá k překročení Zákona. A to až nelidským bezcitným způsobem. „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ Jakoby říkal: „ty už to stejně mají za sebou“, ty utíkej bojovat za moji věc. Zvěstovat Království Boží.
Přitom od Ježíše známe Království Boží jako prostor péče o druhé. Nejen, že se stará o umírající, dokonce některé z nich vrací zpátky k životu – Jairovu holčičku, svého přítele Lazara. To je přece Boží království – prostor pro život, kde smrt prohrává. Rozloučit se s umírajícími rodiči a blízkými, držet je za ruku v jejich posledních chvílích, je tak hrozně důležité. Neopustit člověka ve chvíli smrti. Ježíš sám tu opuštěnost na kříži poznal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“. Chce teď, aby to zažili i další lidé? To snad ne?! A přece tady vyzývá, aby člověk překročil svého umírajícího, nebo zemřelé otce a šel za ním – zvěstovat Boží Království. Není to krutý protimluv?
Třetí člověk říká: „Budu tě následovat. Jen mi dovol rozloučit se s rodinou.“ Aby ne, kdo by odešel od rodiny, ani nezamával. Ježíš to po něm chce. Říká: „Kdo by položil ruku na pluh a ohlížel se zpátky, není způsobilý pro Boží Království.“ „Chceš jít se mnou, tak se neohlížej.“
S tím pluhem je to jasné. Kdo orá pole, musí se koukat před sebe. Stále na jeden bod a jet až k souvrati. Kdo se ohlíží, orá křivě a poláme pluh o kameny v poli. Kdo se ohlíží, je špatný oráč. To dává smysl. Ale opustit rodinu, ani se nerozloučit. Chce snad po mně Ježíš, abych se zvedl od dětí a šel do světa kázat Boží Království? Jít do světa mluvit o lásce, a přitom opustit svoje milované, kteří spoléhají na mojí péči i můj výdělek?
Co myslíte, následovali ti tři lidé Ježíše? Nebo si to raději rozmysleli?
*
Tak co, je Ježíš skutečně takový nelida? „To přece musí být nějak jinak“, říkal Jirka Fišera, když jsme o tomto příběhu mluvili na Hovorech v Jilemnici. „To musí Ježíš myslet nějak jinak!“ Já myslím, že nemyslí. Že v tu chvíli myslí přesně tak, jak to říká. Jde ale právě o tu chvíli, o tu situaci. Situace je rozhodující!
Už jsme si řekli, že Ježíš byl přesvědčen, že Boží království – nový svět, svět bez hladu a válek je za dveřmi. Spěchal k němu. A když se podíváme do současných novin, těžko se mu divit, že si přál něco jiného, než tu je, a to hned. Taky bych si to přál. Ježíš byl přesvědčen, že žije v nouzovém stavu. Nouzový stav vyžaduje nouzová řešení. Opuštění komfortní zóny. Vydat se do neznáma, do nebezpečí.
Ježíš byl přesvědčen, že jde o život. Proto tak jednal tak, jako lidé, kteří zachraňují život. Jakmile vypukne požár, hasič všeho nechá a jede hasit. Když vrtulník veze těžce raněného člověka, doktorka vyběhne od rodinného oběda a letí operovat. Jde přece o život. To nesnese odkladu, všechno musí z cesty. To je to, co v tu chvíli dělá Ježíš. A v tu chvíli následovat Ježíše znamená zvednout se a jít.
Ale! Jakmile je požár uhašen, pacient zachráněn, život se vrací do normálních kolejí. Tedy dokud opět nenastane nouzový stav a je třeba zase všeho nechat a běžet, jak o život.
*
V krizi je třeba hledat krizová řešení. Někdy se to může zdát na první pohled necitlivé. Důležité je, že nouzový stav nemůže trvat věčně. To by se změnil v tyranii bez citlivosti.
Ježíš nás tedy v těchto výzvách k následování nevyzývá k nelidskosti, ani k necitlivosti. Nevyzývá nás, abychom navždy opustili své rodiny a nepečovali o ty, kdo nás potřebují. To jsou přece právě ty věci, které Ježíš většinu svého působení dělá. Uzdravuje, potěšuje, napravuje křivdy, je na blízku atd. Bavili jsme se o tom také na Hovorech, že následovat Ježíše znamená dělat právě tohle: sloužit druhým, přinášet mezi lidi pokoj, dobrou náladu, starat se o druhé, nepovyšovat se, ale hledat porozumění. Prostě, přijmout Ježíšovo pozvání a jít s důvěrou za ním. Tak to říkala Eva. Když tohle hledáme a děláme průběžně, tak jsme pak lépe víme, jak reagovat, když to situace vyžaduje.
*
Ježíš nebyl necitlivý nelida. Naopak, učil nás citlivosti. Citlivost dobře rozpoznat situaci, kdy je třeba být na svém místě. Rozhodně a s citem pro věc. To znamená s citem pro člověka, s citem pro svět. Je to náročné hledání. Ale Ježíš taky hledal. Tak v tom nejsme sami.