Vrchlabí 22. 3. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 27,1, 1. čtení Mk 4,35–41, kázání 2. Tm 1,7, 3. čtení Izajáš 41,10, pož. J 14,27
Písně: 38, 706, 712, 679
Milé sestry, milí bratři,
od minulého týdne přemýšlím o strachu. Nebo spíš o tom, jak se strachem pracujeme.
Jak většinou víte, na konci letních prázdnin a na začátku školního roku někdo opakovaně chodil do našeho domu. Sousedům se ztratilo několik věcí ze sklepa. Policie, která to tu vyšetřovala i další nám říkali, abychom si na dům namontovali kamery. Diskutovali jsme o tom i na staršovstvu. Názory se různily. Někdo říkal, že je to praktické, budeme mít přehled, stejně jsou už všude, navíc je to levné. Někteří z nás byli spíš proti, přece by právě na faře neměli mít lidi pocit, že jsou špehování. Kladli jsme si otázku, zda neztrácíme zabezpečením víc, než získáváme?
Já jsem na jednu stranu chápal přání sousedů kamery mít, aby se cítili bezpečněji. Jsou přece jen víc na ráně, než my nahoře. Zároveň jsem ale kamery moc nechtěl. Nepřijde mi dobré, že je člověk sledovaný na úplně každém kroku. Mám za to, že v touze po větším bezpečí se ve skutečnosti pouštíme do většího nebezpečí. Kamerové záznamy jsou dobře zneužitelné státem i silnými soukromými hráči. V Číně to dělají běžně.
(Často se mluví o takzvané surveillance society, česky společnosti dohledu. To znamená, že jsme neustále sledování, nejen kamerami, ale i při používáním telefonu, počítače atd. – zjednodušujeme si život, zdánlivě zvyšujeme své bezpečí, a přitom prodáváme své soukromí, což velké firmy umí zlatě zpeněžit a autoritářské státy zneužít.)
No, celé to dopadlo to tak, že podnájemníci Max s Danielou si s naším souhlasem namontovali kameru nad dveře svého bytu. Nakonec to pomohlo k dopadení zloděje, který se dopouštěl drobných krádeží i v dalších domech po Vrchlabí. Diskuze o tom, zda kamery na faru instalovat, s tím utichla. Nechci teď zneužívat kazatelnu k tomu, abych autoritativně ovlivňoval rozhodování staršovstva. Ale naše rozhovory se mi minulý týden spojily se širšími úvahami o tom, jaký prostor vlastně sbor a církev vytváří. To se týká i právě toho, jak pracujeme se strachem.
*
Minulý týden jsem se zúčastnil konference v Halle v Německu. Mluvilo se o tom, jak se církvím v Německu a středovýchodní Evropě žije jako menšinám ve společnosti. Já mluvil o naší církvi, o jejích dějinách i současnosti i tom, co děláme v našem sboru. To ale znáte.
Hodně mě zaujala přednáška maďarského profesora Adráse Máté-Tótha z Univerzity v Segedu. (To je tam, jak dávají do guláše zelí.) Říkal, že to, co nás církví v postsovětském prostoru odlišuje od církví „západních“ je poraněnost. Mluvil o sdílené poranění identitě. Poraněnost, kterou jsme získali během komunismu a dalších autoritářských režimů. Zkušenost různých zranění ovlivňuje také vývoj církvi, i její zmenšování.
Profesor v té souvislosti mluvil právě o strachu. Vzpomínal na život v církvi před pádem komunismu. Říkal: „Oni nám teď ti mladí říkají, jak jsme to měli těžké. Jak jsme žili hrozně, nic jsme nemohli a tak dále.“ Ale my jsme právě v církvi zažívali svobodu, uprostřed nesvobodného Maďarska. To slýchám i já dnes od pamětníků z naší církve. Pan profesor ale dodával, že k tehdejšímu životu, ve státě i církvi pařil i strach – strach z represe, z pronásledování, z tajné policie, tedy bezpečnostních složek atd. Říkal, že to, o čem snili a slibovali si od pádu komunismu, byla svoboda.
Spolu se svobodou se ale podle něj zadními vrátky vrátil strach. Snili o svobodě a dostali strach. Strach je pro mnoho lidí silnější než svoboda. Proto začalo na síle získávat to, čemu profesor Máté-Tóth říkal sekuritizace. Tedy snaha o zabezpečení, o vytvoření bezpečí. Tím se pomalu dostávám zpátky k těm kamerám. Sekuritizaci, nekonečnou snahu o zabezpečení, považuje přitom za skutečné nebezpečí pro společnost i pro církev. Protože místo toho, co by bezpečnostní opatření strach zmenšovala, strach naopak zvětšují. Člověk pak hledá další a další cesty, jak se ještě efektivněji ochránit před tím, co ho – údajně – ohrožuje. Vidí pak nebezpečí a nepřátele na každém rohu. A nejen to, nepřátele si sám vytváří.
Sekuritizace je znakem populismu. To znamená takové politiky, která těží z lidského strachu. Uměle vytváří nepřátele – tu z uprchlíků, tu z Ukrajinců, tu z Romů, z muslimů, z neziskovek, z menšin různého druhu atd. Pomocí strachu s rozděluje společnost. Záměrem ve skutečnosti je získat volební hlasy a s nimi moc. Tam, kde církev naskočí na toto rozdělování, strašení, tam to s ní jde z kopce – i když je třeba dočasně zdánlivě silná. A mnoha církvím a křesťanům se tohle stává. Jenže církev pak ztrácí to, co je skutečně její – dobrou zprávu, zprávu o osvobození od strachu, sporů a nenávisti. Sekuritizace, nepřiměřená snaha o zabezpečení, je projevem takového strašení.
Strach je velmi mocný. Jeden francouzský sociolog zkoumal různé společnosti po celém světa. Zajímalo ho, jaké emoce prožívají nejsilněji. Zjistil, že nejsilnější emocí v západním světě, tj. v Evropě a Severní Americe je právě strach. A ten dělá s lidmi věci.
*
A co my s tím? Úkolem církve je – tradičně řečeno – zvěstovat evangelium, jak už jsem řekl. Předávat dál dobrou zprávu. Profesor Máthé Tóth říkal, že to se dělá jednak slovem, tím, co si říká. To je podle něj ale až na druhém místě. Evangelium se podle něj v první řadě předává především chováním, jednáním a zkušeností. To je se chováme k sobě a druhým, to, co děláme, co prožíváme, a co mezi námi ve sboru mohou prožít další lidé, to svědčí o evangeliu v prvé řadě. Až pak přichází na řadu slova, bez činů jsou podle něj prázdná. Na tom něco je.
Sbory, my tady, jsou tedy prostorem, kde něco prožíváme. A jde o to co. Kdybych se Vás na to teď zeptal, dostal bych od vás asi spoustu odpovědí. Všechny by byly pravda. Společný život je bohatství. Podle profesor Tóth, který přemýšlí o nekonečně snaze o zvyšování údajného bezpečí a o síle strachu, mají být sbory toto: Sbory mají být prostorem osvobození od strachu. Sbor je prostorem, kde se osvobozujeme od strachu, kde jsme osvobozování od strachu. To mi přijde krásné. Vzpomeňme na všechna ta biblická „neboj se“.
Jak na to? Když čteme Bibli, vidíme, že „Bůh říká člověku ANO.“ Tzn. přijímá člověka takového jaký je, se všemi jeho slabými i silnými stránkami, průšvihy i úspěchy. Bůh člověku říká „ano“. Proto i křesťan musí říct člověku „ano“. To je podle Maté-Tótha odpověď na sekuritizici, strašení a honbu po ještě větším zabezpečení. Místo toho, co bychom v sobě živili strach, snažili se obránit před tímhle a támhletím, a v každém druhém a cizím viděli nepřítele, místo toho můžeme člověku říct ano. Přijmout ho, takový, jaký je. To je biblické. Přijetí. Milujte své nepřátele. Pečujte o sirotka, vdovu a cizince. Ano druhému člověku. Jistě, znamená to riziko. Ale právě v tom spočívá statečnost. Právě tak člověk čelí strachu, tím, že je ochoten podstoupit riziko. Jedině tak může být obohacen.
*
Líbilo se mi, že profesor Máthé-Tóth ve své přednášce dával za pravdu tomu, o čem jsem mluvil v minulém kázání o následování i v mé přednášce v Halle. My jako křesťané můžeme velmi dobře spolupracovat s těmi, kdo stejně jako my usilují o pokojnější svět, ať už přitom věří čemukoli. Profesor Máté-Tóth vyjadřuje jinými slovy totéž, když přemýšlí o budoucnosti církve, která je menšinou. Říká: „Křesťan budoucnost bude buď společenský, nebo nebude vůbec.“ Buď se uzavřeme do sebe, postavíme kolem sebe bezpečné hradby, ověsíme je bezpečnostními kamerami a za nimi postupně zajdeme. Nebo budeme spolupracovat s druhými, společně budeme budovat vzájemnou důvěru. My sami se staneme důvěryhodnými partnery. Společně budeme pracovat na tam, abychom se dokázali osvobozovat od strachu.
Kde k tomu brát sílu? Máme k tomu bohaté zdroje. Bůh nám říká ano. Důvěřuje nám. Vkládá důvěru do nás, my ji můžeme vkládat do druhých. Jak jsme to četli na začátku. „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ Bůh nám dává všechno proto, abychom se nemuseli bát. Jsme silní, jak silná je naše důvěra v Boha. S ní můžeme vytvářet prostor, kde nevládne vzájemná nenávist, ale lidé se milují, to znamená, učí se spolu dobře žít. Učí se důvěřovat si. A společně rozvažují, jak odpovídat na výzvy, které přichází. Společně jsme svobodní od strachu. Protože společně nás Bůh osvobozuje od strachu. K tomu ostatně skrze pašije kráčíme – ke svobodě od strachu.