Daniela Brodská
Biblický text (1J 5,7-8): „Tři jsou, kteří vydávají svědectví – Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno.“
Kázání: Sestry a bratři,
ať vezmeme kterýkoli překlad tohoto biblického textu, dozvídáme se, že 1+1+1=1. Pro někoho pochopitelná skutečnost, pro jiného absolutní nesmysl. Kolik lidí se už takovému výpočtu posmívalo a celé křesťanství bylo pro ně tím pádem záležitostí hlupáků. Kolik lidí se takto cítilo vítězi nad moudrostí věků. Těch, co byli a jsou zpracováváni pozitivistickou vědou, historickým materialismem a podobnými proudy, jsou miliony. Přesně takovou matematickou námitku proti Trojici klade v románu Grahama Greena i komunistický starosta svému příteli biskupovi Quijotovi. A monsignore Quijot odpovídá po svém, dosti výstižně: Otevře láhev vína a to víno rozlije do láhví tří. A ptá se: Tak co? Je to jedno víno, nebo tři? A starosta musí přiznat: jedno a zároveň tři. Jedna podstata ve třech podobách, ve třech možnostech, ve třech projevech.
Samozřejmě, každé přirovnání kulhá – netřeba obraz s láhvemi dál rozvíjet. Ale tolik je snad jasné, že jedna a tři se někdy nevylučují.
V Bibli samotné žádná obhajoba Trojice není. Tyto otázky Písmo neřeší. Učení o Trojici vzniklo až z dogmatických sporů prvních křesťanských staletí a jistě ve své době dobře posloužilo, jak můžeme dodnes vidět s vděčností na Apoštolském či Nicejsko-cařihradském vyznání víry. I my dnes držíme trojiční strukturu svého vyznání: Věříme přece v Boha Otce, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, i v Ducha svatého. V bibli jsou však jen dvě místa, kde takto doslova je Trojice seřazena vedle sebe. Za prvé v ustanovení křtu (Mt 28): „Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ A pak text dopisu Janova, kde aspoň v některých rukopisech stojí: Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jsou jedno.
Není tu řeč o božských podstatách, nejsou tu složité konstrukce pozdějších staletí. Jde tu o to, jak Bůh k člověku mluví, jak s ním jedná. Jde o svědectví, tedy o to, co Bůh sděluje člověku a co člověk může nějak svými smysly uchopit a přijmout.
První způsob Božího svědectví je vyznačen obrazem Otce. To je novozákonní, Ježíšův způsob řeči o Bohu. Ze všech starozákonních titulů – Stvořitel, Nejvyšší, Všemohoucí apod. – užívá Ježíš právě titul Otec – jako titul nejpřiměřenější. To znamená – nejsme sami ze sebe, je nutný předpoklad mimo nás, před námi, v rozhodnutí, které jsme nemohli ovlivnit, ale v rozhodnutí, které nám přitakává. Zákonitosti přírody, život, stvoření, všechny biologické dary a možnosti – to je první svědectví z Boží strany. To můžeme vidět, vnímat a přijmout. To svědčí o Boží lásce k člověku, o jednoznačném přitakání, o vztahu a velkorysých nabídkách. Dobrý dar života, dobrý předpoklad všeho. Nejen nezaujatý nebo lhostejný Stvořitel, nejen neosobní energie, síla či princip, ale osobní, angažovaný, odpovědný a solidární Bůh – tak jako otec k milovanému dítěti.
Každý, kdo život vděčně přijímá, kdo nepohrdá dary přírody, kdo žasne nad zázrakem stvoření a děkuje za každý den, kdo vidí svět kolem sebe jako nabídnutou příležitost ke vztahu lásky, ten je takto věřící; je to náš bratr, naše sestra, ať je třeba muslim nebo buddhista nebo sekulární humanista – společně jsme děti, které přijímají Boží svědectví.
Druhý způsob Božího svědectví je Slovo. Možnost řeči, vyjadřování, možnost myšlení. Slovo je Boží nástroj, slovem jsou učiněny světy. Poněvadž jsme však na půdě spisů janovských, míní se Slovem také ještě Kristus, Syn, Slovo tělem učiněné. „Ke komu bychom šli,“ ptají se učedníci Ježíše v Janově evangeliu, „vždyť ty máš slova života věčného.“ Mezi těmi slovy a vší řečí, jíž je svět obdařen, je tu svědectví Slova Božího v Kristu. Slova náročného, trpícího, a přesto radostného a nadějného. To je druhé svědectví z Boží strany: vyjádření myšlenkové, řeč tvořící skutečnost, slovo pravdy, které dává životu smysl a které se opravdu děje se vší závažností. Každý, kdo tomuto slovu naslouchá, kdo rozpoznává jeho význam, kdo se v pokoře před ním sklání a přijímá je, ten je takto věřící. Náš bratr a naše sestra, ať v církvi či mimo ni, ať u těch či u oněch. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu; slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
A třetí způsob Božího svědectví je Duch svatý. Jaký je to záběr, jaká vzpruha, když uschlé a zdecimované společenství je probuzeno a náhle oživeno a smí povstat k novému dílu, k nové cestě. Když se ve tmě rozsvítí, když se z rezignované beznaděje najde východisko a Boží přitakání člověku začne přinášet mezi lidmi krásné a chutné plody. Skvělý je život, skvělé je Slovo, ale teprve když Duch zavěje, když v srdci dojde k obratu, k oživení, teprve tehdy je z toho užitek, ovoce pro jednotlivce i jeho bližní. Duch proměňuje srdce, tvoří společenství lásky a pokoje.
To je třetí svědectví z Boží strany: je tu pohyb, vývoj a vše někam směřuje. Věci nejsou nehybné, ale mají svůj horizont, svůj cíl – a na něm se můžeme podílet, skrze nás se to může dít a cíl přibližovat. Každý, kdo v tomto světě žije a pracuje pro budoucnost, kdo přispívá ke společenství lásky a pokoje, kdo povstal a z moci Ducha nese užitek, ten je takto věřící. Náš bratr, naše sestra, ať v tom či onom národě, v té či oné straně. „Po ovoci je poznáte.“ Zkoumejte a rozlišujte, kdo je jakého ducha. A nezapomeňte: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na tvářích nás všech se zrcadlí slavná zář Páně.“ Takto se svědčí o milosti z Boží strany: jako Otec, jako Slovo, jako Duch, 1+1+1=1 Halelujah
Modlitba: Panovníku Hospodine, prosíme tě, dávej nám v Duchu svatém pronikat do tajemství svého díla spásy v Ježíši Kristu a poznávat tě jako milostivého Otce. Ať dílo, které jsi rozhodl ve své věčné radě a naplnil v Kristu, pokračuje v Duchu svatém v církvi i v našem sboru. AMEN