Jakub Kašpar
Biblický text (J 15,12-27):
„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.
Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.
Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.
Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce.
Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: ‚Nenáviděli mě bez příčiny.‘
Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.
Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“
Milé sestry, milí bratři,
vracíme dnešním textem do doby předvelikonoční, do událostí svatého týdne, kdy se Ježíš Nazaretský připravuje na ty vrcholně kruté chvíle, které navěky dokážou, že je Kristem Spasitelem. Patnáctá kapitola Janova evangelia je jeho řečí k učedníkům, které svojí řečí posílá do světa, aby pokračovali v jeho práci. Bůh Otec bude oslaven tím, „když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.“
Šíření Kristovy dobré zvěsti, evangelia, které nám v Ježíši Kristu Hospodin posílá, je bezpochyby jedním z hlavních poslání každého z nás, křesťanů. Ta Ježíšova slova, která jsme dnes četli, platí pro každého jednoho z nás, ne jenom pro oněch dvanáct, kteří byli s ním. Na tom se zřejmě všichni shodneme.
Co to ale znamená ve skutečnosti?
Tenhle týden byl sváteční i pro ty v naší zemi, kdo se nijak aktivně ke Kristu a jeho evangeliu nehlásí. I oni měli dva dny volna – dva volné dny díky Ježíšovým učedníkům, kteří vzali jeho poslání vážně. Velmi vážně.
V pátek jsme si připomněli památku Mistra Jana Husa, velkého reformátora církve, který za svou věrnost Kristovu evangeliu zaplatil životem, podobně jako jeho kolega v učení i ve víře, Jeroným Pražský. Ve čtvrtek jsme si připomínali další dvě významné osobnosti křesťanství v naší zemi – Konstantina Filosofa a jeho bratra Metoděje.
Běžně se těmto dvěma učedníkům říká slovanští věrozvěstové, nebo apoštolové Slovanů. Oba byli ovšem Řekové ze starobylého křesťanského společenství v Thessaloniké (tedy v Soluni). A víru na naše území – tedy na Velkou Moravu, zahrnující v té době, za vlády knížete Rostislava, i velkou část dnešních Čech, nepřinesli. Podstatná část českých kmenových knížectví i údělného knížectví moravských Mojmírovců, již pár desítek let křesťanské byli. V důvodech, proč se velkomoravský kníže Rostislav obrátil na byzantského císaře Michala III. s prosbou o vyslání křesťanských učitelů, hrála hlavní roli geopolitika – rozdělení moci ve střední Evropě. Velká Morava tehdy patřila pod sféru vlivu Východofranské říše krále Ludvíka Němce. A z hlediska církevní správy pod biskupství v bavorském Regensburgu.
Hlavním Rostislavovým cílem, proč poslal roku 862 své poselstvo do Konstantinopole, bylo tuto závislost zpřetrhat a posílit nezávislost vlastní říše. Los von Regensburg, dalo by se parafrázovat. Rostislav sledoval obratem ke Konstantinopoli zřízení vlastní Velkomoravské diecéze a císaře Michala III. požádal o vyslání biskupa, který by novou diecézi mohl vést.
Náctiletý císař Michal III., mimochodem těžký alkoholik a velký zhýralec, sledoval podobné cíle – potřeboval rozšířit vliv východní církve do Bulharska a Panonie (dnešní Maďarsko a Srbsko) – a knížecí žádosti tedy vyhověl. Vyslal Konstantina Filosofa a jeho staršího bratra Metoděje.
Snižuje nějak tohle politické pozadí, nebo skutečnost, že oba „věrozvěsti“ přišli do země, kde již křesťanství své kořeny zapustilo, nějak jejich roli, dílo, nebo snad poselství, vztažené k našemu dnešnímu čtení z Písma? Vůbec ne!
Lidé, křesťané, se ve dvoutisíciletých dějinách církve pokoušeli Kristovo evangelium šířit nejrůznějšími způsoby. Četli jste román Židovka z Toleda od Liona Feuchtwangera? Román Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického nebo Olbrachtova Dobyvatele? Viděli jste film Miloše Formana Goyovy přízraky? Každý z vás by si jistě vzpomněl i na spoustu dalších příkladů z historie, literatury nebo filmového umění, které ilustrují totéž – snahu (někdy upřímnou, pohříchu často ale jen falešně přikrytou zbožnými řečmi a hesly) šířit křesťanství násilím, ohněm a mečem. Miliony mrtvých, umučených a popravených lidí, zcela nevinných, přinesl tenhle způsob „evangelizace pohanů“.
Ježíš nás, své učedníky, k ničemu takovému nevysílá. Všimli jste si? Pokud tedy Mistrova slova, určená Šimonu-Petrovi a jeho bratru Ondřejovi na břehu Galilejského jezera, totiž „pojďte se mnou a učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19), nebudeme chtít brát doslova a takříkajíc „po řemeslnicku“ (jakože vytahnout háček, klepnout za hlavou, vykuchat…). Tak to možná opravdu pro sebe interpretovali Cortésovi conquistadoři v Latinské Americe nebo lovci otroků v subsaharské Africe… Ježíš ale nepřišel do světa, aby tu trénoval zvláštní jednotky náboženských vrahů. Přišel, aby zvěstoval poselství Otce všemohoucího nejen pro Izrael, ale pro všechny lidi. Vzpomínáte, co je psáno u Marka, co řekl Ježíš penězoměncům v Chrámu, když je z něj vyháněl? Řekl jim: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“ (Mk 11,17). Nemluvil tehdy v Jeruzalémě Mistr z Nazareta vlastně o své budoucí církvi? O těch, kteří s jeho jménem na rtech činili po staletí pravý opak Ježíšova učení?
Ježíš nás v patnácté kapitole Janova evangelia neposílá do boje, do žádné svaté války s nevěřícími. Vysílá nás vydávat svědectví. Svědectví o evangeliu. Svědectví, zjednoduším-li tu „dobrou zvěst“, o Bohu, který je Láska. O Bohu, který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16). Proto – a právě proto – je tak důležité, že památka bratří Konstantina a Metoděje, je stále živá i po 1155 letech od jejich příchodu na Moravu.
V soluňských bratřích k nám totiž nepřišli žádní církevní bafuňáři, žádní křižáčtí rytíři, žádní conquistadoři, ale pokorní a cílevědomí učitelé. Přinesli s sebou první slovanské písmo – hlaholici. Přinesli s sebou do staroslověnštiny přeložené Písmo svaté. Konstantin a Metoděj se, podle toho, co o nich víme, nevyznačovali žádnou bezbřehou tolerancí ke všemu, zejména ne k tehdy stále živým pozůstatkům pohanství. Jejich základní metodou ale opravdu nebylo násilí, leč vzdělání, zpřístupnění Písma svatého a Slovo Boží. „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda,“ modlí se Ježíš k Otci za své učedníky (J 17,17).
Konstantin a Metoděj ovšem sloužili Boží Pravdě také ještě jedním zásadním způsobem. Příkladem vlastního života. Už ve svých 24 letech byl Konstantin vyslán císařovnou Theodorou do Samarry v dnešním Iráku, aby zvěstoval a hájil Slovo Boží před islámskými učenci, přímo v hlavním městě říše Saracénů. A třiatřicet mu bylo, když vedl křesťanskou misi do tehdejší chazarské říše – tedy na Krym a do dnešního Ruska na sever od Kavkazu. Metoděj mezitím studoval Písmo a kontemploval v jednom z klášterů v maloasijském Olympu. Když přišli na Velkou Moravu, nevyhnali latinsky sloužící duchovní, podřízené regensburskému biskupovi, jak se někdy traduje. Na Velké Moravě za jejich působení koexistovaly oba liturgické jazyky spolu. Nebyli to soluňští bratři, kdo si na toto soužití stěžoval, ale právě řezenští „latiníci“, kvůli jejichž udáním se oba bratři po čtyřech letech služby vydali do Říma za papežem – mimo jiné aby obhájili to, že slouží bohoslužby ve staroslověnštině, a ne latinsky, řecky ani hebrejsky – jak tehdy část církve požadovala. Papež Hadrián II. je přijal se vší parádou (osobně vyšel před brány Říma, aby je přivítal, s liturgií ve staroslověnštině souhlasil zvláštní bulou, nechal bratry sloužit ve staroslověnštině v několika římských chrámech a vyslal Metoděje zpět (Konstantin mezitím v Římě ve svých 42 letech umírá na tuberkulózu) zřídit novou moravsko-panonskou diecézi. Byli to Frankové, franský biskup Wiching a Rostislavův synovec Svatopluk, kdo způsobili, že byl Metoděj na zpáteční cestě zajat a tři roky vězněn v těžkém žaláři, než jej osvobodili na přímý zásah papeže.
Život Konstantina a Metoděje je, podobně jako životy řady našich předků ve víře – Jana Husa, Jana Amose Komenského, Dietricha Bonhoeffera – pro nás vlastně vodítkem. Obrázkovou příručkou toho, jak naplnit Ježíšova slova vyslání k „vydávání svědectví“.
Přiznání se k Boží Pravdě nelze na nikom vynutit. Ani pod hrozbou smrti. Zároveň nestačí Ježíše jen vyznat slovy a myslet si, že máme odfajfkováno. Formule „věřím v jednoho Otce, Syna i Ducha svatého“ není magickým zaklínadlem, které by komukoli otevřelo tajemné dveře do Království nebeského. Boží Slovo nemůžeme zvěstovat ani hrou na přetlačovanou, kdo „má větší pravdu“ nebo „čí Bůh je ten pravější“, nemluvě už o debatách na téma „kdo z nás má větší víru…“ Nepomůže ani upocená snaha o ideální bezchybný život křesťana jak z malované učebnice katechismu. Přiznávat se k Ježíši, který je počátkem i koncem, alfou i omegou, k Ježíši, jenž je cesta, Pravda i život, musíme dnes a denně, celým svým životem, celým svým Já, celou svou duší – a nakonec vlastně i tělem.
Že je to náročné? Ano. Je to tak náročné, že to člověku připadá vlastně nemožné. Ti, jejichž památku jsme si tento týden mohli a měli připomenout, ale ukazují i nám, že to není nedosažitelný cíl. Ale neukazují nám to jen ti, kdo pro Pravdu a její zvěstování podstoupili několikaleté „věznění v otevřené jámě“ jako Metoděj nebo dokonce smrt na hranici, jako Jan Hus. V posledním roce jsem měl tu čest ve Vrchlabí zahajovat dvě výstavy o lidech, kteří svým životem ukázali cestu, jak můžeme o Bohu svědčit. Loni to byla výstava o Anne Frank a vrchlabském rodákovi, hrdému Němci Viktoru Kuglerovi, který se vzepřel nacistickému zlu, i když riskoval vše. A toto pondělí o chalupářce na nedalekém Hrádečku, Olze Havlové, která, nenápadně jak jen mohla, pomáhala lidem kolem sebe – a zejména těm, kdo si sami pomoci nemohou.
Svědčit o Bohu je krajně obtížný úkol, o který se ovšem máme a musíme dennodenně snažit, seč můžeme. Ne přesvědčováním, hesly a zbožnými řečmi. Vlastním životem, sebou samými – tak máme svědčit o Bohu a Boží Pravdě, která nám byla Kristem zjevena. Amen
Modlitba: Pane, pomoz nám najít sami sebe v Tobě a ve Tvé Pravdě, dojít skutečného obrácení tak, abychom se nenechávali vláčet a ovládat tím, co je v tomto světě zdánlivě tak důležité, ale v Pravdě Boží to skutečný smysl nemá. Pomáhej nám, abychom dokázali být Tvými radostnými svědky a učedníky, abychom Tvé evangelium dokázali nést a předávat bez zbytečných slov a gest. Amen