Daniela Brodská (podle Aleše Mosteckého)
Biblický text (L 1,67-69):
„Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Když čekáme návštěvu, tak se na to většinou připravujeme. Nejsme rádi, když jsme přepadeni znenadání, když jsme překvapeni příchodem návštěvy nečekaně. Cítíme se pak nepatřičně, jsme nesví. Tam leží něco, co by mělo být uklizeno, nemáme moc co nabídnout ke kávě, a to nemluvím o oblečení, domácí kalhoty bychom si byli bývali převlékli za něco lepšího.
Právě adventní čas je dobou, kdy se na příchod vzácné návštěvy můžeme a máme připravovat. A to mnohem intenzivněji, soustředěněji než v jiných obdobích roku. Očekáváme Boží navštívení, připomínáme si, že k němu dojde. Abychom nebyli zaskočeni.
O Božím navštívení zpíval Zachariáš, alespoň tak nám to podává evangelista Lukáš. Narodil se mu syn Jan, zvaný později Křtitel, a on radostně zpívá. Neopěvuje a neoslavuje však to, že se jim narodil kluk. Ale naplněn Duchem svatým zpívá prorocky. Tedy svou pozornost naplno upíná k Božím záležitostem a k Božímu dílu. Neoslavuje narození potomka, ale oslavuje Hospodina. (Proto je jeho řeč prorocká.)
Opěvuje Boží dílo záchrany pro nás vykonané. Za to, že je nám dáno. Za to patří Bohu dík. Jelikož on jediný nám je může darovat. Ne my sami sobě. Ani nikdo a nic jiného v celém světě. Je to skutečnost, kterou musíme očekávat, prosit o ni, vyhlížet ji, dovolávat se jí u Boha. Nic víc pro ni udělat nemůžeme. Nemůžeme na ni přispět, nemůžeme s ní vypomoci. V tomto bodě něco zmůže pouze Boží moc. Proto buď Pánu Bohu sláva, čest a děkování. Proto Zachariáš začíná dobrořečením. A nás tím vlastně zve, abychom se k němu připojili a stále připojovali.
„Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid.“ Jak na tohle Zachariáš přišel? Jak může říkat: „Už se to stalo?“ Vždyť ničeho takového svědkem nebyl. Jenom se jemu a jeho ženě narodil kluk. I to je součást, zvláštní znak prorockého promlouvání. O něčem, co teprve nastane, mluví jako o hotové věci. Je to výraz jistoty, kterou nic neotřese. Bůh navštíví, přijde ke svému lidu. Přijde v těle, narozen z ženy jako jeden z nás. Právě tímto způsobem vykoupí, tedy uvede z otroctví do svobody. Jenže to ještě bude nějaký čas trvat. Do Božího příchodu, toho vánočního, nám chybí víc jak tři týdny. Do narození Ježíšova zbývá v datování Lukášova evangelia ve chvíli Zachariášova zpívání ještě šest měsíců. A do završení vykoupení, do jeho dokonání v Kristově kříži z lidské strany a prázdným hrobem ze strany Boží jsou to ještě desítky let. Ale Zachariáš zpívá: „Už je to tady! Je rozhodnuto, ten čas nadešel, návštěva je tu.“
Důvodem takové mluvy není předpovídání budoucnosti, věštění toho, co nastane. Důvodem je upozornit všechny, kdo těm slovům naslouchají. Upozornit, abychom ty události nepropásli, věnovali jim patřičnou pozornost. Abychom se na čas navštívení nachystali. Abychom se pak necítili zaskočeni a nemohli říkat: „Proč jen nám to někdo nedal vědět dopředu?“ Dal nám vědět. Oznámil to ten, který mluvil ústy proroků i ústy Zachariášovými, když prorokoval, řka: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid.“
Cílem té ohlášené návštěvy není nic jiného, než vykoupení. Tedy zaplatit za ty, kdo jsou dosud v otroctví. Zaplatit nikoli proto, aby byli uvrženi do nového otroctví pod novým pánem, ale proto, aby byli propuštěni na svobodu. Učinit z nás svobodné lidí. To smíme prožívat a přijímat v čase Božího navštívení. Dostáváme svobodu, která ale není svévolí. Tohoto omylu se snad dokážeme vystříhat. I svobodní lidé mají a měli nad sebou zákony a nějaká morální pravidla. Tak to chodí ve světě mezi lidmi. I nad Bohem osvobozenými, zůstává v platnosti Boží vůle. K tomu, abychom jí naplňovali, k tomu jsme Bohem vykoupeni při jeho navštívení, když přichází.
A tento Boží záměr se uskutečňuje tím, že nám „vzbudil mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka.“ Doslova Zachariáš zpívá, že Bůh „dal povstat, vzkřísil roh spásy naší z domu Davida, mládence, služebníka svého.“
Jistě ne náhodou je tu již na samotném počátku evangelijního vyprávění použito slova, které bude v samotném závěru užíváno k vyjádření Kristova zmrtvýchvstání. Tohle slovo bude základem všech křesťanských vyznání: „Ježíš Kristus byl vzkříšen, vstal.“ To proto, aby se nám to propojilo. Abychom si připomínali, v jaké události se nám naplno projevilo Boží navštívení, v jaké souvislosti se odehrává naše vykoupení, totiž ve vzkříšení ukřižovaného.
Ale proč zrovna „roh spásy“? Je zřejmé, že jde o starozákonní narážku, ale ani ve Starém zákoně to není až tak časté slovní spojení. Jednou se těmi slovy modlil David: „Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy (mé), nedobytný hrade (můj), moje, útočiště, zachránce můj.“ A jednou se také modlila žena Channa: Hospodin „udělí moc svému králi, roh svého pomazaného (tedy Krista) zvedne.“ Že Zachariáš myslí na Krista a spojuje jej s Davidem jakožto dávným předkem, je zřejmé. Použije toho zvláštního výrazu nejspíš proto, aby vyjádřil jednak jistotu jako David, jednak vyjadřuje jako Channa jedinečnou Boží aktivitu při nastolení spásy.
Jsme tedy zváni připojit se k chvále Boží za jeho navštívení, které se odehrálo v Ježíši Kristu, v němž Bůh uskutečnil naše vykoupení. Můžeme žít v tomto světě jako lidé svobodní, netisknuti a nemanipulováni zákonitostmi světa, neboť je nad námi jen Boží vůle. A jsme také vyzýváni k vyhlížení Božího navštívení, ve kterém bude naše spása dokonána v plnosti. Smíme mít naději na Boží poslední slovo na konci časů, na konci všeho. Smíme mít naději, která proměňuje již tyto chvíle čekání na jeho příchod.
Modlitba: Pane, prosíme, dej nám odvahu vyhlížet tě s důvěrou, že jednáš. Prosíme o víru, v jejíž síle budeme umět s tvou pomocí přispívat právu a spravedlnosti mezi námi, v našem světě. Amen