Daniela Brodská (podle Aleše Mosteckého)
Biblický text (Iz 35,3-10):
„Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“
Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí. Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Advent znamená příchod. To je každoročně v předvánočním období opakovaná věta. I my si to dnes připomínáme a opakujeme. Protože právě o Božím přicházení jsou ta dnešní prorocká Izaiášova slova. „Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ A v téhle jedné větě se hned natřikrát ten Boží příchod charakterizuje. Je s ním spojena pomsta, odplata a spása.
Tak, jak jsou ty výrazy řazeny za sebou, vyvolají v nás postupně různé pocity. Je to hotová škála. Pomsta v nás vzbudí spíš strach a obavy. Odplata může být tak i onak myšlená, odplata zlým za zlé a dobrým za dobré, můžeme čekat obojí. A nakonec spása, záchrana, to je veskrze příjemná, radostná, úlevu přinášející záležitost. Od naprostého zděšení přes neutrální, nevyhraněný a nerozhodný střed až k vydechnutí a pokojnému spočinutí nás provede Izaiášův výrok.
Jsou totiž jistě lidé, kteří se Božího příchodu děsí. A pro ně je zde povzbuzení. Jsou také naopak lidé, kteří si jej malují jen růžově. A pro ně je tu i varování. Není to jen tak samá lehkost. Žádné laciné pozlátko. Boží příchod jako ostrý meč odděluje dobré od zlého. Je to příchod k soudu. Ale právě to je naše naděje, právě to je část dobré zprávy obsažené ve slovech o Božím přicházení.
Bez souvislostí by to mohlo vypadat tak, že si o Božím přicházení můžeme myslet vlastně úplně cokoliv. Jenomže to, co Izaiáš vyřizuje, jsou slova posily pro ochablé ruce, slova dodávají rozhodnost těm, kdo se nemohou k ničemu rozhoupat, přinášející pevnost a stabilitu klesajícím kolenům.
Ochablost, nerozhodnost co a jak dál, skleslost nás někdy přepadají. Tu v osobním životě, tu při pohledu na církev. Právě církvi, starozákonně řečeno „lidu Božímu“ se věnuje prorok. Všímejme si jí tedy i my, a také té skleslosti, nerozhodnosti a ochablosti s ní spojenými. Jak jen to s církví bude? Má ještě cenu se o něco snažit? Kde stále brát sílu, když odezva na zvěstování je tak malá a lidé nepřicházejí?
Avšak „hle, přichází váš Bůh! … Nebojte se!“ Nemějte strach, co že bude s lidem Páně. Nepropadejte obavám, jaká bude budoucnost sborů. „Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí na Sión. … Na útěk se dají starosti a nářek.“ Ačkoli si připadáme jako společenství oslabené, rozehnané, ačkoli těch zbloudilých, kteří nenalézají cestu do společných shromáždění, je nějak mnohem víc než těch, kdo pravidelně zavítají, smíme mít naději na jejich návrat. Starosti o to, jak se v malém počtu srovnáme s finančními otázkami, nářky na zvyšující se repartice a personální fond, na náklady na opravu a udržování sborových budov a na množství celocírkevních sbírek, se dají na útěk. Vrátí se ti, kdo byli dlouho pryč, a přijdou k nim i další noví. Posílí nejen ochablé ruce, ale i po mnoha stránkách ochablé sbory.
Je to snad příliš troufalé spojovat si prorocké naděje s těmito našimi každodenními starostmi? Smějí k nám promlouvat slova Písma až takto konkrétně?
Odpověď je nasnadě: Ano. Boží přicházení k nám proměňuje naší situaci, týká se toho, čím žijeme, s čím zápolíme, čím se trápíme. Činí a utváří nově skutečnosti, ve které se my sami ani neodvažujeme doufat. Vždyť kdo by očekával proudy vody na pustině? A hle, prorok je ohlašuje. Právě jako obraz těch nenadálých a nám nemožných a skoro nepředstavitelných změn, které se ale odehrávají v mocné Boží přítomnosti a blízkosti, které jsou viditelnými znameními a provázejí jí. Podobně jako bezpečí, vykreslené jako nepřítomnost život ohrožujících šelem. Kde Bůh přichází, je místo a čas bezpečí a pokoje.
Bůh přichází a činí věci nové, nečekané, z našeho pohledu více než troufalé. Odvaha víry je v tom, že se odvažuje doufat i v takové skutečnosti, odvažuje se vyhlížet Boží příchod s nadějí, a to s nadějí pro všechny.
Bůh totiž přichází ke slepým a otevírá jejich oči pro skutečnosti svého království, přichází k hluchým a otevírá jejich uši pro zvěst evangelia, přichází ke kulhavým a oni vyrazí po cestě následování, přichází k němým a rozvazuje jejich jazyk k dobrořečení a ke zvěstování.
Pokud by někdo chtěl namítat, že se takové zázraky nedějí, pak je možné se ptát: A co my sami? Copak s námi samotnými Bůh takové zázraky neučinil? Nepřišel snad k nám, nevstoupil nám takto do života, do našeho dřívějšího světa a nepřivedl také nás na Sión, neučinil nás svou chválou? Nebyl to snad Bůh, který se nám takto přiblížil a povolal nás samotné? Ano, takové zázraky se dějí, udály se s námi, ačkoli nejsme nějak nábožněji založení než ostatní. U mnoha z nás se nedá odvolávat na výchovu v rodině, naopak procházeli jsme školní a celospolečenskou protináboženskou masáží. A přesto se odehrál ten div, kdy nás Boží blízkost zcela zásadně proměnila a našim životním osudům přehodila výhybku neočekávaným směrem k vydatné účasti na Božím lidu a na jeho životě.
Proč bychom neměli mít tuto naději i pro mnohé další? Jen to nevzdávat, neochabovat v oslovování, neklesat na aktivitě v pozváních. Naopak přestat bezradně přešlapovat na místě a vydat se po cestě svaté, po cestě pro Boží lid, kterou nám celkem jasně vytyčil a narýsoval Bůh ve svém Synu, v němž přišel do tohoto světa mezi nás.
Přišel v Synu jako jeden z nás, ale přichází svým způsobem i dnes a přináší toto povzbuzení. Že je to on sám, kdo mění duchovní pustinu a vyprahlá místa v ráj, v místa zavlažovaná a plná života a osvěžení. Izaiáš píše v této souvislosti o neutuchající radosti a veselí. Bůh svým příchodem proměňuje bohapustá místa v prostor své jedinečné blízkosti. Boží příchod má tuto až neuvěřitelnou povahu. A on skutečně přichází i dnes k nám.
Přichází a uskutečňuje svou pomstu nade vším, co nás od něj odvádělo, co nás přivádělo na scestí, do slepých uliček a k bezcílnému bloudění. Nade vším, co takto působí kolem nás, ale i v nás samotných, v našich vlastních životech, v našem myšlení a skutcích. Odplaty se dostane každému, dokonce i Božímu lidu, církvi, podle činů, ať dobrých či zlých. A my se vzhledem k tomu, že o tom víme, máme z nerozhodnosti, z obojetnosti, vydat směrem k jednoznačně dobrému jednání, které má být Boží chválou.
A Bůh také přináší spásu, nám i druhým. Ale už u proroků je spojitost mezi spásou a posouzením lidských skutků a prosazením Boží spravedlnosti poněkud jiná, než je obvyklá představa, že zahladí zlé lidi a přijme jen ty dobré. Vždyť už samo slovo spása v sobě obsahuje to, že zachráněn je ten, kdo by jinak byl zákonitě dočista ztracen. A to platí i o nás všech.
Vždyť už i Izaiáš vyhlíží jako důsledek Božího příchodu to, že se navrátí ti rozptýlení, zbloudilí a ztracení. Vrátí se jako ti, kdo byli vykoupeni, za něž bylo zaplaceno. Ti půjdou po té Bohem připravené cestě, ne ti, kdo si to sami koupili a zaplatili nebo zasloužili. Takoví totiž nejsou. Záchrana jde na Boží účet, on jí bere na sebe a platí za ní on sám, nikoli my svými skutky.
Ale jeho příchod k nám z nás učiní skutečně lid Boží, i s těmi skutky Božímu lidu přináležejícími. Dejme se tedy Boží blízkostí proměnit.
Modlitba: Děkujeme, Pane, že na nás pamatuješ. K tobě se utíkáme. Ty jsi naše naděje. Amen