Daniela Brodská
Biblický text (L 2,15):
„Jakmile andělé odešli od nich do nebe, řekli pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.““
Sestry a bratři, milý sbore,
dnešní slavné poselství je z vánočního evangelia Lukášova, které uslyšíme celé ještě v závěru bohoslužeb. Slyšeli jsme zatím závdavek – patnáctý verš z druhé kapitoly Lukáše.
Pastýři z betlémské krajiny patří vlastně k lidem, jejichž prostřednictvím se dostala zvěst o narození Páně do světa. V umění patří k nejčastějším křesťanským motivům: hvězda, jesle, mudrci z daleké země, andělé, ale asi největšímu zájmu se těší pastýři. Zpívají o nich koledy a vznikl celý soubor hudebních skladeb zvaných pastorely, s pastýřskou náladou. Mnohokrát jejich postavy ztvárnili malíři a řezbáři.
Lukášovo líčení vánočního příběhu pastýřů je bezesporu jímavé a idylické. Vzbuzuje rozcitlivění. Představujeme si hlubokou noc, jasné hvězdné nebe, horské pastviny, ohrady plné ovcí, svaté ticho a nebeskou zář. Lidská fantazie a romantika nám z narození Ježíše a svaté rodiny udělala krásný, až sentimentální náboženský příběh.
Ale proč jsou prvními příjemci zvěsti zrovna pastýři? Proč ne třeba ponocný nebo voják při noční stráži? Není tu nějaké skryté poselství, které nám má říci k narození Páně něco zvláštního?
Na stopu nás přivede Písmo svaté. Představuje několik pastýřů, kteří jsou postaveni v Božím lidu do protikladu k ostatním postavám. Hned na začátku je vedle Kaina pastýř Ábel. Vedle Josefa, který měl za úkol být u stád svého otce, jsou tu bratři, kteří ho pro jeho výjimečnost prodají do otroctví. Vedle pastevce Jákoba, který stál tak velice o požehnání otcovo a Boží, je tu lovec Ezau, člověk přírodních sklonů. Vedle zpronevěřilého krále Saula je tu mladý pastýř ovcí – David z Betléma.
Všechny ty pastýřské postavy bible představují lidi, kteří jsou jakýmisi hledači Božího vedení. Spoléhají na Boha a skládají v něm naději. Izraelský národ byl původně lidem pastýřů, kteří putovali z místa na místo. Svým živobytím byli závislí na darech vláhy shůry, závislí na Bohu. Na zemi neměli místa zůstávajícího – jak se praví v posledu i o Synu člověka. V Božím lidu panovalo vždy povědomí, že Bůh přichází k těm, kteří nejsou zabydlení ve svých jistotách, jsou jakoby cizí uprostřed světa, ale mají bytostnou úctu k Božím zaslíbením, přikázáním a Božímu vedení.
Mezi takové patřili pastýři, kterým se při Božím příchodu na zem zjevila nebeská sláva nad betlémskými jeslemi. Takoví naslouchají a rozumějí andělskému zvěstování. Třeba i se Zachariášem, kterého nám představily děti při dětské neděli, čekají na potěšení lidu Božího.
Příběh pastýřů ukazuje také na to, že se Bůh ve svém Synu sklání právě k lidem, kteří nemají ve společnosti výsadní postavení. Bohu jsou však dostatečně přijatelní k tomu, aby jim byla předána nejslavnější zvěst. Je nepřehlédnutelné, jak potěšující je Boží příchod do naší temnoty! Člověk je Boží stvoření a Stvořitel přichází mezi nás, aby i ty zdánlivě nevýznamné, ba i nejposlednější vysvobodil a dal jim naději. Narození Páně je velká milost. Je to rehabilitace lidstva – pro Boží soud, ale také před tváří všech, kteří pomýleně dělí lidi na důležité a nedůležité. Pastýři vnesli do světa radostnou zprávu o tom, že se Bůh skutečně smilovává. Je jiný, než my lidé. Je Bohem mnohého milosrdenství.
Když byli takto vyznamenáni pastýři, smíme i my důvěřovat, ačkoli pokorně vyznáváme svoji nedostatečnost. Je naší nadějí, že nebeský otec si může každého – vzdělaného i prostého, dobře postaveného i bídného – vyvolit k tomu, aby nesl po světě jeho zprávu o radosti z přicházející záchrany života. Apoštol Pavel to neváhal vyjádřit slovy: „Co je u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby bylo slavné.“
K narození Pána Ježíše a k příchodu pastýřů do Betléma došlo stranou všeho světového dění. Přece však ta vánoční noc změnila běh dějin a připomněla lidem, že Boží království je tu. Je možné vystoupit z labyrintu světa a poslušnou vírou v Ježíše Krista nastoupit cestu k zaslíbenému cíli – kterým je v závěru časů věčné přebývání s Bohem.
Jestliže člověk skutečně zaslechne andělské zvěstování, může se v jeho životě změnit všechno. Odhalí, že vánoce jsou svátky, které mají mnoho společného se svatostí – právě s vítáním přicházejícího svatého Boha. Ovšem náleží k tomu z naší strany toužebné očekávání, soustředění na věci opravdu nejpodstatnější. Pak se může mnohá temnota našeho žití vyjasnit, může se ozvat radostný jásot ze zjištění, že i mne se ujal Bůh.
A ještě něčeho si všimněme. Čím se ti pastýři vlastně vyznamenali? Ničím. Jen vypravovali, co jim řekl anděl. Dali se do služby Božímu hlasu. Všude rozhlašovali, co se o tom dítěti dověděli od Boha. A lidé žasli. Nic víc a nic jiného se nedělo. Jen ticho bylo prolomeno a k lidskému sluchu začala doléhat zpráva: „Zastavte se a věřte, že Bůh je tu! Bůh v podobě člověka. Bůh, který vstoupil do světa jako bezmocné dítě.“
Nést tuto zvěst je od té doby i naším úkolem. Kdo byl Pánem Bohem osloven, ten nemůže nadále žít se zavřenými ústy. Ten musí mluvit a jednat, předávat dál, co sám přijal. Bůh se v Kristu sklonil ke všemu stvoření. Radost z této události má proto naplnit nejen naše srdce, ale celý svět.
Modlitba: Milostivý Pane, děkujeme ti za slovo namířené do našich životů. Sesílej nám Ducha Spasitele nám narozeného, abychom byli jeho svědky a dopomáhali lidem k radosti, která by od nikoho neodešla. Amen