Marie Jüptner Medková
Biblický text (J 1,1-5.10-14):
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
Kázání:
Milí přátelé v Kristu,
ten text, který jsem četla, se přesně překládá: „slovo se stalo tělem a postavilo si stan mezi nás“. Stan mezi námi, možná vám to připomene letní tábor a skauty, ale možná taky vyprávění ze Starého zákona, vyprávění o putování pouští. Bůh s Izraelci přece také cestoval ve stanu. Byl to příbytek z deseti pruhů jemně tkaného plátna a z látky purpurově fialové, nachové a karmínové, s umně vetkanými cheruby (Ex 26,1). Uvnitř krom jiného stála archa úmluvy, ve které byly uloženy desky desatera, ta truhla byla podnoží Hospodinova trůnu. A teď Bůh postavil svůj stan uprostřed našich stanů. Není tak nápadný a exkluzivní jako ten první stan, vypadá docela obyčejně, je to člověk – Ježíš. A ten s námi jde, když jdeme, klopýtáme, běžíme životem. Bůh se stal součástí našich starostí, smutků, úzkostí, jak se zpívá v písničce, ale taky radostí.
Ten Bůh – ten, skrze kterého vznikly všechny věci a bez kterého nevzniklo nic – ten Bůh stal lidskou bytostí, aby nás zachránil. Už se neskrývá neviditelný, za několika zástěnami, oddělený a nedotknutelný. Najednou mu nic lidského není cizí.
Je to s podivem. A Ježíš se mohl aspoň narodit na pěkném, svatém místě, jako byl třeba honosný jeruzalémský chrám. Místo toho se narodil ve stáji, obklopen zvířaty. My máme v našich českých betlémech vyobrazenou idylku, ale chlív, to je sláma, hnůj, zápach a špinavé zdi. Sociálka by radost neměla. Potom celá rodina uprchne do Egypta, dnes by museli žádat o azyl, tehdy prostě jen někde překročili hranici, pravděpodobně se nechali převést mimo oficiální cestu. A když to dítě Ježíš vyroste a vrací se s rodiči, opouští je a pohybuje se všude. Na místech, kde se řeší svaté věci, v synagogách, i tam, kde kamenují cizoložné ženy, kde leží nemocní u jezera se zázračnou vodou, na svatební hostině, je pozvaný k celníkovi domů. Nazývají ho „přítelem celníků a hříšníků“. „Slovo se stalo tělem a postavilo jeho stan mezi nás.“ Žádná privilegia neměl.
Narození bylo pro první křesťany důležité, možná ještě důležitější než Velikonoce. Křesťanské vánoce nejsou jen oslavou narozenin, ale i očekáváním druhého Kristova příchodu.
V dnešní době se lidé ptají, kdy se Ježíš opravdu narodil a jak to víme. A teologové odpovídají, že v Římské říši a v Byzanci měli v prosinci obrovské oslavy – Slavnost věčného Slunce a slavnost Božského věku – a že si to datum křesťané vypůjčili. Chtěli přece zdůraznit, že Bůh je s námi v každé radosti. Nedávno jsem se naopak dočetla, že židovský badatel vypočetl datum Ježíšova narození podle nově objevených svitků, a že se shoduje s tradicí.
Pro křesťany na začátku samozřejmě tahle otázka nebyla vůbec důležitá. Jednak čas narození zřejmě znali, druhak je trápilo něco úplně jiného.
Velmi brzy se totiž objevila skupinka křesťanů, kteří se nezdálo, že by Ježíš mohl být opravdu Bůh. Měli za to, že byl polobůh, tak to ostatně znali z jiných náboženství, a znělo jim to logičtěji. Třeba jako silák Herkules/Herakles, z řeckých a římských bájí, znáte ho.
Tyhle křesťany vedl nějaký Arius. Nemyslete si, že jde jen o něco z dávných církevních dějin. Dneska dost lidí řekne: Ježíš, ano, toho beru, obdivuju, byla to velká osobnost. Ale Bůh? To přeháníte.“ Pro muslimy je velikým prorokem. No a svědci Jehovovi jsou praví následovníci Aria.
Ježíš jako Bůh, to je problém stále, každý křesťan se s tím musí popasovat. I kdybychom sami nechtěli, nevěřící nás moc nenechají, je to jedna z věcí, z které si dělají srandu. Bůh v Trojici, docela složitá věc pro představivost.
Jenže, pokud Ježíš není skutečný Bůh, znamená to, že Bůh poslal někoho jiného, menšího, aby za něj udělal špinavou práci. A znamená to, že se Bůh nenarodil v páchnoucí stáji. Bůh se neznečistil dotykem malomocných nebo mytím špinavých, unavených nohou svých učedníků. Bůh netrpěl ani nezemřel na kříži. S námi a pro nás. Bůh prostě zůstal v nebi, vzdálený a v bezpečí, neangažovaný pozorovatel, který si počkal, jak to tady ten Ježíš zvládne. To by ale celá věc s křesťanstvím byla v háji! Neplatilo by, že: „Slovo bylo u Boha a slovo bylo Bůh … [Bůh] se stal tělem a postavil mezi nás svůj stan.“
Tomuto se ostatní křesťané velmi bránili. Myslím, že hlavně ti, co znali dobře Starý zákon. Z něj známe hodně Božích podob a stránek, ale žádná není neangažovaná, vzdálená, žádné „král vysílá do boje.“ Hned na prvních stránkách Genesis má Bůh radost nebo mu je těžko u srdce, hněvá se, usmiřuje se, trvá na svém záměru. Je prostě všechno, jen ne ten, kdo za sebe nechá někoho něco odpracovat. Nechává lidem svobodu rozhodovat se a jít tou či onou cestou, to ano, ale dává znamení, mluví, cestuje ve oblaku dýmu, mluví z keře a podobně. Je v těch příbězích citově angažovaný, je v tom až po uši. To poznáte hlavně v Genesis. A starozákonní hrdinové nejsou žádní bezchybní polobozi, často vedou pochybný život, dělají špatná rozhodnutí pod vlivem různých strachů a tužeb, ale zároveň vidíme, že v určitou chvíli udělali velmi dobré rozhodnutí pod Božím vlivem. V starozákonních příbězích je Bůh člověku blízko. Ale Ježíš, to je radikální blízkost.
Když říkám, že Ježíš je Bůh, znamená to, že Bůh mě tak miloval, že se narodil do skutečně nepříjemných okolností, že se Bůh dotkl lidí, kterých by se nikdo jiný nedotkl, zemřel lidskými bolestmi.
Rozumíte tomu? Bůh neřekl: „Hele – miluju tě, mám tě vážně rád, takže pošlu Jana Nováka, anebo ne, Ježíše Nazaretského, aby si prošel cestu života, léčil nemocné a prošel vším lidským utrpením.“ NE, jaký by to mělo smysl? Bůh neposlal nikoho jiného. Bůh miloval natolik, že prošel skrz to všechno sám za sebe. Bůh tak miloval stvoření, že prošel jeho cestou, že trpěl pro pravdivost a zemřel na kříži. Žil a zemřel pro stvoření, pro člověka, pro mě, pro tebe. Abychom poznali, co je v životě důležité, abychom hledali cestu, abychom se nebáli. Ani smrti. Abychom si byli stoprocentně jistí, že Bůh je součástí stvoření, má ho rád, stvoření má záměr, smysl, řád a cíl.
Proto byly pro první křesťany a jsou i pro nás vánoční svátky tak důležité. A myslím, že právě pro to křehké, zranitelné narození zůstávají advent a Vánoce nejdůležitějšími svátky i pro nevěřící. A i mnozí nevěřící cítí, že to celé je o lásce, která přesahuje pomyšlení. I oni v lásce dělají víc, než co je jejich normální projev nebo myšlení. Rozšiřují svá srdce právě v adventu a o vánocích – v charitě nebo pro své rodiny, sousedy. Ani to nevědí a Ježíš na těch pár týdnů proměňuje jejich srdce. Možná, že je to tou radostí. Láska a radost, to jde ruku v ruce. Být s druhým, pomoci druhému. I Ježíš přece říká, že se v bližních setkáváme s ním. Že když pomáháme potřebnému, pomáháme jemu. Člověku Ježíši, Bohu Ježíši. Ježíši, který už dávno odešel a přitom je v každém z nás. Ježíš, zdroj nekonečné radosti, jak se zpívá v písni: „V tobě je radost, jinde jen žalost, drahý pane Ježíši, v tobě máme dary neznámé, tomu kdo tě neslyší.“ Naše představivost ani logika to asi nikdy úplně neskousne. Ale Ježíš může být jedině i člověk i Bůh.
Člověku je někdy těžké, že Boha se nelze dotknout a když posílá své odpovědi na naše otázky, tak je to kolikrát tak jiné, než jsme zvyklí z komunikace s druhými lidmi. Slovo se stalo tělem, Ježíšem z Nazareta, povolání tesař, ale to nám může být velkou pomocí. Myslím tím pomocí v každodenním rozhodování, čemu dám přednost, čemu dám svůj čas, čeho se vzdám, jakým směrem pokračovat na cestě dobrého života. V mnoha situacích si vcelku dobře dokážeme představit, co by udělal Ježíš. I když náramkům: „What would Jesus do?“, česky: „Co by udělal Ježíš?“ Jsme se v mém mládí smáli, tak na tom něco je. Když si nevíme rady a zdá se, že Bůh mlčí, Ježíšova láska, laskavost, vztek, lítost, bezbrannost, přímost… jeho příběh, to všechno pomáhá s našimi otazníky, pomáhá hledat řád, cestu, smysl, pravdu, spravedlnost. A právě proto se Bůh stal člověkem.
Pane Bože, prosíme, mluv nám přímo do srdce, ať poznáme, co je dobré a pravdivé. Amen.