Jakub Kašpar, kázání při pohřebních bohoslužbách posledního rozloučení s br. Blahoslavem Švecem (18. 11. 1931 – 24. 12. 2019)
Milá Bohoušova rodino, vážení Bohoušovi přátelé a kamarádi, milí smuteční hosté, bratři a sestry,
pro dnešní kázání jsem vybral dva verše. První je z biblické knihy Kazatel a zní takto:
„Pomíjivost, samá pomíjivost řekl Kazatel. Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.“ (Kaz 1,2-4)
Ten druhý verš najdeme na Bohoušově smutečním oznámení a jeho autorem je jeho oblíbený římský filosof Lucius Annaeus Seneca, který napsal: „Je zhola zbytečné se ptát, má-li lidský život smysl, či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“
Verše ze starozákonní knihy Kazatel patří mezi častá témata pohřebních promluv farářů a kazatelů. Ta slova o pomíjivosti a marnosti, kterými se to v této kapitole Bible jen hemží, svádí k pomyšlení, že je to pro zdůraznění smutku a zoufalství té chvíle, kdy se s někým, kdo nám byl blízký, drahý, koho jsme milovali a kdo miloval nás, loučíme. Kdy někdo, koho máme opravdu rádi, na koho se vždycky znovu těšíme, odchází z našeho pozemského života a my už se s ním fyzicky nebudeme mít možnost potkat, popovídat si, prolistovat staré fotografie, zavzpomínat, zasmát se vtipu, společnému zážitku, zjistit, kdo jsou naši společní kamarádi a známí… To je, věru, smutná chvíle a k ní patří bezesporu i takové věci, jako jsou slzy a pláč – na věku a pohlaví opravdu nesejde. V takovou chvíli slzy sluší i horským větrem ošlehaným mužům.
Bohouš Švec, aspoň jak jsem ho poznal já (většina z vás ho jistě znala mnohem lépe a mnohem déle než já za posledních osm let jeho života), byl právě takovým člověkem, jehož společnosti a přítomnosti se prostě vzdávat nechcete. Rovný, veselý a dobrý chlap. Chlap, který nešetří úsměvem a naopak šetří ublížeností. Chlap, na kterém vždycky poznáte na první dobrou, jak vás rád vidí. Chlap, který pobíhal po horách ve věku, v němž já sám budu velmi vděčný, když si dojdu bez pomoci aspoň vyčistit zuby. Chlap, který má rád a vůbec se tím netají. Chlap, který tak miloval hory, že bez nich vlastně nemohl žít. Doslova. Tak jsem Bohouše poznal já, za těch osm let. Vlastně jsme se znali pouhou desetinu jeho bohatého a dobrého života.
Když ještě měl Bohouš sílu chodit do kostela, jen málokdy tam chyběl. Sedával na svém tradičním místě, stále ve stejné lavici a stále se stejným sousedem. S jedním z bratrů, se kterým se teď už zase budou moci obejmout tam „nahoře“, jak se říká. Vždycky seděli spolu. Ten druhý bratr vždycky na něco naštvaný – na lidi, na tu dnešní mládež, na politiku nebo aspoň na počasí. A vedle něj Bohouš, vždycky v dobré náladě, s úsměvem, ztělesněná zdvořilost. Chybí nám v té lavici tahle dvojice. Ale, jak vidno, i když už tam nějakou dobu spolu nesedávají, jako by i v té kostelní lavici cosi z jejich přítomnosti stále zůstávalo.
Jaký smysl má tedy náš život, když je všechno tak zoufale pomíjivé, marnost nad marnost? Seneca, současník nazaretského kazatele Ježíše, říká, že je vlastně tou největší marností nad touhle otázkou bádat, hnípat se v ní a rýpat. Protože smysl má život právě takový, jaký mu my sami dáme.
Mimochodem, onen Seneca měl bratra, který byl místodržícím v Korintu v době, kdy po Ježíšově smrti chodil po světě apoštol Pavel a zvěstoval Kristovo Evangelium. Ten bratr se jmenoval Gallius a Pavla osvobodil, když ho synagogální Židé obžalovali z rouhání a Gallia žádali o přísné kacířovo potrestání. Kdo ví, jestli zrovna tenhle osvobozující rozsudek nedal tehdy ten největší smysl Galliovu životu, když si o něm čteme ještě dva tisíce let poté. Možná bychom bez tohoto verdiktu dnes jinak o existenci Senecova bratra ani nevěděli…
Procházel jsem v posledním roce s Bohoušem mnohokrát u kafe nebo nad sklenkou vína jeho pečlivě vedená alba. Rodinná, vrchlabská, ale asi oba z nás nejvíc těšilo prohlížet fotky v albech z hor a skal. Ať už v těch z jeho krkonošských počátků, nebo později z práce v krkonošské Horské službě, nebo z nejrůznějších expedic a lezení v Labských pískovcích, ve Skaláku, v Tatrách… Naše data narození dělí bezmála 45 let a tím pádem jsem osobně nepoznal většinu Bohoušových parťáků z hor a ze skal. Povídali jsme si o společné lásce k přírodě, ke skalám a horám, jako bychom měli i ty lezecké zážitky společné. Ty spousty kamarádů na fotkách a v Bohoušových vzpomínkách jsem většinou neznal buď vůbec, nebo jen z knih. Ale svědčí o tom, jaký smysl měl Bohoušův život v tomto světě a pro jakou spoustu lidí.
V Kazatelově poselství vidím totiž velký optimismus, naději a úlevu. A také jistotu. Jistotu věčnosti Božského řádu. „Pokolení odchází, pokolení odchází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne zpět k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí…“ I když životy čehokoli živého, pochopitelně ani život lidský, nemohou trvat věčně, Boží přítomnost a Boží řád věčné jsou.
Slova Kazatelova nám říkají, že marností je zabývat se příliš sami sebou a svým vlastním snažením, pachtěním v tomto světě. Cenit si získaného postavení, pověsti, majetku, vztahů… víc, než je zdrávo. To vše pomíjí, protože i když „moudrost nese více užitku, než pomatenost, jako světlo dává větší užitek, než tma… tentýž úděl potká oba dva.“ (Kaz 2,13b;14b)
Nad tím vším, nad námi všemi a nad našimi životy, je stále tentýž, věčný, milující, starostlivý a milosrdný Bůh a jeho řád. Svoje přesné místo v jeho řádu má každý z nás. I když jsme v celém stvoření a jeho věčnosti jen něco jako zrnka prachu, má každé to naše zrnko svou úlohu, svůj úkol a svoje místo. Náš pobyt v tomto světě má svůj velký smysl a úkol. Ten ale leží u Boha a jen u něj a s ním jej můžeme odhalit a naplnit. Nebo dokonce naplnit, aniž bychom ho vědomě poznali.
„Poznal jsem, že není … nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro,“ říká nám Kazatel (Kaz 3,12) Protože to je náš podíl na věčnosti, i když naše životy jsou pomíjivé a časné. Všechno má svůj čas – naše zrození, naše práce, naše radování, i náš pozemský konec. Ale radovat se ze života a konat v něm dobro, to je to nejlepší, co můžeme v životě dělat. Já vlastně nevím, jak moc si Bohouš četl v Kazateli. Ale tohle Kazatelovo „přikázání“ naplňoval opravdu měrou vrchovatou. Amen
