Michael Pfann
Biblický text (Mt 3,13-17):
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
„Ty přicházíš ke mně?“ To jsou slova, která řekl Jan Křtitel Ježíši. Jsou to slova údivu. Vztah mezi Janem a Ježíšem byl pro oba zcela zásadní. Přitom se podle všeho přímo setkali pouze jednou. Z toho ojedinělého setkání se nám dochovaly pouze dvě věty, které si mezi sebou ti dva vyměnili. Polovina té Janovy zní právě: „Ty přicházíš ke mně?“
Podívejme se na to jejich setkání právě z Janova pohledu. Začněme tím, kdo vlastně Jan Křtitel byl. Oč mu šlo? Jan byl prorok. A jako správný prorok byl také buřič. Jedno jaksi nejde bez druhého. Proroci přichází s něčím, co se příčí zaběhaným pořádkům. Upoutávají na sebe pozornost. Způsobují pozdvižení. Přinášejí totiž změnu. Upozorňují na to, co je špatně. A dobří proroci k tomu přidávají směr, kterým se vydat k nápravě toho nepořádku. Derou se mi přitom před oči tváře některých našich současníků, kteří v mém vnímání na označení za proroka aspirují. Nebuduje je jmenovat, nechám je i na vaší představivosti. Je dobré mít ale nastražené uši na hlasy, které se vymykají zažitým představám o uspořádání světa. Přitom je důležité tříbit si střízlivý cit pro rozlišování duchu. Zdaleka ne každá odchylka, je zárukou dobrého proroctví. Dobrá poučka z Bible zní, že proroci nevážou tu kýženou změnu na vlastní osobu.
To je případ i Jana Křtitele. Jan se vymykal. Musel na sebe strhnout pozornost, aby mohl ukázat dál za sebe. Jeho působení mělo podobu manifestace. Poslední výkřiky soudobé helénské módy ignoroval a oblékal se do kůží z velbloudů. K jídlu preferoval kobylky, pravda plné proteinů, ale ne zrovna snadné k ulovení. Kobylky zajídal divokým medem. Byl to asketa. Připomínal proroka Eliáše. Žil na poušti. Uprostřed pouště kázal. A musel kázat opravdu strhujícím způsobem, jinak by si ho na té poušti těžko někdo všimnul. Jeho ústřední výzvou a poselstvím bylo: „Čiňte pokání, přiblížilo se království nebeské.“
Jan ohlašoval novou vládu a zval lidi, aby přešli na její stranu – skrze křest. Křest byl znamením přechodu, nového začátku, proměny – tedy pokání. Jan kázal záměrně na poušti. Lidé se k němu museli plahočit pouští, jako Izraelci na cestě z Egypta do zaslíbené země, nebo později z Babylona do Jeruzaléma. Jan křtil v Jordánu. Křtěnci se brodili Jordánem, tak jako se Izraelci s Jozuem přebrodili přes Jordán do zaslíbené země. Poušť nechali za sebou. Začal nový život. Právě ke křtu do nového života v přicházejícím království zval Jan.
A šli za ním davy. Proto se stal trnem v oku i stávající politické reprezentaci a jeho prorokování ho stálo život. Jeho poselství ale nebylo pohřbeno spolu s ním. Království, vláda, kterou ohlašoval, byla totiž jiného ranku, než tehdejší garnitura. Jan se neprohlašoval za reformátora, byl to prorok a ukazoval před sebe. Připravoval cestu. A tvrdil, že ten, kdo přijde, je silnější než on. Že prý mu Jan nesahá ani po kotníky. Spolu s tím přicházejícím má přijít spravedlnost. To znamená narovnání vychýlených poměrů mezi Bohem, stvořením a lidmi.
A někdo opravdu přišel. Přišel rovnou za Janem. Na první pohled snad nevypadal ani silnější. Nepřišel se slávou a burácením hromů ani andělskými zpěvy. Přišel z Galileje. To z pohledu judské metropole znamená odkudsi ze zemědělského venkova, kde se navíc mluví divným nářečím. Jan ohlašoval velkou osobnost, která se jako král ujme vlády a silnou paží nastolí spravedlnost. Místo toho rovnou za ním, za Janem, do pouště, pěšky, přišel obyčejný člověk. Ještě k tomu z venkovské Galileje. Chtěl pokřtít. Obyčejný člověk, a přece Jan cítil, že je něco jinak. Jan, oblečený do velblouda se s údivem ptá: „Ty přicházíš za mnou?“
Jan ohlašoval příchod někoho. Je pravděpodobné, že pro něj neměl jméno. Jan byl prorok, byl tedy v nějakém tajemném spojení s Bohem, a proto věděl, že někdo přijde. Nevěděl ale asi, jak si ho má představit. Když se setkal s Ježíšem, pochopil, že to nejspíš bude on. Ani to setkání s ním ho ale nakonec stoprocentně nepřesvědčilo. Jeho, proroka. Až když později ve vězení uslyšel o Ježíšových činech, vyslal posly s otázkou, zda Ježíš je tím, koho čekají, nebo zda mají čekat jiného. Pochybnosti se loudily, ale asi až s odstupem.
Ve chvíli, kdy Jan stál Ježíšovi tváří v tvář, zdá se, věděl, s kým má tu čest. To naznačují Janovy rozpaky a odmítání. Říká: „Já bych přece měl být pokřtěn od tebe, ne ty ode mě. To je přeci postavené na hlavu. Ty přicházíš ke mně? Mělo by to být přeci naopak, ne?“ Ještě před chvíli Jan říkal, že tomu přicházejícímu nemůže ani oprášit boty a teď by ho měl křtít. Křtít jako obyčejného člověka, jako desítky nebo stovky lidi před ním a vlastně i po něm. Jan ohlašoval božského Mesiáše a přišel obyčejný člověk z venkova a chce být pokřtěn, jako obyčejný hříšník. S ním měly přijít nové pořádky, nový věk a on se chová, jako obyčejný smrtelník. No právě.
Ježíš říká – a to jsou ta jediná slova k Janu Křtiteli, která máme dochované – Ježíš říká: „Tak už tomu nebraň. Právě tímto způsobem se má naplnit, co bylo od tebe i jiných proroků předpovídáno. Právě tenhle paradoxní způsob si Bůh vybral, aby světu vrátil spravedlnost – tedy rovnováhu vztahů mezi Bohem, stvořením a lidmi.“ Svět se nezmění jedním trhnutím, bleskem z nebeských výšin. Ta změna se začíná rodit právě uprostřed těch zaprášených lidských poměrů – uprostřed pouště, která pamatuje staletá utrpení a selhání. Právě do téhle pouště teče řeka, která to trápení a ta selhání odnáší. Postupně, ale už teče.
Můžeme se jen domýšlet, co Jan prožíval, když s Ježíšem vstupoval do té řeky Jordánu. Z Janova pohledu Ježíš po křtu z Jordánu vystoupil a odešel. Otevřené nebe, sestupujícího Ducha Svatého v podobě holubice, to Jan neviděl. Neslyšel ani hlas z nebe, volající: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ To všechno slyšel Ježíš. My známe celý příběh, protože je tak zaznamenaný v Bibli. Ale Jan, ani nikdo jiný, tyhle nebeské události nevnímal. Uvědomoval si Jan vůbec rozsah toho, co se mu přímo pod nosem odehrálo? Tušil, čemu byl přítomen?
Jan se skutečně stal nástrojem k počátku toho, co ohlašoval. Stál na počátku toho nového věku. Ježíš skrze křest vykonaný tímto člověkem Janem přijal své poslání. Věděl to Jan, nebo ne? Čteme a vyznáváme, že Ježíš byl počat z Ducha svatého. Při křtu na něj Duch Svatý sestoupil a Bůh se k němu přiznal. V podobě holubice sestupující na člověka stojícího po pás ve vodě vstoupila do světa ta nová vláda, kterou Jan Křtitel ohlašoval. Jan ji očekával a připravoval na ní. Nijak se o ní ale nezasloužil. Ty velké věci sestoupily dolu za ním, mezi obyčejné lidi – skrze právě pokřtěného Ježíše. Tušil to Jan?
Tušil Jan, jak velké věci se kolem něj dějí? Pro něj samotného tento začátek byl zároveň začátkem jeho pozemského konce. Další, co se o něm dozvídáme, je, že byl uvězněn. Posléze se z vězení s jistými rozpaky přihlásí k Ježíši a zanedlouho na to mu utnou hlavu. Ježíš ho přežije sotva o pár let.
Tak jako Ježíšova smrt, nebude koncem jeho království, tak Janův konec, nebyl koncem jeho proroctví. Ježíš, jemuž Jan řekl: „Ty přicházíš ke mně?“, přijal Janovo poselství. Když se Ježíš dozvěděl, že Jan je ve vězení, navázal na jeho působení. Své působení začal kázáním. Obsahem toho kázání byla právě ta Janova věta: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Jinými slovy: „Přichází nová vláda z nebe, přejděte na její stranu.“ Ježíš Janova slova naplnil. Asi jinak než si Jan představoval, ale tak už to s lidskými představami bývá.
Janovi se děly přímo pod nosem věci, které ho daleko přesahovaly. Čekal je sice, ale nepřivolal. Ony samy přišli za ním. Našly si ho. Jestli tušil jejich rozsah, nebo ne, těžko říct. Oblékaly totiž úplně všední kabát. A v tom kabátě každodennosti přišly z venkova v Galileji za Janem, ne on za nimi. Jan něco z toho postřehl, ale nejspíš ne všechno. Tak mějme i my nastražené oči a uši. Možná i k nám přímo před očima v úplně obyčejných šatech přicházejí věci, které nás dalece přesahují. Modleme se, ať jsme jejich součástí a můžeme spolu s Janem v údivu vydechnout: „Ty přicházíš ke mně?“ Buďme zvědaví, ať nepřehlédneme to, co máme přímo pod nosem. Amen