Michael Pfann
Vrchlabí a Strážné 10. 5. 2020
Texty: Introit: Ž 98,1a, 1. čtení: Lk 19,37–40, Kázání: 2 Par 5,2-5.12-14, 3. čtení: 2 K 3,12.17n, Požehnání: Kol 3,4
Písně: 177.1, 98, 667, 161, 672, 485
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Izraelci slaví. Mají co. Ušli dlouho cestu. Abraham před kdoví kolika desítkami nebo stovkami let poslechl Boží volání a vyrazil z Kaldejského Uru do zaslíbené země, do Kanaánu, do Izraele. Došel tam a dozvěděl se, že v té zemi, kterou mu Hospodin dává za domov, vlastně bude hostem. Všechno se to začalo šmodrchat. Abraham přišel a zase odešel. Do Egypta a zpátky. A po něm podobně tam a zpátky cestovali i jeho děti a vnoučata. Na začátku první knihy Mojžíšovy jeden vyrazil do zaslíbené země, a pak čteme skoro celých pět knih Mojžíšových o tom, jak další po cestě ze zajetí putují pouští. S jazykem na vestě. S pískem v očích.
Někde tam uprostřed pouště, na vysoké hoře se s Izraelci setká Hospodin. Konkrétně tedy s Mojžíšem. Nesetkají se tváří v tvář. To by nešlo. Bůh je neuchopitelný, nepřehlédnutelný. Nad lidské chápání. Přesahuje naše představy. Vidět ho celého, to by bylo na člověka moc. Mojžíš by to neunesl. Nikdo prý nemůže spatřit Boží tvář, alespoň pokud chce zůstat naživu. Mojžíš se postaví do skalní rozsedliny, Hospodin ho zakryje svou dlaní a kolem Mojžíše projde Hospodinova sláva.
Hospodinova sláva. Co to vlastně je? Mluví se o ní v Bibli často a pokaždé trošku jinak. Stejně jako Bůh je neuchopitelná. Těžko prokouknutelná, proto má často podobu oblaku. Hospodinova sláva naznačuje, že Bůh je přítomný. A tam, kde je Hospodin přítomný, tam je sláva. A i Izrael právě slaví.
Ale ještě dlouho před tou oslavou, když byli Izraelci na poušti, Mojžíš přinesl desky zákona. Jednou a podruhé přinesl desatero přikázání. Schovali ho do krabice. Do umně vyzdobené schrány. Schrány smlouvy. Tam na té hoře totiž Hospodin s Izraelem uzavřel smlouvu. Jaksi oficiálně a obřadně tak potvrdili, že patří k sobě. Lid k Bohu a Bůh k lidem. Bůh se stará o lidi a oni mu důvěřují. Poslouchají ho a on se o ně stará dobře. Teda poslouchají ho někdy. On se stará dobře vždycky, i když se občas zlobí. Rodiče ví, že to k dobré péči patří. O tom vzájemném vztahu je tedy jejich smlouva, kterou připomíná schrána smlouvy. Izraelci ji nosili s sebou pouští a všude, kde byli. Když jim ji tedy někdo zrovna nekradl, třeba nějací Filištíni.
Truhla smlouvy bývala schovaná ve stanu smlouvy. U něj byl někdy vidět oblak. Podle toho oblaku Izraelci poznali, že je Hospodin přítomný a rozmlouvá třeba právě s Mojžíšem. Nad stanem se vznášela celá oblaka Hospodinovy slávy. V tom nepřehledném mračnu, tušili Hospodinovu přítomnost.
Stan smlouvy, to byl vlastně takový přenosný kostel. Kamkoli Izraelci přišli, rozbili stany, rozbili tábor, rozbili kostel. Kam šli, tam s nimi byl i Hospodin. Jakoby si ho nosili v truhle a schovávali ho ve stanu. Alespoň tak se jim to mohlo zdát. Ono tedy většinou, když se jim začalo zdát, že mají Hospodina v hrsti, teda ve stanu, tak se jim vzdálil a začalo být zle. Jako s těmi Filištíny. To bylo Izraelcům ouzko. Oblak slávy se rozplynul.
Nakonec se Izraelci přeci jen v zaslíbené zemi usídlili. Měli svoji zemi. Vládli jim nejdřív soudci, pak králové. Ti často zapomínali, že nad nimi je ještě někdo další. Chtěli panovat sami. Ve své zemi si najednou připadali mocní a slavní. A kde je moci moc, tam začíná být zle – moc zle. A lidský sláva se pak kroutí do temných, hnědých barev. To nám ostatně připomnělo i to páteční výročí konce druhé světové války. Je to tak, že se snadno zapomene na smlouvu s Bohem, kterého lze uklidit do stanu a zavřít do krabice. Izraelci chtěli sice truhlu uložit na nějaké důstojnější místo, než je plachta se čtyřmi kolíky. Chtěli postavit slavný chrám. Jenže jak se přetahovali o trůny, válčili a kuli pikle, na stan se mezi tím prášilo a na smlouvu zapomínalo. A nikdo ne a ne alespoň narýsovat plán chrámu. Zapomínali na Hospodina. Vlastní sláva jim zatemněla před očima.
Trvalo to dlouho, než se stavbou chrámu začali. Měl s ní začít král David. Jenže ten byl tak lidský, že si hrál na Boha a rozhodoval o cizích životech. Proto nedokázal postavit dům Boží. To až jeho syn, Šalomoun. Ten byl moudřejší. Do stavby se pustil a chrám postavil.
A právě v tom momentu se nacházíme v dnešním povídání. Chrám je postavený. Celý Izrael se sešel k oslavě. Přední kněží a zástupci jednotlivých kmenů stojí vepředu. Okolo se tiskne dav. Král Šalomoun té slávě předsedá. Všichni jsou oblečení v těch nejsvátečnějších šatech. Zpěváci na sobě mají bíla roucha z tzv. byssového hedvábí. To se vyrábí z třásnitých chapadel vzácných mušlí jménem pinna nobilis. Z jedné mušle se vyrobí dva gramy byssového hedvábí. Kolik mušlí padne na jeden oblek? Hedvábí se barví citronovou šťávou na žlutozlatou barvu. Je to nejvzácnější látka, jakou si dovedeme představit. Byla to totiž největší oslava, jakou si Izraelci dovedli postavit. Po generacích a staletích putování mají nádherný chrám z vzácného dřeva a drahých kovů. Konečně stojí slavný příbytek pro Boha, který je tou cestou dovedl všem nepřízním osudu až sem.
A tak ho zvednou, tedy ne Boha, ale schránu a stánek, v nichž ale měl Bůh, jeho sláva přebývat a odnesou ho do samotného nitra chrámu – do svatyně svatých. Tam odteď bude přebývat Hospodinova sláva. Nikdo dovnitř nesmí. Je tam Bůh. Prosím nerušit! Sídlí v chrámě.
Celá slavnostní bohoslužba je do puntíku naplánovaná. Když kněží uloží truhlu smlouvy do velesvatyně uvnitř chrámu, vylezou ven a lid jásá. Lid zpívá. Hudba hraje. Stovky muzikantů s cimbály, loutnami a harfami radostně hrají. Nejlepší zpěváci zpívají krásnými čistými hlasy. Tón udávají zpěváci tak skvělí, že jejich žalmy máme uchovány v Bibli dodnes. Stovky nástrojů a lidských hrdel se sladí do jednoho hlasu. Jakoby snad celý svět jednohlasně zpíval Hospodinu. Chválí ho s plnou slávou. Proč? „Protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné.“ Tak to čteme. Je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Takovou zkušenost s Hospodinem udělali Izraleci, kteří spolu s ním k tomuto okamžiku putovali celé věky. Podobnou zkušenost udělají ti, kteří se později setkají s Ježíšem. Je dobrý a jeho milosrdenství je věčné.
Celý Izrael slaví pečlivě připravenou bohoslužbu a chválu Hospodinu zpívá až do nebes. A dostává se mu odpovědi. Celý dům naplnil Hospodinův oblak, oblak Hospodinovy slávy. Hospodin se přiznal ke svému lidu. Vyslyšel jejich zpěv a v podobě hustého mračna sestoupil do chrámu, v kterém měl podle izraelské víry sám přebývat. Izraelští kněží před tím do chrámu vnesli stan smlouvy, v němž měl být Hospodin přítomný. A Hospodin je slyšel a i on se tam tedy přišel podívat. Podívat se na to místo, kde by podle nich měl být. Kde ho nikdo nemá rušit. Hospodinova sláva sestoupila a završila oslavu. Teď je Bůh opravdu přítomný. A je to on kdo ruší!
Je to vrchol té slavnostní chvíle a zároveň je to zdravá lekce. Ve vrcholném okamžiku slavnostní bohoslužby je bohoslužba náhle přerušena. Je v tom kousek ironie. Chceme-li božské ironie. Hospodin ruší. Hospodinova sláva sestoupila mezi lidi a jako oblak naplnila chrám. Hospodinovy přítomnosti bylo najednou všude tolik, že kněží nemohli pokračovat v bohoslužbě. O-slava byla přerušena, přišla sláva ještě větší.
Dalo by se říci, že Izraelci chválili Hospodina tak upřímně a poctivě, že se k nim přidal. Na tom je jistě kus pravdy. Dalo by se ale také říci, že můžeme mít své bohoslužby, chvály a obřady sebelépe naplánované, ale s Pánem Bohem se nakonec všechno mění. Ruší se nalinkované jízdní řády.
Jako nelze Hospodina zatlouct do sebekrásnější truhly, stěhovat ve stanu, ani zamknout do nitra chrámu, tak ho nejde mít v hrsti. Hospodina nelze naplánovat do tabulek.
Ono se to ostatně zanedlouho ukáže. I Šalamounův chrám nakonec padne a Izraelci budou znova odtaženi do zajetí. S chrámem ale nepadne Hospodinova péče o jeho lidi. I v zajetí budou proroci zpívat o Hospodinově slávě. Uprostřed temného zajetí prorok Ezechiel uvidí Boží slávu a popíše ji jako „duhu, která bývá na mračnu za deštivého dne. Tak zářila Hospodinova sláva“. Tak jako duha přesvítí mračna, ani Hospodin se Izraelcům v zajetí neztratí. Po dlouhém čase a mnoha ztrátách se tak Izraelci vrátí a postaví nový chrám. Bude to zase sláva. Ale ani jeho cihly Hospodina nezasypou, když i tenhle chrám spadne. To bude ale až po tom, co po zemi chodil člověk, který mluvil o tom, že chrámy holt padají a zase se staví. Však jsou jen z kamení. Ani jemu nakonec kámen cestu nezahradí.
Lidé, kteří se vydají za tímhle člověkem – Ježíšem už na to půjdou jinak. Nebudou už stavět chrámy. Brzo si totiž uvědomí, že „Bůh nesídlí v chrámech udělaných rukama“. Začnou mluvit o tom, že chrám Boží není z mrtvého kamení, ale z živých lidí. Lidé, kteří věří Bohu, tvoří ten chrám. Bůh není omezen na jedno kamením vyznačené místo, ale žije s lidmi a v lidech, kteří mu věří.
V první církvi si také vzpomenou na Mojžíše, který mluvil s Hospodinem. Zářila mu potom tvář. Mojžíš, člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, odrážel Boží slávu. Co Hospodinova sláva je, je těžko vyjádřit. Na lidech, kteří se s ní setkají, je ale vidět. (V podobném duchu Komenský říkával, že i křivé zrcadlo odráží světlo světa.)
O Ježíši se říkalo, že s ním přišla Boží sláva na zemi. Chodila po světě a projevovala se právě tím milosrdenstvím a dobrotou. Sám chodil za lidmi a oni přicházeli k němu. Ježíš nevyzýval lidi, aby stavěli chrámy, dokonce ani k tomu, aby pořádali okázalé obřady.
Ježíšovi následovníci uvidí, že Hospodin nepřichází jen na nádvoří chrámu, ale prostě mezi lidi. Tak jako to dělal Ježíš. A Kristus církvi zanechává Svatého Ducha. Ten vane, kam chce. Ne tam, kam lidé chtějí, ale tam, kam on chce. Přichází tam, kde se ho nesnaží zabetonovat do obřadů a rituálů. Přichází tam, kde se ho nesnaží držet v hrsti. Případně ty pěsti otevírá. Někdy převrací stoly a z chrámu vyžene povrchní náboženský provoz, jindy přijde doprostřed bohoslužby v chrámu.
Nemysleme si, ani při našich bohoslužbách by oblak Hospodinovy slávy neseděl spořádaně v lavici. Všechno by bylo jinak. Než to ale přijde, dělejme, co umíme – nejlépe, jak umíme. Jestli budeme mlčet my, bude zpívat kamení. My stejně jako Izraelci máme co slavit. Tak ať je na nás vidět, koho slavíme. Třebaže nám to občas neladí, zpívejme zplna hrdla. Ať je to sláva. Ať je slávy plno! Amen