Michael Pfann
Vrchlabí a Strážné, 4. 10. 2020
Texty: Introit Ž 104,27n, 1. čtení 5. M 8,7-18, Kázání Mk 8,1-9, 3. čtení 2. Kor 9,6-7
Písně: Vrchlabí 642.1, 550, 637, 683, 510, 319, 649
Strážné 45, 345, 305, 319, 119
Základ kázání Marek 8,1-9: Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
hlad. Horko. Žízeň. A únava se mísí s nadšením. Támhle stojí ten muž, který dává odpovědi na ty nejsložitější otázky života. Ukazuje cestu. Dává naději. Je takhle blízko, skoro na dosah ruky. Kolem se sešlo tolik lidí. Jako by vyšlo z domů celé městečko a sešli se kolem tohoto muže uprostřed pouště. Jsou tu všichni spolu, jsou si najednou tak blízko. Souzní. Něco je ve vzduchu. Je to elektrizující atmosféra. Ale co naplat, v břiše kručí. Po třech dnech venku se kručení v břiše tolika lidí spojuje v temný kánon. Už to nejde přeslechnout.
Říká se, nejen chlebem živ je člověk. Ale bez něj to také nejde, i když jsou ta Ježíšova slova krásná. A Ježíšovi je lidí líto. Slyší to kručení, možná dokonce i z vlastních útrob. Vnímá únavu lidí. Chápe, že teď je třeba řeč na chvíli zastavit a uspořádat hostinu. Jenže z čeho? Vždyť není ani suchý chleba natož mokrá ryba pro tolik lidí. Situace je zoufalá. Poslat lidi, aby se najedli doma, nejde. Kolem je poušť, horko, to by cestou padli vyčerpáním.
Ježíš zkoumá zásobovací situaci. Ptá se učedníků na proviant: „Kolik máte chlebů?“ Odpovídají „Dost“. Tedy, „dost“ slyší Ježíš. Učedníci říkají sedm. A sedm to je v biblickém počítání dostatek. Sedm chlebů a pár ryb, to se rozpustí v první řadě hladovců. Čtyřem tisícům lidí to leda tak podráždí chutě a kručet v břiše bude dál. Tak to vidí učedníci. Jenže Ježíš vždycky vidí dál. Ne, že by měl velké oči, ale tam, kde ostatní vidí konec cesty, on nachází stezičku v houští.
Jedno reklamní heslo zní: „Think big.“ Česky by se dalo říci třeba: „Neklaď si malé cíle, zapoj představivost.“ Nebo: „Mysli velké věci.“ To je to, co dělá Ježíš. Ne, že by si stavěl vzdušné zámky. To ne. Ale posouvá hranice představivosti. Je ochotný hledat řešení uprostřed pustiny. Hledá s nadějí, a tak nachází nečekané.
Vždycky si vzpomenu na rozhovor z jednoho seriálu o ambiciózních právnících z New Yorku. Starší právník mladšímu koncipientovi předává tvrďácké rady do řemesla. Říká: „Když ti někdo položí k hlavě bouchačku, kolik máš možností?“ Mladší říká: „Dvě. Buď bude po mně, anebo si to ten druhý rozmyslí.“ Starší kolega říká: „Ne. Když ti někdo položí k hlavě pistoli, máš 99 možností, jak z toho vybruslit. Zapoj fantazii. Je to na tobě.“ Je to takový chlapácký rozhovor, ale myslím, že má v něčem pravdu. Ukazuje, že často se i z v bezvýchodných situacích dá najít východ. Ne vždy. Někdy je to opravdu konečná. Ale často s nadějí roste představivost a člověk nachází řešení tam, kde by ho nečekal.
To je to, co dělá Ježíš. Sedm chlebů pro čtyři tisíce lidí je pro něj dost. Pozve lidi k hostině. Nechá je rozsadit po zemi. Vezme chleby a poděkuje za ně. Uvědomuje si totiž, že jídlo i plný žaludek jsou dary od Boha. My dnes také děkujeme za Boží dary. Ježíš děkuje Bohu a zároveň jemu odevzdává řešení situace. Došel až na okraj své představivosti, na kraj své naděje, na kraj své důvěry, udělal, co mohl. V tuhle chvíli by se z celé hostiny mohla stát trapná fraška. Jenže Ježíš vidí dál a věří Bohu, že lidi, kteří za ním přišli, nenechá vyhladovět. A tak děkuje za ty dary, láme a dává dál. Učedníci roznášejí chleba lidem a Ježíš láme a láme a lidé jedí. Nikomu už v břiše nekručí a ještě toho dost zbyde. Konkrétně sedm košů nalámaného chleba – to je dost. Dost na to, aby mohla přijít ještě celá spousta dalších lidí.
Byl to zázrak? Asi ano. Ale co byl ten zázrak? Byl zázrak to, že se čtyři tisíce lidí nasytili ze sedmi chlebů a několika ryb? Bylo to jen v tom materiálu – v chlebu a rybách? Nebo je zázrak v tom, že Ježíš ukazuje, že i uprostřed pouště lze najít řešení? Nebo je zázračná Ježíšova víra, že nás Bůh nenechá na holičkách? Je to snad právě v tom, že Ježíš ukazuje, že kde je víra, dějí se zázraky? A co když se nedějí?
Byli jsme v úterý se sestrou Hertou v Jaroměři na besedě s biskupem Václavem Malým. Bylo to ohromně zajímavé. Biskup mluvil na téma Církev a společnost. Navrhnul několik takových oblastí, v kterých vidí, že církev může něco zajímavého vnášet do společnosti. Jedna z věcí, kterou podle něj můžeme my jako křesťané přinášet, je právě zázrak. Malý citoval, myslím, že papeže Františka, jeho výzvu: „Staň se zázrakem. Staň se zázrakem.“ My se můžeme druhým stávat zázrakem.
Malý říkal: Jistě, můžeme přistoupit na to, že společnost o církve příliš velký zájem nejeví. Přizpůsobit se a nechat to tak být. Anebo můžeme vnášet vlastní témata, vlastní práci, vlastní službu mezi lidi. A možná pro někoho bude právě to setkání, nebo naše slovo v pravý čas na pravém místě, nebo naše pomoc právě tím zázrakem, na který čeká. Nebo možná ani nečeká a o to větší to bude zázrak. V církvi a v kostele je dnes možná málo lidí. Sedm chlebů ale také bylo málo. A stejně se z nich všichni nasytili a ještě zbylo pro ostatní.
Ta výzva „staň se zázrakem“ posouvá vnímání toho, co je to zázrak. Tedy ne, že máme čekat, až zahřmí hrom, otevře se nebe a za zpěvu nebeských chorálů se na nás snese zázrak. My sami se můžeme pro druhé lidi stávat zázrakem. Jaroměřský farář Radim Žárský na té besedě ještě doplňoval biskupa Malého a povídal o srbsko-australském řečníkovi Nicku Vujcicovi, který sám razí to heslo: „Když se ti nedějí zázraky, staň se tím zázrakem ty.“ Vujcic, možná ho znáte, se narodil s vrozenou vadou, která způsobila, že nemá nohy ani ruce. Nerezignoval, ale snaží se žít naplno. Dlouhou dobu se tedy se svým postižením vyrovnával. Zvažoval dokonce sebevraždu. Pak ale zjistil, že se svým postižením nemusí nechat zcela omezovat. Začal posouvat hranic své představivosti a s tím i hranice možného. Začal mluvit k lidem a motivovat je k překonávání překážek. Pomáhá lidem, kteří mají podobné postižení, nebo kvůli své jinakosti zažívají šikanu. A je v tom hodně úspěšný, cestuje a přednáší po celém světě. Sám, prý, říká, že věří na zázraky. Proto má doma koupené boty, i když nemá nohy. Hlavně se ale sám snaží být zázrakem pro druhé lidi.
Staň se zázrakem. To je to, co dělá Ježíš. V bezvýchodné situaci hledá a nachází řešení. Stará se o druhé lidi, aby neměli prázdno v břiše ani prázdno v duši. Ježíš přitom důvěřuje Bohu, že ho v tom podpoří. Že k jeho naději a víře dodá potřebný materiál. A tak tam, kde byl hlad, jsou plné koše chleba. Je dostatek. A můžou se přidat další.
Sám Ježíš je tím zázrakem. Tím, že jde mezi lidi, mluví s nimi, naslouchá jim, pomáhá jim. Posouvá hranice možného. Tím proměňuje životy druhých lidí. Ukazuje nám, že to jde. Inspiruje nás k tomu, abychom sami posouvali hranice své představivosti, abychom posouvali hranice možného. Učí nás, že s důvěrou v Boha se mohou dít velké věci. Že s důvěrou v Boha můžeme dokázat neslýchané.
Ten příběh o plných koších chleba ukazuje, že s vírou můžeme dokázat netušené věci. Tam, kde je víra a odhodlání, tam Bůh dodává materiál. A i my se můžeme stávat zázrakem. Staň se zázrakem! Amen