Jakub Kašpar
Text ke kázání (Mt 9,35-10,8):
„Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“
Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon, zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil.
Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“
Kázání:
To byla, sestry a bratři, slova z přelomu deváté a desáté kapitoly evangelia tak, jak nám je zapsal evangelista Matouš.
Vyslání Dvanácti apoštolů. V Matoušově vyprávění jsme právě za oddílem, ve kterém se Ježíš pře s farizeji, tedy největšími tehdejšími znalci Písma, o jeho výklad a o to, co je ve skutečnosti opravdu důležité a u toho uzdravuje děvče, které podle svého okolí už zemřelo, slepce, ženu, trpící krvotokem…
Prochází, jak jsme slyšeli, „všechna města a vesnice“, všude učí, káže a uzdravuje… Všude se scházejí zástupy jeho posluchačů. A jsou skleslí. Jako ovce bez pastýře mu připadají.
Jsou ovce bez pastýře opravdu skleslé? Ptal jsem se manželky jednoho hodně zkušeného hospodáře. Řekla mi: „Ne, ovce pastýře nepotřebují.“ Nu, u nás jsme zvyklí na pastviny, ohraničené ohradníky, zhusta nabitými elektřinou. V takových ohradách si ovce po pastýři zřejmě mnoho nestýskají. Nemají asi pocit, že by jim byl k čemukoli dobrý. Ví přesně, kam až mohou zajít, a kam už nesmějí. Elektřina v ohradnících jim brání utéct a pomáhá tak majiteli stáda – a ovce samotné chrání před vlky a jinými predátory. Ovce v Galileji se ale pásly trochu jinak. Žádné ohrady a, pochopitelně, elektřina v nich už vůbec ne. Ovce bez pastýře jsou ovce vlastně úplně svobodné. Mohou si jít, kam chtějí – a taky je může kdokoli a cokoli napadnout, roztrhat a sežrat. Nikdo jim nevyhledává místa s dobrou pastvou, nikdo jim neřekne, kam se mají jít pást, aby je jiný majitel třeba nehnal holí ze svého políčka či vinice. Takové ovce bez pastýře asi skleslé opravdu budou. Ovcím lidu izraelského, jak vidí Ježíš, pastýři chybí. Ona nakonec i ta selka, co jsem se jí ptal, potom dodala: „To jim jednou ukážete cestu a ony už ji pak znají.“ No vida, i u nás ovce vlastně potřebují aspoň nasměrovat…
Zároveň vidí, že jsou lidé v zástupech připravení. Jsou připravení slyšet Slovo Boží, jsou připraveni naslouchat, kudy vede ta správná cesta – cesta života. Úroda je zralá ke sklizni a žeň bude veliká. Je třeba poprosit Pána žně o žence, o dělníky, kteří budou sklízet.
Ježíš, dobrý pastýř, volá do akce. Je třeba pastýř i ženci, je třeba sklízet úrodu i ukázat cestu stádu. Koho oslovit lépe než svých dvanáct nejvěrnějších?
Máme tu dva bratry – Šimona Petra a Ondřeje, syny Janovy (nebo Jonášovy). Oba jsou původně rybáři. Rybáři jsou i další bratři – Jakub a Jan Zebedeovi. Ti pocházeli z rybářské vesnice Betsaida na břehu Galilejského jezera, stejně jako Filip, další rybář, který se vydal s Ježíšem a doma nechal ženu a dcery (dvě, možná dokonce čtyři). Šestý je Bartoloměj. To je ve skutečnosti příjmení, znamená to syn Talmajův a prvním jménem ve skutečnosti Natanael. Ten byl zřejmě hospodářem, sedlákem, řekli bychom. A byl z Kány Galilejské, možná to byl i svědek Ježíšovy přeměny vody ve víno na svatbě v Káni. Sedmý je Matouš. O něm se píše ve stejné kapitole evangelia o pár řádků výš – byl to jeden z celníků, tedy hříšník z povolání – vždyť vybíral daně pro okupační správu. Byl z Kafarnaum, městečka rovněž na břehu Galilejského jezera. Osmým osloveným je zedník Tomáš Judův z galilejského Paneasu. Devátý je Ježíšův příbuzný, zřejmě bratranec, Jakub Alfeův, v pozdější tradici zvaný Jakub Menší. Desátý je Juda, zvaný přezdívkou Tadeáš, což značí Velkodušný. Další bratranec, neb Jakubův bratr. No a posledním Galilejcem mezi Dvanácti je Šimon Kananejský neboli Šimon Zélóta. Ten si nejspíš od Ježíše sliboval, že povede povstání proti okupantům a osvobodí Izrael ve světském smyslu toho slova. Dvanáctý je Jidáš Iškariotský, jediný Judejec mezi Dvanácti. Jeho povolání neznáme, víme o něm jen, že je to ten, který Ježíše nakonec zradí.
Proč ty portréty vyprávím? V první řadě proto, že se mi lépe představí ta skupinka, ke které Ježíš mluví a které dává úkol ne právě snadný. Máme tu jedenáct Galilejců a jednoho Judejce. Žádný z nich není pastýř. Máme tu jednoho hospodáře, ten bude mít zkušenost se sklizní. Pět rybářů. Jednoho revolucionáře, jednoho celníka a jednoho zedníka. U čtyř apoštolů jejich původní povolání neznáme. V každém případě pestrá společnost, která se má, podle Ježíše, stát pastýři lidí a ženci ovoce Božího Slova.
Mají chodit a kázat, uzdravovat nemocné, probouzet mrtvé, vymítat démony. Mají šířit evangelium – dobrou zprávu, kterou Ježíš přináší a za kterou přicházejí zástupy ve všech městech a vesnicích. To vyžaduje nepochybně obrovské odhodlání, pořádný kus sebevědomí a velikou odvahu. A, řekl bych naposled možná to nejdůležitější – naprostou víru a důvěru v Pána Boha.
Pětice rybářů to možná zná i z vlastního povolání. Rybáři vyráželi lovit na moře, respektive na obrovské jezero, jehož vlny je mohly kdykoli připravit o loď, sítě, úlovek i život. Vyráželi v noci, kdy se ryby chytají nejlépe, ale vody jsou zároveň nejzrádnější. A úlovek? Ten nebyl nikdy jistý.
Hospodář Natanael Bartoloměj bude mít s tou nejistotou taky svou bohatou zkušenost. Těžká práce, pěstovat úrodu v Izraeli, i když tam na severu v Galileji to jde jistě lépe, než na jihu v Judské nebo Negevské poušti. Přesto pravděpodobnost, že nezaprší, je až nehezky vysoká.
Zedník Tomáš je ovšem zvyklý budovat. A ví, že, aby postavil dobrý dům, nesmí zapomenout hlavně na to, co nakonec nebude ani vidět – na dobré základy. Že každá cihla musí být dobře založena, že malta, která cihly drží pohromadě, musí být poctivá a neošizená.
A celník? Ten především uvěřil. Uvěřil Ježíši, rabimu, který se ho, na rozdíl od ostatních farizeů neštítil, ale naopak se jeho a dalších hostů v jeho domě zastal, když mu za to spravedliví farizeové zostra vyčinili. Řekl jim tehdy: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ A Matouš při tom společném obědě pochopil, že on je tím nemocným, který může být uzdraven a hříšníkem, kterého Ježíš přišel pozvat na cestu života.
Uvěřil, podobně, jako uvěřil naprosto neuvěřitelnému otec víry Abraham, když mu tři poutníci, v nichž rozpoznal Boží posly, přišli říct, že jemu, starci, a jeho stařičké ženě se narodí vymodlený syn.
Uvěřili neuvěřitelnému. Uvěřili v to, že nemožné se stane realitou. A to byla jejich největší výbava.
Ta společnost Dvanácti, ta pestrá společnost, nám ukazuje, sestry a bratři, že to poslání od Ježíše se netýká nějaké vyvolené nebo nějak speciálně pověřené, odborně vzdělané, skupiny lidí. Kdyby to tak bylo, svolal by Ježíš židovskou Veleradu a přednesl jim tam svoji reformní strategii. Nebo by svolal učené a zbožné farizeje a rozjel by pořádnou kampaň víry. Jenže on místo toho jako pastýře, žence a rybáře lidí vybral rybáře skutečné, sedláka, zedníka, vlasteneckého aktivistu a napraveného celníka. A taky dva své bratrance.
Povolává nás, sestry a bratři. Ať už je naše povolání a obdarování jakékoli, volá nás v tom našem dnešním textu Ježíš do akce. Zástupy jsou skleslé jako ovce bez pastýře a úroda je zralá ke sklizni.
Možná se nám to úplně nepozdává, že? Kde jsou ty zástupy, které sklesle vyhlížejí své kazatele? Kde jsou ty ovečky, které touží, aby jim někdo ukázal nejlepší pastvu? Kde je ta bohatá úroda, připravená tak právě ke sklizni?
Jsou všude kolem nás, milé sestry a milí bratři. Ale aby bylo jasno – Ježíš nikde neříká „přiveďte všechny ty lidi do farnosti, sborů a náboženských obcí, ať se zapíší, nechají pokřtít a začnou platit salár.“ Hovoří o něčem jiném. Říká: Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“
Takto tedy už tady vytváří Ježíš svoji církev. Nás. Tehdy jsme ve skutečnosti vznikli jako společenství. Je z tohoto pohledu úplně jedno, jak se která část Kristovy církve jmenuje. Jestli patří k východní části nebo k té západní, které se oddělily v polovině 11. století při tzv. Velkém schizmatu. Nebo jestli se počítají k církvi římské či se hlásí k některému z reformačních směrů, vzniklých po husitství a luterské a kalvínské reformaci. Nás všechny, ze všech církevních institucí, povolává Ježíš jako členy té jediné, své, církve. Církve jako společenství těch, kdo mají probouzet mrtvé k životu, vymítat démony a uzdravovat nemocné. Jestli uzdravení, oživení a uklidnění díky tomu rovněž uvěří evangeliu, je jiná věc. Ano, důležitá a podstatná. Ale vlastně to ve skutečnosti není v našich rukou. Není to tak úplně naše věc. My máme evangelium šířit především vlastní prací a životem. Být světlem světa a solí země. Je to těžký úkol. Žeň je velká, dělníků málo. Proto prosme proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň! Amen
Modlitba:
Pane, jsme vděční, že jsme mohli zaslechnout Tvoje zavolání. Odpovídáme: „tady jsme!“ Bojíme se zároveň, jestli svůj úkol zvládneme. Jestli to budeme umět. Jestli neprošvihneme termíny. Trápíme se, že nám lidé nerozumí, když se jim snažíme o Tvém evangeliu vyprávět. Buď proto, prosíme, s námi svým Duchem a provázej nás, svoji církev, své společenství, abychom se sami neztráceli ale dokázali světu svítit na cestu a solí mu dodávat chuť. Amen