Kázání: Doma není nikdo prorokem (Mk 6,1-6)

 

Jakub Kašpar

 

Text Písma:

„Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ A byl jim kamenem úrazu.

Tu jim Ježíš řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.

A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ (Mk 6,1-6)

 

Kázání:

Tolik slovo Písma. Ježíš se vrací ze svého působení v pohanské, tedy nežidovské, „krajině gerasenské“, domů. Má za sebou docela dlouhou cestu. Gerasa, dnes Džaraš, je město v jordánském vnitrozemí. Do Nazareta je to odtamtud skoro sto kilometrů, ke Galilejskému jezeru podobně. My vlastně nevíme, kam přesně se Ježíš vrátil, ale z textu vyplývá – a ten oddíl se v ekumenickém překladu také tak nazývá – že se vrátil do svého domovského Nazareta. A protože byl rabi, učitel, v Písmu vzdělaný muž, tak v sobotu učil, kázal v synagóze.

Lidé poslouchají jeho kázání, ale evangelista Marek nám nereferuje o tom, že by se nějak zamýšleli nad jeho obsahem, nad sdělením Božího slova, nad poselstvím, které jim Ježíš předává. Vůbec ne. Neřeší, co jim Ježíš říká, ale podivují se nad tím, kdo jim to říká. Kdo to na tu kazatelnu leze? Tohohle známe od kolíbky, viděli jsme ho už jako malého kluka, jak tady honí kozy a slepice po návsi a teď nám bude něco vyprávět v synagoze? Vždyť je to jen náš soused, jeden z nás, tak co si o sobě myslí? Myslí si snad, že je něco víc, než my? Že nás může poučovat?

Ježíšovi nezbylo nic, než si nad tím hořce povzdychnout, že doma není nikdo prorokem. A Marek dokonce dodává, že tahle sousedská skepse mu neumožnila „učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.“ To je tedy teprve gól – Ježíš uzdravuje vkládáním rukou a ani to nepřesvědčí nazaretské, že má nějaký specifický dar od Boha, talent? Uzdravování není dost mocným činem, aby je přesvědčilo?

Ježíš to s nazaretskými nakonec prostě vzdává a odchází učit do okolí.

Doma není nikdo prorokem. To je klíč, kterým se obvykle tento text odemyká. Můžeme si představit celou řadu konkrétních lidí, které sami pamatujeme, o kterých by bylo možné to říct. Václav Havel třeba. Po prvním nadšení celého Československa v listopadu a prosinci 1989 jeho slova postupně zajímala stále méně a méně lidí, až nakonec ve veřejném prostoru skoro převládly nadávky a urážky, kterými ho častovali velmi hlasitě mnozí, kteří snad dostali do vínku jiné dary, ale dar moudrosti a prorockého slova nejspíš nikoli. A z jeho nejznámějšího citátu, že totiž Pravda a Láska musí jednou zvítězit nad lží a nenávistí se vynořilo označení pravdoláskař pro toho, kdo schopnost naslouchat Havlovým slovům neztratil.

V zahraničí ale takovým vývojem Havlovo poselství neprošlo. Tam zůstal Václav Havel stále symbolem, obrazem odvážného muže, který se přes všechny své lidské slabosti dokázal postavit do čela dalších odvážných proti mocnému a bezskrupulóznímu režimu. Muže, který k tomu psal divadelní hry o samotním jádru lidské povahy a texty, které dokázaly odhalit mnohé z fungování autoritářských režimů a života v nich a také posilovat ty, kteří se s poslušností světským vládcům nechtěli jen tak smířit. Doma není nikdo prorokem, ani ten, koho za proroka bere celý zbytek světa.

Já bych chtěl dnes ale zdůraznit jeden drobnější aspekt toho textu. Není pravda, že by posluchači v nazaretské synagoze neposlouchali Ježíšovo kázání vůbec. Čteme přece: „Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!“ Oni tedy slyšeli a viděli, co Ježíš říkal, i co dělal (nebo to znali aspoň z doslechu, možná se doslechli i o jeho činech v kraji gerasenském). Ale prostě jim to přišlo divné. Natolik divné od kluka ze sousedství, že tomu všemu prostě nedokázali přiznat skutečnou váhu.

Zdálo se jim to krajně podezřelé, že nějaký tesařův syn „najednou“ a „zničehonic“ pronáší prorocká slova a uzdravuje lidi. Takové věci přece nedělá někdo, s kým jsem si hrál na dvorku nebo chodil na džbánek vína. Takové věci dělají slavní proroci a mistři odjinud, zdaleka, z cizokrajných zemí, exotické osobnosti, které předchází jejich sláva dlouho předtím, než k nám dorazí. Ne, že se někdo vrátí z Gerasy domů do Nazareta, do tesařské dílny tatínkovy, a začne nás poučovat v synagoze…

Jejich nevíra nepramenila z nedůvěry v samotné Ježíšovo slovo. Vždyť o jeho kázání přece říkali, že je to moudrost a o jeho činech, že jsou mocné. Jejich nedůvěra nebyla ke slovům a činům, ale k Ježíši. K tomu jednomu konkrétnímu člověku, který byl jejich sousedem a kterého znali až příliš dobře na to, aby u nich mohl mít prorockou autoritu.

A u toho bych se chtěl zastavit. Ne, nebojte se, nebudu tu povídat nic o tom, jakou autoritu bych měl u vás mít já, jako váš výpomocný kazatel. Ale chci říct, že v tomhle příběhu jsme my všichni nazaretští sousedé. My všichni. Vy v sále i já za stolem Páně.

Ten příběh nám říká, že je potřebné soustředit se na sdělení. Na to, co se nám říká – a to mnohem víc, než na to, kdo a jak nám to říká. Někdy je to hodně těžké, jako když se vrátí tesařův synek z vandru a najednou nám v sobotu káže v synagoze.

Často se nám stává, že něčemu nevěnujeme dostatečnou pozornost, nebo to ignorujeme úplně a vůbec to není proto, že by se nás ignorovaná zvěst netýkala nebo nás téma nezajímalo. Ignorujeme to proto, že nás nezajímá prostředník – ten, kdo to říká. Nebo ho nemáme rádi.

Nemluvím teď úplně o případech, kdy máme s někým zkušenost, že zpravidla nemluví pravdu. Notorickému lháři je opravdu zbytečné věnovat pozornost. Ale i ten, kdo nás někdy štve, nebo kdo nevypadá zrovna reprezentativně (anebo naopak vypadá až příliš nóbl) může být právě tím, kdo nám má zprostředkovat to důležité pro náš život i pro naši cestu.

Neznamená to nutně, že vůbec neposloucháme. Někdy všechna ta slova slyšíme, ale stékají po nás, jako déšť po pláštěnce. Slyšíme je, ale nenasloucháme jejich obsahu, nevnímáme jejich význam, protože se místo toho zabýváme tím, kdo nám ta slova říká.

Je dobré snažit se věnovat náležitou pozornost obsahu a neulpívat na povrchu toho, jak se nám lidé nebo i věci jeví. I příroda a mimolidské stvoření nám mohou předat důležité poselství o svém Stvořiteli. Zkusme si třeba za jasné noci lehnout na louku a zdvihnout oči k nebi. Nebo se žalmistou pozvednout své oči k horám…

Ten příběh Ježíšova kazatelského nebo prorockého neúspěchu v jeho domovském Nazaretu nám, myslím, říká, jak moc je potřebné mít otevřené nejenom oči a uši k vidění a slyšení, ale také mozek ke zpracování a srdce ke zvnitřnění, k přijetí a pochopení toho, co vidíme a slyšíme. A k tomu nám, Pane Bože, prosíme, pomáhej.

Amen

Comments are closed.