Vrchlabí 21. 11. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit 126,n, 1. čtení Zj 21,1-7, Kázání Iz 65,17-25, 3. čtení Lk 12,35, pož. 14,27
Písně: 549, 368, S339, S14, 649
Iz 65,17-25: 17 „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. 18 Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. 19 I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik. 20 Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, kdo zemře ve stu letech. Ale hříšník, byť stoletý, bude zlořečen. 21 Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody. 22 Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují. 23 Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci. 24 Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším. 25 Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
minulý týden jsme mluvili o posledních věcech a o smrti. A dnes už jsme na věčnosti. Tak se totiž nazývá dnešní poslední neděle církevního roku, neděle věčnosti. Vyhlíží k tomu, co pro nás má Bůh připraveno.
„Vlk a beránek se budou pást spolu“, čteme v Izajášově výhledu do věčnosti. „Vlk s beránkem si bude hrát“, zpíváme v té krásné písni Hvězda. Minulý týden jsem po dlouhé době vytáhl elektrickou kytaru a s reprobednou a všemi krabičkami, který různě mění zvuk kytary si ji rozložil v ložnici. Když už to tam překáží, začal jsem na ní před spaním dětem hrát písničky ze Svítáku. Holky jsou před spaním v dojezdu, ale Juliana, a Laila většinou taky, při tom ještě tančí dokola jak dervišové. Na závěr vždycky hraju právě tuhle písničku, kde se zpívá „vlk s beránkem si bude hrát“. Je to Izajášova předzvěst pokoje, který pro nás má Bůh nachystaný. Pro nás jsou večer ta slova ale taky předzvěst pokoje, který přijde, až holky usnou. Myslím, že to znáte, máte děti rádi, ale když po tom večerním krmení, uklízení a mytí konečně usnou, je to taky fajn. A spící vypadají, jako by ani neuměly zlobit. Výhled na klidný večer vás ještě donutí uklidit včas po večeři, aby po uspání byl fakt pokoj.
To, co popisuju jsou někdy sice vyčerpávající, ale vlastně radostné povinnosti, Izajáš bude mluvit i o podstatně těžších. Ale už z toho, co popisuji, snad vysvítá, jak pokoj, který člověk očekává, proměňuje už ty současné neklidné chvíle. Naděje Božího zaslíbení proměňuje přítomnost.
Při posledních rodinných bohoslužbách jsem se dětí ptal, jak to bude vypadat v Božím království. Došli jsme k tomu, že máme nějaké představy, jako že to bude „dobrý“. Ale jinak že vlastně vůbec nevíme. Jak bude vypadat věčnost, nevíme. To ale neznamená, že se nesnažíme si to nějak představovat. I Bible je plná představ a zaslíbení o tom, jaké to jednou bude. Jsou to naše, lidské představy. Někdy více, jindy méně inspirované Duchem svatým. Ale pořád naše představy. To jim ovšem nebere nic na závažnosti. Jejich význam je v tom, že vyhlídky do dobrého Božího zaslíbení nás nesou už dnes v našich dnešních těžkých chvílích. A není to jenom jako s tím bodlákem, co pověsíte na klacek před osla, aby se dal do chůze. Osel sice jde, ale bodlák je pořád stejně daleko. Nejsme oslové a ty naděje, které nás vedou dopředu, se neklinkají v nedostižnu, ale přeci jen proměňují už tu samotnou naši chůzi.
Právě jednu z takových vizí věčnosti nebo nového stvoření přináší prorok Izajáš. Izajáš vyřizuje Boží slova. Jsou plná radosti, jásání, veselí, blahobytného života a pokojného soužití.
Hle já stvořím nová nebes a novou zemi.
Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.
Izajáš mluví o krásné budoucnosti. Všechno bude nové, zářivé, krásné, jásavé. Skoro by si jeden řekl, jestli to až trochu nepřehání. Jestli nám jen nenasazuje růžové brýle. Není to trochu moc, všechny ty světlé zítřky?
Tak by to bylo, kdyby říkal jen to první. Kdyby mluvil jen o tom novém a nebral by ohled na to, co se děje dnes; na ty „věci minulé, které nebudou připomínány“. Slova o jásání by byla příliš excitovaná, kdyby vedle nich nezněla i slova o pláči. Takhle to zpívá v jedné písni jamajčan Bob Marley: „Every little thing gonna be all right. Don’t worry.“ „Všechno, každá maličkost bude v pohodě. Nedělej si starosti.“ Ani slovo o tom, že spousta věcí vůbec „v pohodě“ není. Zní to pak trochu lacině.
Tohle u Izajáše ale neslyšíme. Jeho nadějné vyhlídky mají takovou sílu, protože nepřehlíží, co všechno je špatně dneska. Není to laciná útěcha, protože Hospodin ví o tom, co nás trápí. Izajášovými ústy mluví do naší situace. Tedy tehdy mluvil do situace tehdejších Izraelců.
Izraelci za sebou měli mnoho desetiletí v zajetí, kdy žili jako občané druhé kategorie. Dřeli a otročili na cizím. Co vlastníma rukama vypěstovali, snědli jejich věznitelé. Co postavili, zabydlil někdo jiný. A teď se po všech těch letech vrátili do vlastní země, do vysněného města Jeruzaléma. Roky snili o domově, a když se do něj konečně vrátili, leží v troskách. Poničené jsou jejich domy. Zbořený je chrám. Pole a vinice zplundrované. Chybí infrastruktura, cesty, obchody, služby, dostupná lékařská pomoc. Základní zázemí pro život neexistuje. Všechno je třeba znova vybudovat. A tak by bylo snadné sednout na ty sutiny, složit hlavu do dlaní, plakat, a nakonec rezignovaně živořit až do smrti. Anebo také lze dát průchod svému smutku, slzám, a pak se pustit do práce, do změny.
Právě do téhle zoufalé situace mluví Izajáš. Hospodin dobře ví o těch letech strádání. Ví o ukradených plodech vlastní práce. Ví o cizinci sklizených vinicích. Ví o zbořených domech. Ví o zborcených snech. Ví i malých dětech, které pro nedostatek lékařské péče zemřely dřív, než poznaly svět. Ví, o starých lidech, kterým nebylo dopřáno prožít důstojné stáří. Ví o nárazu, který utržila víra a naděje Izraelců, když po návratu ze zajetí koukali na trosky svého chrámu. Ví o tom zmaru. Hospodin ví o slzách svých lidí.
A právě do toho všeho promlouvá: „Stvořím nová nebesa a novou zemi. Přijde čas, kdy všechny tyhle trosky upadnou do zapomnění. Jeruzalém, i ten stvořím nový. Nebude se v něm rozléhat pláč, ale jásot, veselí, smích a radost. Tohle město jednou nebude hromádka neštěstí, ale království radosti. Bude se v něm radovat vy i já společně.“
Takováhle slova znějící nad troskami mohla působit jako bohapustá provokace. Jenže ona právě pustá Boha nebyla. Právě proto mohla znít ne jako laciná útěcha, ale jako volání do práce, jako blýskání na lepší časy, jako naděje, jako bojový pokřik. Připomíná mi to takové ty scény z filmů. Na jedné straně stojí tisícihlavá armáda ozbrojených vojáků v brnění a na druhé straně pár vyčerpaných bojovníků za spravedlnost a svobodu v otrhaných hadrech s klacky v rukou. Před nimi tam a zpátky odhodlaně mašíruje vojevůdce a plamennými slovy probouzí jejich odvahu. „Možná je nás málo a jsme vyčerpaní, ale mám zač bojovat! Podívejte se na sebe, jste odhodlaní bojovníci! Narovnejte se! Vzmužte se! Vyhrajeme! Zvedněte bradu! Zvládneme to! Bojujte, bojujte dál!“ A uhnutá záda se narovnávají, oči se zdvíhají od země, ruce stoupají do výše a začíná znít bojový pokřik. A parta trhanů se s vervou rozbíhá do boje za svobodu. Mají totiž pro co se prát.
Takhle podobně nad troskami Jeruzaléma Izajáš šponuje odhodlání Izraelců. Izajáš, který slyšel Boží hlas, věděl, že musí do lidí nejdřív zasít semínko naděje. Jakmile ta se někam dostane, mohou se začít dít věci. Jakmile Izraelci dostanou vizi, za níž mohou jít, mohou se pustit do práce. Může začít změna.
Proto Hospodin lidem uprostřed jejich nezdarů slibuje, že přijdou dny, kdy to bude nejen lepší, ale kdy bude opravdu dobře. Dny, kdy nebudou mít hlavní slovy ti, kteří žijí na úkor druhých a po zádech jim šplhají nahoru. Dny, kdy sklidíme dobré plody své práce a života a společně s druhými se nad nimi budeme moci veselit. Budou to ale taky dny, kdy kixy, bolesti a křivdy, které jsme v životě nastřádali a rozsypali, nebudou už dále trápit životy ani naše ani druhých. I to jsou ty věci minulé, které nebudou připomínány. Hospodin tvoří nová nebesa a novou zemi. A police s šanony našich proher a faulů by v tom novém prostředí zabíraly místo a kazily ovzduší. Ty šanony je potřeba vyházet, aby byl prostor pro ty nové věci. To je Boží odpuštění.
„Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už uslyším.“ vyřizuje od Boha prorok. V době, kdy Izajáš povzbuzoval Izraelce, se v ulicích Jeruzalém ozýval pláč a křik. Izraelci křičeli, co všechno je trápí. Sami bychom si dnes mohli doplnit, z čeho se chce křičet nám. Pro někoho jsou to rozpadlé a porouchané vztahy. Pro někoho jsou to nemoci a bolesti vlastní, a zvláště ty jeho blízkých. Mně se chce křičet nad tím, jak je možné, že nedaleko od nás, na polsko-běloruských hranicích zbytečně umírají lidé i malé děti a my s tím nedokážeme nic udělat. Asi všichni společně bychom mohli křičet, ať už konečně odejde ten „blbej kovid“, jak se říká u nás doma. Každý máme své vlastní důvody ke křiku a pláči.
I o těchle našich napnutých hlasivkách a přiznaných i nepřiznaných slzách Hospodin ví. A i nám říká, že přijde čas, kdy dřív, než vůbec zavoláme, on odpoví. Ještě ani neotevřeme ústa a on nás uslyší. Zahojí rány, které jsme nasázeli i utržili. Slibuje smíření a pokoj. Pro nás tohle Boží zaslíbení přináší odpovědnost, abychom už tenhle svět utvářeli takovým způsobem, že do něj po kouscích přichází pokoj.
Ještě nežijeme na věčnosti. Ještě zní náš křik. Ale z druhé strany, z věčnosti taky zní Boží volání. Jsou to slova, která malují pokojné město, kde lidé žijí společně a společně se radují. Ta věčnost, jak ji maluje Izajáš, není aseptická, bez vůně a zápachu. Nejsou to nehmotné dušičky vznášející se na měkoučkých obláčcích. V té vizi je město, Jeruzalém. Není to město, v jehož zákoutích je cítit hniloba rozkladu. Ne, v tomhle městě na Boží hoře vane čerstvý, horský vzduch. Volně se tu dýchá. Nový Jeruzalém je město, v kterém žijí lidi. Společně a s radostí žijí v jeho domech a ulicích. Dámy a páni snad sedí na zápraží a společně pijí kávu. Děti možná běhají po ulicích. Lidé se prochází po bulvárech, společně sedí u prostřených stolů. Zní hudba, zpěv a smích.
Věčnost je město, v kterém je živo. Predátorské vztahy pominuly. Vlk s beránkem se společně pasou. Vztahy jsou narovnány. Tohle je věčnost, která proměňuje časnost. Bůh slibuje a nás to proměňuje. Město, kdy spolu lidi žijí rádi, přichází.
Nový Jeruzalém, to je město, v kterém bych chtěl žít. A rád se tam potkám i s Vámi i s pánem Bohem. Amen