Vrchlabí a Strážné 7. 8. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 48,10 1. čtení Iz 2,1-5, Kázání Mk 12,41-44, 3. čtení Mt 5,13-16, pož. 2Te 2,16n
Písně: 637, 260, 625, 687, 415
Kázání: Mk 12,41-44
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
jak moc je málo?
Ježíš sedí a kouká. To není jen tak. Ježíš neokouní. Neciví do prázdna. Ježíš kouká a vidí. Je to dobrý pozorovatel. Ježíš je dobrý pozorovatel. Vidí víc tam, kde mnozí nevidí nic.
*
Ježíš sedí na nádvoří chrámu v Jeruzalémě a pozoruje, jak lidé hází peníze do pokladnice. Pokladnic bylo v chrámu a jeho nádvoří několik. Jejich výnos sloužil na provoz chrámu, na správu náboženského provozu. Podobně jako náš košíček na sbírku. Rozdíl je v tom, že zatímco my se snažíme ruku s penězi skrýt, protože druzí nemusí vidět, kolik dáváme, v jeruzalémském chrámu to vidět bylo. Říká se, že truhly na peníze měly otvor ve tvaru šófaru, tedy trubky. Když do nich někdo hodil peníze, trubka jejich cinkot znásobila a nesla po nádvoří. Podle délky a mohutnosti cinkání se poznalo, kolik tam člověk hodil. Na rozdíl ode dneška se bohatý dar poznal podle mohutného cinkotu, dneska dáváme přednost spíš šustení. Podle některých pramenů dokonce u truhly stál pokladník. On dostal peníze do ruky. Nahlas řekl, kolik ten který člověk na chrám daroval, a teprve pak peníze do truhly hodil.
Ježíš tedy nekoukal lidem pod ruce, nešmíroval jejich obětavost. Viděl a slyšel to, co mohl vidět kdokoli v okolí. Někteří snad i chtěli, aby lidé věděli, jaké obnosy dávají. Jako by to jim samotným přidávalo v očích ostatních hodnotu. Takhle to ale Ježíš nehodnotil.
Seděl a sledoval kolik lidé do pokladnice vhazují. Viděl přicházet bohaté lidi, jak hází do pokladnice hodně peněz. Mohlo mu jít hlavou: „za tohle by se dala vyspravit omítku chrámu“, tohle by „vyspravilo povrch nádvoří“, „tohle vydá na topení na půlku zimy“. A když přišla ta chudá vdova, mohl si říct „To dá sotva na svíčku. S tím moc nepořídíme.“ Podle toho co ale za chvíli bude říkat učedníkům, šly Ježíšovi hlavou nejspíš jiné úvahy. Viděl před očima nejspíš něco jiného než inventář chrámového provozu.
*
Ježíš sedí a kouká, jak lidé vhazují své dary do pokladnice. Vidí, že mnoho bohatých lidí dává hodně peněz. Z hlediska potřeb provozu chrámu, kostela jsou to významné částky. Ale Ježíš to nijak nehodnotí. Neříká ani: „to jsou granti“, ani „mohli dát víc“. Prostě říká: „bohatí dávali mnoho“.
Pak přijde ta žena. A Ježíš si jí všimne. To je důležité. Říkal jsem, že je dobrý pozorovatel. Všímá si věcí a lidí, kteří ostatní lidé nevidí. Byla to totiž žena, která mohla mnoha jiným lidem uniknout bez povšimnutí. Byla pod rozlišovací schopnost mnoha těch, které si potrpí na vyžehlené šaty. Žena. Vdova.
Sirotci, cizinci a vdovy. To byly tehdejší sociálně slabí. Lidé na nejspodnějších patrech společenského žebříčku. Chudí. Bez zaopatření. Mnohdy bez domova, na ulici. Odkázaní na zabezpečení druhými lidmi. Propracovaný sociální systém neexistoval. Židovský zákon předepisoval péči o cizince, sirotky a vdovy. Stačí se ale rozhlédnout po našich předměstích, abychom viděli, jak důslední jsme v péči o ty nejslabší. Troufám si mít podezření, že to tehdy nebylo jiné. Ženy tehdy nedědily po svých zemřelých manželech, a proto se často po jejich smrti propadaly na dno. Vzpomeňme si na situaci mnoha dnešních matek samoživitelek – ostatně stačí přejít ulici – a myslím, že si můžeme udělat dobrý obrázek v jakém postavení a situaci ta vdova byla. To byla jedna věc, která ji řadila na společenském žebříčku nízko.
Ta druhá byla ta prostá skutečnost, že to byla žena. Jeruzalémský chrám měl několik nádvoří za sebou. Nádvoří, na kterém Ježíš seděl, bylo poslední, na něž měly přístup ženy. Byly na tom sice o něco lépe než pohané, ty nesměli ani sem. Ale tady to končilo i pro ženy. Dál už mohli jen muži.
Žena. Vdova. Když hodí své peníze do truhly, ani to nezacinká. Žádné zlato ani stříbro, měkké měděné mince toho moc nenacinkají. Navíc byly jen dvě. Ty nejmenší. Žádný humbuk okolo. Chudá osamocená žena. A stejně si ji Ježíš všiml. Právě jí si všiml. Právě ji dává Ježíš za příklad.
*
Poslední budou první. Ježíš to v Markově evangeliu dělá často, že právě ženy – tuhle půlku lidstva na druhém místě tehdejší společenské posloupnosti – ženy dává za příklad. U Marka se setkáme se ženou, která věřila, že ji Ježíš po dvanácti letech soustavné menstruace vyléčí. Žena syrofeničanka, která pro své děti neodbytně žádala drobky pro psy a Ježíš uzdravil její dceru. Žena v Betanii, která Ježíšovi kráčejícímu na smrt pomazává hlavu vzácným olejem. Ženy, které byly Ježíšovi i pod křížem nablízku. Ženy, které objevily prázdný hrob a staly se prvními apoštolkami. V Markově evangeliu Ježíš ukazuje, že tyhle ženy také mnohdy viděly víc, věřily pevněji, cítily, viděly pod povrch věcí, a to přesto, že stály na okraji pozornosti. Tahle chudá vdova, vystrčená na chrámovou předzahrádku, je jednou z nich.
Ježíš si ji na rozdíl od mnoha ostatních kolemjdoucích všiml. Ji nám dává za příklad. To protože dala nejvíc. Dala celý svůj život. Takhle to Ježíš vidí. Používá totiž jinou matematiku. Nepočítá v absolutních číslech. Kdo dá víc, dá víc. Ne. Ježíš počítá v relativních číslech. Obnos, který člověk dá, poměřuje s bohatstvím toho člověka. V tomto poměru dala chudá vdova skutečně nejvíce. Dala všechno, co měla. Dva měďáky. To byly tehdy nejmenší mince. Dost málo. Člověk se za to mohl zajít umýt do lázní. Soukromé koupelny neexistovaly. Takže něco jako, když dnes jdeme do bazénu, i když i to už může být slušný luxus. Spíš sprcha na benzínce. To je ale celkem jedno.
Jde o to, co ty peníze znamenaly pro to ženu. Byly to peníze na její obživu pro ten den. Rozhodovaly o tom, jestli bude mít hlad trochu nebo úplně. Mohla si jednu minci nechat a koupit si alespoň kousek chleba. Nenechala. Ostatní dali spoustu, ale spoustu jim ještě zbylo. Nepocítili to nijak zvlášť na svém životě. Vdova dala všechno, co měla na ten den k obživě. Dala všechno, a pak měla hlad. A žízeň. Pořádně to pocítila.
„Dala všechno, z čeho měla být živa.“ píše se v ekumenickém překladu. Ale skutečně se to dá přeložit i „dala celý svůj život“. Bios. Život. Prostě všechno hodila do té chrámové pokladnice. Proč, pro Boha? No, asi právě pro Boha. Ten podle židovské víry sídlil v chrámu.
Můžeme se domýšlet, proč to udělala. Chtěla si Boha zavázat, aby pro ni něco udělat? Tak fungovaly dřívější oběti. Nebo si myslela, že už stejně nemá co ztratit? Nebo chtěla prostě vyjádřit svoji vděčnost za Boží péči, kterou si uvědomovala i uprostřed své bídy? Vděčnost, která ji pomohla vidět za sebe dál, vidět, že jsou to jiné síly, které nás i v bídě nadlehčují. Vděčnost za to, že tenhle život jsme od Boha stejně dostali, a proto ho můžeme Bohu jedině vracet. Dávat dál, aby sloužil, aby se množil? Byla v tom snad důvěra, že když ona dá Bohu, co má, celý svůj život, on ji nenechá ve štychu? Nebo že to rozdá dál? Nevíme. Motivy té ženy neznáme. Můžeme se jen domýšlet.
*
My víme jen to, že dala všechno, co měla. Bylo to málo, a přece to bylo moc. Bylo to všechno. Celý život. A víme, že Ježíš, ten dobrý pozorovatel to viděl. A viděl, jakou její dar má cenu.
To je hrozně důležité. Ježíš procházel těžkým procesem. Přišel do Jeruzaléma a tušil, nebo snad věděl, že mu hrozí smrt. Jeho vyprávění o chudé vdově je to poslední, co řekl učedníkům, než začal předpovídat konec. Konec chrámu – toho, na který vdova přispěla. Předpovídal těžké časy. Předpovídal příchod syna člověka. Poslední, o čem mluvil, než začal mluvit o věcech, které měly přijít a které se s Jidášovou zradou daly do pohybu… Poslední o čem mluvil, byla chudá vdova, která dala celý svůj život snad Bohu, snad pro službu druhým, snad jako oběť.
A my nemůžeme vyloučit, že právě tahle chudá vdova, žena, kterou kdekdo přehlédl, ale Ježíš ji viděl, nemůžeme vyloučit, že tahle žena byla tou, která Ježíšovi pomohla s rozhodnutím dát svůj život pro druhé. Ježíš ji na chrámovém nádvoří viděl, jak odevzdala všechno, co měla. Odevzdala celý svůj život. A Ježíš vyšel z chrámu a od té chvíle již kráčel ke kříži vydat celý svůj život.
Jak moc je málo? Nepodceňujme dar svého života. A nepodceňujme dary svého života. Nikdy nevíme, koho obdarují k darům ještě větším. Amen