Jakub Kašpar
Vrchlabí, 11. neděle po Trojici, 28. 8. 2022
Biblický text pro kázání (Mk 12,28-31):
„Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.““ (Mk 12,28-31)
Kázání:
Ta slova jsou součástí rozmluvy, kterou vede Ježíš s farizeji. Dokonce s farizeji, kteří se, podle Marka, nechali za nazaretským kazatelem poslat jeho nepřáteli proto, „aby ho chytili za slovo“ (Mk 12,13). Sami si na něj totiž netroufali, i když měli sto chutí ho rovnou chytit a vyřídit si to s ním – urazilo je a do krajnosti naštvalo Ježíšovo podobenství o nevěrných vinařích, které si vztahli na sebe. Poprávu tedy, jak říká Marek.
Jenže nepřátelé se přepočítali. Farizeové z rozhovoru s kolegou Ježíšem neměli rozhodně, tedy aspoň ne ještě v tuto chvíli, pocit, že by bylo potřeba ho lapat a zmocňovat se ho. „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl,“ ocenil jeho slova ten který se ptal (Mk 12,32).
Jaké je první, nejpřednější, nejvyšší a nejdůležitější přikázání? No přece Šema Jisra´el, Slyš Izraeli, základní vyznání víry! „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4-5) A druhé v pořadí je „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ a Ježíš dodává, že „většího přikázání nad tato dvě není.“ Máme jediného Boha, Boha Stvořitele, Hospodina, který po nás chce na prvním i na druhém místě jedinou věc – abychom milovali. Nic většího prostě už není. Nic důležitějšího nenajdete. Protože není.
Láska. Všechno ostatní už se nějak srovná.
Jenomže co to ta láska je? Zkusíme-li hledat přímo v Písmu, přijdeme záhy na to, že láska je složitá a náročná. Ba co víc, nejen, že sama není nijak jednoduchá, ale má ve zvyku věci zesložiťovat. Abraham neskonale miloval svého syna Izáka, jehož narození si tolik, tolik se Sárou přáli. A když přišel v době, ve které už sami přestali doufat, že by to mohlo klapnout, přišel střet s poslušností a – špatně se mi to říká – s láskou k Bohu. O generaci později Izákova láska k Rebece velela Izákovi, aby ji vydával za svou sestru – a riskoval tak, že se stane třeba milenkou pelištejského krále. Láska, nebo možná lidská rozhodnutí láskou vedená, mohou věci pořádně zamotat.
Láska ale také dovede mnohé překonat. „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem,“ píše sboru do Korintu apoštol Pavel (1Kor 13,2). Láska tedy vlastně hory přenáší. Josefa láska k otci, ale i k závistivým a nepřejícným bratrům přiměla těm, kdo se ho pokusili krutě zbavit, odpustit. Odpustit a dokonce jim zajistit klidný a pohodlný život v bohatství, které si vysloužil on, vydaný jimi předtím záhubě. Možná ale u Josefa pracovala k tomu odpuštění taky pokora – pokora k úspěchu, který v Egyptě měl, a k tomu, že ten úspěch by nenastal bez přízně a milosti toho, kterého Josef tolik miloval – Boha Hospodina. A snaha nekrmit své srdce nenávistí. Vždyť „nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení“ (Př 10,10).
Měl jsem tento měsíc to štěstí prožít několik velmi krásných a silných hudebních zážitků. Jedním z nich byly tradiční hudební slavnosti, které pořádají v Pasekách nad Jizerou už desítky let místní horáci v čele s dnes už druhou generací hospodářů Waldmannových. V okolí mají své chalupy mnizí zajímaví lidé a mezi nimi i skvělí hudebníci – filharmonici, symfonici, nebo třeba vynikající sólisté. Možná je tam táhne nádherná příroda a krajina, klid té části Krkonoš, která neláká davy, možná je tam táhne i nějaký genius loci, duch místa, kde žil pomocný učitel, písmák, ale také zakladatel krkonošské houslařské školy, dodnes světoznámého věhlasu, Věnceslav Metelka.
Každopádně tři dny před zahajovacím slavnostním koncertem každého ročníku Paseckých hudebních slavností se v téhle krásné horské obci tihle hudební chalupáři sjedou, pozvou své přátele a kamarády a dají dohromady každý rok trochu jinak složený ensemble jménem Akademie svatého Václava – podle paseckého svatováclavského kostela, v němž se slavnosti konají a ve kterém hrál už i zmíněný Věnceslav Metelka před skoro 200 lety. Za ty tři dny společně secvičí hudební program, nad kterým se pak – a o tom osobně po letošku svědčím – doslova tají dech a srdce plesá.
Moderátor letošních Paseckých hudebních slavností Pavel Ryjáček mě při zahájení koncertu překvapil svou řečí, která byla o lásce – o lásce, kterou si v dnešní době tolikrát dlužíme, kterou v dnešní společnosti často střídá nenávist, která nám dnes tak často chybí. A poděkoval přítomným, že projevili svou lásku také tím, že si přišli poslechnout tak krásnou hudbu.
Jeho slova mi nešla z hlavy, ale přiznám se, že jsem jim vlastně moc nerozuměl. Jak to souvisí? Jak jsem projevil svojí lásku tím, že jsem přijel na koncert? Jak jsem přispěl účastí na koncertě já a ostatní k tomu, aby láska ve světě a společnosti tolik nechyběla?
O nějaké dva týdny později jsem využil pozvání, které se tehdy v Pasekách rozdávalo – na první ročník nového hudebního (nebo hudebně-literárního) festivalu Rokytnice zní. Jeho pořadatelky patří k hudebníkům z pasecké Akademie svatého Václava a bylo jim líto tichosti, v jaké stojí kostel sv. Michaela v nedaleké Rokytnici nad Jizerou. A tak jsem i tam zasedl do kostelní lavice a zase si nechal zatajit dech a rozplesat srdce tóny skladeb Jana Václava Stamice, Antonína Dvořáka, Hanse Krásy nebo Johanna Sebastiana Bacha. A tady mi to došlo.
Všimli jste si, kdy to v hudbě „funguje“? Kdy vám přijde, že je hudba krásná, povznášející, lahodná, skvělá? No ano – když ladí! Jenže čím to je, že ladí dohromady třeba desatery housle, patero violoncell, k tomu klavír, lesní rohy, harfa a navíc tympány? Jak to, že to dohromady dává symfonickou skladbu, při které se obratem zasníte i v bdělém stavu?
Omlouvám se, nejsem muzikolog, takže posloužím jen laickou úvahou. Všechny housle v orchestru musejí hrát spolu. To znamená, že musejí sledovat jedny housle druhé, druhé třetí, a tak dál, aby žádné z nich nevybočily z rytmu. Musí se ve své hře, která každým jedněm houslím jde tak úžasně, přizpůsobovat jedny druhým. Žádné z nich nesmějí hrát hlasitěji, než jiné, pokud si to nevyžaduje notový part. Žádné z nich nesmějí dát najevo svou hrdost nad vlastním uměním tím, že by si daly sólo jindy, než jim dovolí notový zápis, nebo dirigent – tedy, než k tomu bude situace vhodná tak, aby to vyhovovalo i hře houslí ostatních.
Ba co víc, v orchestru nejsou jenom housle. Jsou tam příbuzní – violoncella. Housle musí hrát tak, aby se i violoncella mohla připojit a aby se jim dobře hrálo vespolek. A violoncella to nesmí přece houslím kazit. Ale pozor, co víc, ony tam zapadají i úplně, ale úplně jiní hráči – třeba klávesové nástroje, jako je klavír, nebo takoví troubové, jako jsou lesní rohy! A nakonec v tom lahodném zvuku nesmí chybět ani podíl takových exotů (alespoň z pohledu houslí každopádně), jako jsou tympány.
V tu chvíli mi došlo, že lahodnost té hudby, tedy harmonie, má s láskou mnoho společného. Pokud chtějí jednotlivé nástroje dosáhnout cíle – tedy aby výsledkem byla harmonická skladba lahodící uchu a povznášející srdce a mysl – nestačí, aby o tom v duchu snily nebo každý sám za sebe vedly o harmonii zapálené řeči. Naopak, místo řečí o harmonii musí každý nástroj k výsledku svým kouskem – někdy větším, někdy menším – přispět. Tóny, které v pravý čas, pravou silou a v pravém tempu pošle do světa společné skladby. Přizpůsobením se společnému notovému partu i dirigentovi, který svojí taktovkou pomáhá se nástrojům společně zorientovat a sladit. Přizpůsobením se ostatním a omezením vlastního já, omezením sebe sama ve prospěch společného a s ohledem na ostatní. A nikdo z nich nesmí zahrát na druhé žádnou faleš.
Pokud tohle všechno funguje, tak je výsledkem orchestru se spoustou různých nástrojů nádhera a harmonie. Pokud ne – pak je výsledkem kakofonie, hluk, bitva tónů a válka nástrojů. Když se vrátím znovu k dopisu apoštola Pavla do Korintu, tak jeho slovy: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.“ (1Kor 13,4-5).
Snažme se, sestry a bratři, podílet na tom nejvyšším dvojpřikázání lásky. Nezapomínejme milovat Hospodina, Boha, který po nás žádá lásku, protože všechno ostatní už se nějak srovná. A modleme se, abychom dokázali sledovat svůj notový part a uměli poznat, co po nás dirigent žádá tak, abychom přispívali k harmonii. Jestli jako dobře hrající housle, violoncello, harfa, lesní roh nebo tympány – to už je na každém z nás a našem obdarování. Amen