Vrchlabí 11. 9. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 112,4, 1. čtení Lev 19,(1-3).13-18.33-34, Kázání Lk 10,25-37, 3. čtení Mt 25,40, pož. 2Te 2,16n
Písně: S 31, 559, S 273, 667, 421
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
kdo je můj bližní? Takhle se ptá Ježíše jeden zákoník. Ta otázka ale zůstává dodnes platná. Kdo je můj bližní? Velký evangelický teolog Karl Barth napsal: „Prapůvodní a vlastní podoba bližního je ta, že je vůči nám nositelem a zástupcem Božího milosrdenství.“ Barth byl mistr na šroubované věty. Jednodušeji: Náš bližní je pro nás představitelem Božího milosrdenství. Skrze bližního poznáváme Boží milosrdenství. Co to znamená nám prakticky vypráví Ježíšovo podobenství o Samařanovi.
*
Jeden zákoník přichází za Ježíšem. Už na začátku se dozvídáme, že nepřichází proto, aby se něco od Ježíše naučil. Sám toho ví dost. Ne, chce Ježíše vyzkoušet. Je to učenec, znalec zákona. S přezíravostí, jakou jen jeden akademik, učenec k druhém dokáže chovat, přichází k Ježíšovi. Říká mu „učiteli“, vlastně kolego, ale zkouší ho jako žáčka. Začíná základy. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš se ale nedá a odpovídá protiotázkou. „Jak je to psáno v Zákoně? Jsi zákoník, Tóru, zákon znáš. Tak řekni, co tam čteš.“ Ze zkoušejícího se stává zkoušený. Ježíš zákoníka ale nechce zesměšnit, i když by snadno mohl ukázat na mezery, které přes svou pýchu nevidí. Chce mu přeci jen dát poznat, co se zákoník, podobně jako každý jiný člověk potřebuje naučit.
Zákoník sype odpověď z rukávu. Tohle přece zná každý: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí.“ Tohle přikázání lásky k Bohu se každý Žid v modlitbě Š‘ma Izrael, slyš Izraeli modlí dvakrát denně. Zákoník ho má v paži. A doplňuje ho přikázáním lásky k člověku: „miluj svého bližního jako sám sebe.“
„Správně jsi odpověděl.“ Odpovídá Ježíš. Ale znát správné odpovědi a také se podle nich řídit jsou dvě věci. A tak doplňuje: „Tohle dělej a budeš živ.“ Zákoník cítí, že ačkoli moudrosti má dostatek, na životní praxi je ještě co dohánět. A tak spěchá, aby se ospravedlnil. Vlastně se tak trochu vymluvil. „No jo, ale kdo je můj bližní?“ Zákoník přitom odkazuje na žhavou diskuzi v tehdejším židovství. Kdo je bližní? Jenom příslušníci židovského národa? Tak tomu věřili někteří. Jiní měli otevřenější srdce a v Tóře četli, že i hosté, cizinci a lidé různě nuzní jsou také bližními. Pro jiné nebyli bližními dokonce ani všichni Židi, ale jen ti, kdo podle nich správně věří. Což rozhodně nebyli Samařani. Jsou bližní jen křesťani, nebo jen evangelíci? Češi, nebo i ostatní Evropani – Ukrajinci, Rusové –, nebo snad všichni lidi? I ti, co nám nevoní? Jak to je?
„Kdo je můj bližní?“ Zákoník měl dojem, že to otázkou se vyvlíkne z návnady. Ale to by nebyl Ježíš. Ten vypráví podobenství, které tak dobře známe. Věděl, že příběhy umí s člověkem pohnout, a tak to zkusil i na tohoto mírně zabedněného zákoníka. Pomůžu si dnes obrazem o Vincenta van Gogha. Třeba nám známe podobenství otevře zas z jiného úhlu.
*
Obraz jde rovnou k pointě. První dvě dějství podobenství jsou za námi. Lupiči už jsou pryč. Zanechali za sebou jen rány a prázdné zavazadlo. To je ta otevřená, prázdná pokladnice vlevo dole. Leží na ní pouze modrý kus látky.
Do propadliště dějin mizí i kněz a levíta. Kněz a levíta, dva přední Židé. Zákon i bohoslužebné obřady měli v malíku. Jistě znali obě přikázání lásky – k Bohu i člověku. Uměli je odrecitovat jedním dechem jako onen zákoník. Neuměli je ale žít. Neuměli je proměnit v praxi. Snad by se z přikázání uměli vykecat složitými logickými konstrukcemi nebo výmluvami na druhé, na nebezpečí cesty, na strach o vlastní bezpečí, péčí naše lidi, rečmi o špinavcích u cesty – každý ať se postará sám o sebe. Ale to všechno je jedno. Oba dva minuli chvíli, kdy měli projevit milosrdenství a lásku. Proto vidíme jen jejich záda, jak po klikaté cestě na periferii obrazu odchází pryč ze scény. Jen jejich odcházející lesk odnáší do zapomnění vzpomínku na jejich selhání.
*
Tak máme před očima šedavá skaliska nebezpečné soutěsky. Kamenitá cesta se táhne mezi Jeruzalémem a Jerichem. Lidé tudy nechodili neozbrojení. Nebylo výjimkou, že pod tím šedavým nebem, ve vylidněné pustině zpoza šutru vyskočí zloději a vrazi. My vidíme už jen to, co nechali za sebou. Vlastě ne, vidíme to, co oni by nikdy nedokázali udělat – a proto už jsou pryč z obrazu. Vidíme obraz milosrdenství – lásky k člověku, v niž se projevuje láska k Bohu.
Zbitý muž nevládne svým tělem. Je vidět, jak je bezvládný. Propadlá záda. Zkroucené prsty. Obvázaná hlava, kterou jeho dobrodinec vydezinfikoval vínem a hojil olejem. Ubral ze svého. Péči vzal na své náklady. Muž celým tělem spočívá na Samařanovi. Kdo jste někdy pečoval o člověka, který se sám nedokáže hýbat, nebo alespoň nesl spící dítě, víte, jak je takový člověk těžký. Nepomůže vám. Celá jeho váha spočívá na vás. Nenesete už jen sebe, ale i jeho. Když mu chcete pomoct, svým způsobem se stanete jedním tělem. Musíte nést jeho tělo, jeho bolest. Soucit – který projevil Samaritán tomu muži – se stane přímo fyzickým prožitkem. Když zvedáte nemohoucího, na vlastní kůži ho cítíte. Cítíte s ním. Pracujete za něj. Ať už chcete nebo ne, musíte se přiblížit, sblížit.
To je na tom obraze dobře vidět. Mezek zde představuje jediný pevný bod. A i on je rozvlněný. Celá váha zbitého muže leží na Samaritánovi. Musel ho vší silou vytáhnout až takhle vysoko. Div, že si neuhnal hexenschuss. Zalomený dozadu silou celého těla tlačí muže na mezka. Levou nohou se zapírá, pravou drží rovnováhu. Hruď zmláceného mu drtí bradu. Levou rukou ho tlačí nahoru, pravou jistí. Celá mužova tíha je na něm. Přijal jeho bolest. Udělal z ní i svoji bolest a snaží se mu poskytnout pomoc.
Nakonec ho pěšky vedle koně odveze až do hostince. Tam pokračuje v nutné péči. Druhého dne za muže zaplatí částku, která by stačila na dva týdny pobytu v hotelu. A slibuje hostinskému, že až se vrátí zpět, doplatí, co by si péče o nemocného vyžádala navíc.
Všimněte si, na té truhle leží modrá látka. Mužovu nahotu zahalil Samařan modrým hávem. Sám má modré kalhoty. Van Gogh věděl, že modré roucho v tehdejším umění patřilo Marii, Matce Božího milosrdenství. Milosrdný Samařan v modrých kalhotách, zakrývá svým milosrdenstvím nahotu zmláceného a modrým šátkem zakrývá i jeho finanční ztráty, když se o něj na své náklady stará. To je jeho milosrdenství.
*
Ježíš podobenství končí a vrací se zpět k zákoníkovi. Kdo byl bližním tomu, kdo upadl mezi lupiče? Všimněte si. Ježíš obrací tu zákoníkovu úvodní otázku. Ne, čí byl ten zmlácený bližní? Ale kdo byl tomu zmlácenému bližním? Otáčí tu otázku. Ne, kdo je mým bližním. Ale komu jsem já bližním?
Ježíš zákoníka (a s ním i ostatní posluchače, včetně nás) zve, aby našel, kde je v příběhu jeho místo. Zákoník na začátku uměl odhrkat přikázání lásky, ale neuměl je žít. Musel se ptát, kdo je jeho bližní. Projevil tak určitou slepotu svého srdce, svojí lásky. A když sám se v podobenství hledá, jistě by jako každý byl rád v roli Samařana, který je sice cizák, ale zachoval se správně. Projevil milosrdenství. Možná se ale zákoníkovi v koutku mysli dere otázka, jestli sám nebyl spíš kněžím, nebo lévítou, kteří jistě s dobrou výmluvou, prošli kolem lidské bolesti. Snad si obhájili, že „tohle není můj bližní“.
Je ale možné, že ten zákoník je v jistém smyslu nakonec sám tím zmláceným, nahým. Je nahý, protože mu dosud unikal plný smysl toho, co je to láska. Unikala mu její bezpodmínečnost. Proto cítil potřebu se ospravedlnit, vymluvit – že přece ne každý je jeho bližní. A tak zůstával okradený o lásku těch, kterým vypověděl tu svoji. Nepochopil, že nemůže milovat Boha, pokud nemiluje druhé. Ani že bez lásky druhých pořádně nepozná lásku Boží. Jedno z přikázání lásky nežije bez toho druhého. Byl nahý, protože nechápal cesty Boží lásky.
Naštěstí k zákoníkovi přišel Ježíš v roli Samařana, aby se mu stal bližním. Projevil mu milosrdenství. Ne tak, že by se postaral o rány po těle. Když mu vyprávěl podobenství postaral se o jeho rány na duši, o slepé skvrny jeho lásky. V tom podobenství mu pomohl vidět kudy chodí Boží láska. Ukázal mu jak lidskou na sebe bere podobu. Tak místo odmítnutí Ježíš projevil zákoníkovi milosrdenství. Stal se mu bližním. Odhalil mu něco zcela zásadního pro jeho život.
A zákoník snad pochopil, že otázka nestojí: Kdo je můj bližní? Ale komu já se stávám bližním? I v jeho, i v našem jednání se můžeme my stát nositeli a zástupci Božího milosrdenství pro druhé lidi. S námi někdo jedná jako náš bližní, a tak i my se můžeme stávat bližními druhým. Bližním je ten, kdo prokazuje milosrdenství. Jdi a jednej také tak. Amen