Vrchlabí a Strážné 2. 10. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit 145,15n, 1. čtení Mk 8,1-10, Kázání Dt 8,7-18, 3. čtení a pož. 2. Kor 9,6-7
Písně: Vrchlabí: 640, 128, 642, 67, 635
Herlíkovice: S 45, S 319, 642, S 90, S 109
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
tak jsem to zkusil – s těmi dvěma svetry. Teď už je dobře, ale to byly ty dva týdny, co místo babího léta udeřilo listopadové počasí. Říkal jsem si, budu zodpovědný, vydržím to a nebudu topit předčasně. Alespoň se trochu otužíme. Budeme solidární s Ukrajinci bez plynu. Tak jsem oblékl teplé ponožky, dva svetry, přes ně deku a vařil jsem si čaj. Zařekl jsem se, že to vydržíme až dokonce září. Po týdnu obě děti začaly kašlat a my se hodně těšili na sobotu ve vyhřátém Horském domově u Klineckých. Když už si i sousedi stěžovali, že v sedmi stupních se fakt nedá žít, rezignovaně jsme zahájili s kostelníkem Maxem topnou sezónu. Vydrželi jsme to v zimě sotva týden. A to nebyla žádná pořádná zima – jen podzim něco pod deset stupňů. A i při těchto teplotách po chvíli člověk nemyslí už na nic moc jiného, než že je mu zima. Dokonce jsem slovy „to je kosa, co“ v Herlikovicích uváděl svatební kázání. Vůbec si nechci představovat, jak je lidem, které válka odřízla od topení, nebo těm, co si ho prostě nemůžou dovolit, a to, co teď prožívají, je zatím jen vlažná příprava na zimní měsíce.
Jen na tu krátkou chvíli jsem si odepřel to, co považujeme za samozřejmost, na níž „máme přece nárok“. Uvědomoval jsem si přitom, jak jsme bohatí a jak jsme privilegovaní. Přitom teplé topení, stejně jako rozsvícená žárovka, nebo pitná voda nejsou žádné samozřejmosti.
*
Chci tím říct, že jsme skutečně bohatí. Je snadné na to zapomenout, ale máme toho opravdu spoustu. Koukněme jen kolem stolu páně. Letošní úroda byla skutečně velká. Jabloně, švestky, ořechy se ohýbaly pod tíhou plodů. Leckdo z nás má zavařeno, nasušeno, namoštováno, zakvašeno a stejně ještě hodně ovoce leží po zemi. Jen ty včely… Jsou to všechno dary. Není to samozřejmé. Smíme je užívat, můžeme se z nich radovat, a především ale nesmíme zapomenout za ně děkovat. My jen obhospodařujeme a sklízíme to, co pro nás pán Bůh připravil. Je dobré si to připomínat. Protože dokud má člověk hlad, vidí, co mu chybí. Je vděčný za to málo, co dostane. Jakmile se člověk nasytí, začne pro plné břicho zapomínat, jak je bohatý, obdarovaný.
Proto Mojžíš připomíná: „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.“ Tento verš se stal jednou z modliteb, které se Židé modlí u jídla. Je na tom zajímavá jedna věc. V našich rodinách, v některých z nich, jsme zvyklí modlit se nebo zpívat před jídlem. Židé ale ta slova díků a chvály Panu Bohu říkají až teprve poté, co dojedli. Tento zvyk vychází právě ze zkušenosti, že hladový si všímá darů, které před ním na stole leží. Kdežto ve chvíli, kdy se najíme, už si jdeme po své práci, nebo odpočinku. Proto Židé díky za ty dary Pánu Bohu říkají až s plnými břichy. To proto, aby si i s napnutými opasky uvědomovali, že je za co a komu být vděčný.
*
Právě v tomto duchu promlouvá Mojžíš k Izraelcům. Stojí na hranicích Zaslíbené země. Za sebou mají egyptské otroctví a čtyřicet let plahočení pouští. Před sebou mají zemi, do které celou tu dlouhou dobu šli. Mojžíš k nim naposledy mluví. Vede dlouhatánskou řeč, protože ví, že sám do Zaslíbené země nevstoupí. Musí tedy všechno Izraelcům říct teď, zopakovat, co mají za sebou, zopakovat příkazy a předpisy, které jim Pán Bůh dal. Ty na základě vděčnosti a úcty k Bohu upravují lidské soužití tak, aby se lidem spolu žilo dobře. Mojžíš zároveň Izraelce připravuje na to, co mají před sebou. Vlastně je varuje.
Tuší, že když konečně opadnou všechny vnější nástrahy nepřátelských vojsk a nepřízně pouště, budou se muset Izraelci vypořádávat s možná ještě větším nepřítelem. Sami se sebou. Totiž s tím, co s nimi udělá blahobyt, jehož se konečně dočkali. Bohatství a blahobyt má sklon člověka korumpovat. To Mojžíš dobře věděl. Nemusí to tak být, ale stane se to snadno. To, když člověk zapomene na vděčnost. Když zapomene na to, že si to bohatství v prvé řadě nepřipravil sám, ale že čerpá z velikých darů, které pro lidi připravil Bůh Stvořitel.
Mojžíš byl prorok. Viděl dopředu. Uvědomoval si, že Izraelská společnost se nachází v momentu přechodu. Doposavad sdíleli všichni jednu střechu – nebeskou klenbu nad pouští. Teď se poprvé nastěhují každý pod svou střechu, do vlastních domů. Oddělí se od sebe zdmi. Bude snadné začít soukromničit. Už nebudou mana a křepelky padat přímo z nebe a voda prýštit za skály. Bude tak snadnější zapomenout, že to, co člověk dveřmi vnáší pod vlastní střechu na vlastní stůl sice vydělal vlastní prací, ale že bez Pána Boha by toho nebylo. Nelze na to vznést nějaký nárok. Je to dar. Jakmile na to zapomenou, začne každý dělat na tom svém, a soudržnost společnosti začne povolovat. Začne se tříštit a hádat. Čeká je Babylón.
Mojžíš je prorok, ale také muž víry. Věří, že s Boží pomocí to může být i jinak. Proto se Mojžíš se snaží budovat v Izraelcích dobrou paměť. Chce zabránit tomu, aby zapomněli na vděčnost pánu Bohu. Proto zmiňuje všechny ty krásné dary, které na ně čekají v Zaslíbené zemi – potoky plné vody, prameny vod, pšenice, ječmen, vinná réva, fíky, granátová jablka, olivový olej a med. Člověku se sbíhají sliny. Mojžíš maluje to bohatství darů, a přitom Izraelcům připomíná všechno, co mají za sebou. Jako by říkal, „nekoukejte jen na to, co je tady a teď. Nekoukejte jen na to, co máte před nosem. Koukejte také, co máte za sebou. Kudy jste prošli. Jakou bídu a těžké časy jste prožili. Vzpomeňte na to, jaká zima byla v noci na poušti, až se budete hřát u krbu. Díky tomu, že jste poznali bídu, můžete pocítit pravou vděčnost za to, jak dobře se o vás Pán Bůh postaral. Dal vám plný stůl, střechu nad hlavou, bezpečí. A teprve s tímhle vším na paměti koukejte na ty krásy, které pro vás dnes připravuje. A s vděčností se do nich směle pustě. Užívejte toho blahobytu – a přitom ale buďte vděční. Děkujte. ‚Jezte dosyta a dobrořečte Hospodinu, za to dobro, které vám dal.‘“ Děkujte nejen před jídlem, ale taky po jídle – i s plným břichem chvalte Hospodina.
*
Tahle vděčnost je důležitá. Jednak prostě proto, že můžeme prožívat radost z toho, jak jsme obdarovaní. Před spaním vždycky vylezu na terasu, koukám na hvězdy, žasnu a říkám si „díky pane Bože. To je fakt krása.“
Vděčnost je ale také důležitá proto, že rodí odpovědnost a solidaritu. Když si uvědomujeme, že to, co máme, jsme dostali, roste v nás odpovědnost za ty dary. Je komu za ten dar odpovědět „děkuji“. Je také komu se odpovídat z toho, jak s tím darem nakládáme. Marnivě? Nebo s radostnou vděčností a zároveň s vědomím odpovědnosti s tím, co nám bylo svěřeno dobře nakládat? Tak, abychom to mohli předat i těm, kdo přijdou po nás – a ne potopě.
A to druhé, když si uvědomuje, že jsme mnoho dostali, má nás to k tomu se o ty dary dělit. Vidět, že druhý nemá naděleno tolik, a proto se s ním můžeme o kus svého bohatství rozdělit. Rozdělit se o jablka nebo o ořechy. Když je jednomu zima, můžeme ubrat ze svého standartu, pokud to pomůže, aby časem v zimě bylo tepleji i jemu. Dneska budeme konat sbírku na sociální a charitativní pomoc. Její výtěžek pomáhá těm, kdo se zrovna ocitnou v nouzi – kvůli uragánu na Moravě, válce na Ukrajině, nebo jinde. Bůh nás nestvořil jako soukromníky každého doma pod vlastní střechou. Stvořil nás jako obyvatele jednoho domu svého stvoření. Proto jeho dary můžeme vzájemně sdílet.
*
Mojžíš byl prorok, a proto dobře viděl, že lidé zapomenou na vděčnost, začnou soukromničit a vzdálí se od sebe, od Stvoření, od Boha. Viděl ten Babylon, ke kterému to spělo.
Mojžíš byl ale také muž víry. Věřil, že díky Bohu to může být i jinak. Že lidé pamatující na Boží péči v sobě dokážou pěstovat vděčnost. Vděčnost, která je vede k tomu s Božími dary nakládat odpovědně a také je společné sdílet. Protože právě přitom bohatství Božích darů můžeme společně užívat plnými doušky. Společně se z nich radovat.
Děkujme! Děkujme pánu Bohu s utaženými opasky i s plným břichem. Děkujme! Amen