Vrchlabí 15. 1. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 105,4, 1. čtení 1. Kor 2,1–10, Kázání Ex 33,18-23, 3. čtení Jan 2, 9n, pož. Ž 67,2n,7b.8
Písně: 621, 679, 333, S 204, 425
Milé sestry, milí bratři,
kdo by si nepřál vidět Boha tváří v tvář, na vlastní oči poznat, jaký Bůh je? Je to ale tak, že při nejlepším můžeme zahlédnout leda tak šos jeho kabátu. I tak pro nás má místo, na němž můžeme poznat, že je nám blízko.
Vztahy se udržují skrze setkání. Vztahy na dálku většinou po čase začnou odumírat. Potřebujeme se vidět. Pohled z očí do očí nahradí mnoho slov. Často při něm povolí spousta křivd, rozčilení a hněvu, které bublají, když o tom druhém jen přemýšlíme, telefonujeme s ním, esemeskujeme. Různé strachy se rozpustí. Setkání tváří v tvář tvoří vztahy, posiluje.
*
Mojžíš za sebou nemá snadné období. Kulantně řečeno. Vidět Boha na vlastní oči, to by mu pomohlo. Přinejmenším si to myslí. Dostal by odpověď na spoustu otázek. Ujistil by se, že se vydal na dobrou cestu. Bůh ho na ní přece poslal. Setkání s ním tváří v tvář by potvrdilo, že to má smysl. Rozpustilo by pochybnosti, nejistoty, obavy. A že jich je.
Je to jen pár dní, co Mojžíš rozflákal desky Zákona. Pobýval v Boží přítomnosti. Celý proměněný sestoupil z hory. Nesl od Boha lidem důležité vzkazy. A oni?! Tančili kolem zlatého telete. Těžko to mohlo být horší. Mojžíš se rozčílil. V amoku třísknul desaterem o zem. Bůh, ten se hněvá ještě pořád. Mojžíš to žehlí. Na Boží pokyn vyvedl lidi na poušť s tím, že Bůh je bude provázet. Jenže ten je teď naštvaný kvůli tomu teleti. Kusu kovu, kterému se lidi klaněli. Jako by je zlato vykoupilo z otroctví! Vždyť tam sami žádné neměli. Jejich bohatství byla jen jejich víra. Opora v Bohu. Teď se Bůh zlobí a už nechce s Izraelci nic moc mít. Musel by jim ublížit. Namísto sebe s nimi chce poslat svého anděla.
Mojžíš ale smlouvá. „Pokud ty nepůjdeš s námi, nemá to cenu. To nás tady radši nechej. Uprostřed pouště. Bez mapy. Bez vody. Bez jídla. Bez tvého vedení to nemá cenu. To to raději tady zapíchneme. Pojď s námi, Bože, nebo to všechno ztrácí smysl.“ Bůh se nechá přesvědčit. Půjde s nimi. Mojžíš prosí. Bůh se smiluje. To je přece to, co dělá. Už od začátku, to myslí s Izraelci dobře, i když se každou chvíli někam zaběhnou.
*
Mojžíš využije situace. Zkouší z ní vytěžit maximum. Ulevilo se mu. Stejně mu těch pochybností, úkolů a obav z budoucnosti na bedrech leží spousta. Setkání s Bohem z tváří tvář by mu vážně pomohlo. Snad je po celé té cestě už připravený. Zkoušel to už jednou – na začátku, u hořícího keře. Chtěl, aby se mu Bůh mluvící z plamene představil. A Bůh to už udělal. „Jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. Už jsme spolu ušli kus cesty. Máme za sebou pořádně dlouhý společný příběh. Víc o mě vědět nepotřebuješ.“ Mojžíš tehdy ale naléhal: „Jak tě mám představit Izraelcům, ke kterým mě posíláš? Jaké je tvé jméno?“ „Jsem, který jsem.“ Nebo taky: „Budu, který budu.“ Nebo, „Budu takový, jak si to zítřek vyžádá.“ A ještě dodal „Budu s tebou…“
Víc o Bohu Mojžíš ani my vědět nepotřebujeme. Boha poznáváme z příběhu, který s lidmi žije. Je s nimi. Je s nimi tak, jak zrovna situace vyžaduje. Ale podle toho, jak té situaci rozumí on, Bůh. Ne my. Tady někdy dochází k nedorozumění. Bůh jde s lidmi a jedná. Tak Boha poznáváme. Ne podle vizitky. Je jedno, jestli se jmenuje Pepa, nebo Karel. Jeho působení žádný štempl nevyjádří. Ten je jen dvourozměrný. Bůh má těch rozměrů daleko víc. Víc, než dokážeme pojmout. Víc, než dokáže pojmout Mojžíš.
Ten doufá, že po letech společné cesty už je připravený nahlédnout za oponu. Mluvili s Bohem spolu jako přátelé. A tak to Mojžíš zkouší: „Dovol mi spatřit tvou slávu! Dovol mi, vidět tě v celé své nádheře!“ Ale tady Mojžíš přestřelil. Mojžíš ví, že Bůh je s ním. Společnou cestu cítí v nohách. Vidět Boha, který stvořil svět, Boha, který lidi vysvobodil z otroctví, Boha, který se smiluje i po kardinálních lidských omylech, to je přeci jen moc. Na to ani Mojžíš nemá kapacitu. Pořád je to jen člověk.
*
Byli ale s Bohem přátelé. A tak Bůh Mojžíšovi přeci jen vychází vstříc. „Celá moje dobrota – a ty víš, že jsem dobrý. Vždyť jsem vám zrovna odpustil, jak jste mě s tím teletem ponížili. Jenže mě nikdo ponížit nemůže. Nevykašlal jsem se na vás a povedu vás dál až do vašeho nového domova. – Celá moje dobrota, Mojžíši, přejde před tebou, přímo před tvou tváří. Já před tebou projdu. Ne kolem, jako bych tě minul. Ale před tvou tváří půjdu.
A když před tebou budu procházet, zopakuju svoje jméno. Víš to, které už jsi ode mě jednou slyšel. Znovu ho uslyšíš z mých úst: Jsem, který jsem.“ A aby Bůh přeci jen trochu upřesnil, co že to jeho jméno vlastně znamená, jakým způsobem, že vlastě JE, který JE dodává v podobném rytmu: Smiluji se, nad kým se smiluji. Prokážu dobro tomu, kterému prokážu dobro.“ Však bude procházet dobrota. „Slituji se, nad kým se slituji.“ Smilování, to si právě Izraelci vyzkoušeli na vlastní kůži. To, že Bůh prokazuje dobro, poznávají celou cestu z Egypta: otevřené moře, křepelky a mana. To je způsob, jakým Bůh je, jakým s lidmi je. Prokazuje jim dobro. Hněvá se. To patří k lásce, k vztahům. Ale taky odpouští. Nenechá si od nikoho diktovat. Koho se to týká, je na něm: „smiluji se, nad kým se smiluji.“ S Izraelci to vypadalo chvíli nahnutě. Mojžíš musel hodně přemlouvat. S Bohem lze mluvit. Ale vidět ho tváří v tvář, to je pro člověka příliš.
„Spatřit moji tvář nemůžeš.“ Do Mojžíšovy tváře Bůh vidí. Snad je v té lidské tváři občas i k zahlédnutí odlesk té Boží. Však člověka stvořil k obrazu svému. Za ten odlesk Boží slávy se ale zatím nedostaneme. Vidět mu do očí přímo, to bychom zatím nepřežili.
*
Hospodin říká Mojžíšovi: „Podívej, tady u mě je místo.“ U mě je místo. Na to místo, tady do té jeskyně v rozeklané skále se postav. Sem, vedle mě se přeci jen vejdeš. A až tudy bude procházet moje sláva, až tudy půjdu, přikryju tě svojí dlaní. To, aby tě ten pohled nepoložil.
Zkusme si to představit. Mojžíš stojí uprostřed skal. Mluví s Bohem. Bůh mu jako dobrému příteli odpovídá. Už tenhle samotný rozhovor jde za hranice naší zkušenosti. Bůh přímo mluví s člověkem. Jeden řekne větu, druhý na ni reaguje a zase zpátky. Stojí tam a rozpráví. A potom si Mojžíš zaleze do rozsedliny ve skále a čeká. To je setkání, které neprožil žádný jiný člověk. Co se to děje?! Plný očekávání, zvědavosti, bázně tam stojí a čeká.
A najednou… Co vlastně? Jak si to představit. Přichází Bůh. Jdou kolem hromy a blesky? Nebo je slyšet hlas jemný a tichý? Dupe? Nebo našlapuje jako kočka? Šíří se kolem něj oslnivá záře? Nebo vypadá jako člověk, jen možná trochu větší – dost nato aby, dlaní zakryl člověka. Nevíme. Nic nevíme. A Mojžíš taky nevěděl. Stál tam a čekal. A nejednou na své tváři, snad na svém těle pocítil dlaň. Boží dlaň. Byla studená, nebo teplá? Hladká, nebo upracovaná, mozolnatá? Suchá, nebo vlhká. Nic nevíme. Troufám si ale doufat, že Mojžíšovi dala pocit bezpečí. Bezpečná Boží dlaň. A kolem prošel i zbytek těla. Celý Bůh. Bylo to tiché, nebo hlasité? Cítil přitom Mojžíš nějakou vůni? Co vlastně cítil. Co bychom prožívali my, kdybychom věděli, že kolem nás právě prochází Bůh? Těžko říct.
A jak přišel, tak odešel. Dlaň je pryč. Mojžíš znovu vidí. Rychle vystrkuje hlavu z rozsedliny skály. Ale jediné, co vidí jsou Boží záda, jak zahýbají za roh. Boží tvář neviděl.
A přesto: Bůh pro něj u sebe měl místo. Mojžíš pocítil jeho blízkost, dokonce jeho dotek. Ale víc neviděl nic. Jen záda, jak kolem něj Bůh prošel. Boha nikdo nikdy neviděl, zůstávají jen stopy na místech, kterými prošel. Snad je dokážeme vidět, jako Mojžíš viděl Boží záda. I tohle setkání ovšem Mojžíšovi stačilo. Posílilo ho uprostřed jeho vyčerpání. Dostal novou naději. Nabral dech. Znovu vystoupil na horu a znovu z ní snesl desky Desatera. Jeho směrovky budou ukazovat lidem cestu, na níž mohou najít Boží stopy.
*
Boha tváří tvář nikdo nikdy neviděl. Boží sláva prošla kolem Mojžíše, ale on měl zakryté oči. Jan říká, že Boží slávu viděli ti, kdo se setkali s Ježíšem. Bůh se v něm zjevil, a přece zůstává skrytý. Nikdo ho tváří tvář nevidíme. A přece to není vztah na dálku. Máme u něj místo. Uprostřed všech průšvihů a trablů, máme u Boha místo, kde se můžeme v bezpečí skrýt. Pocítit dotek Boží dlaně. Místo u Boha, na němž můžeme poznat, že je někde blízko. Když prochází naším životem, zahlédneme tak maximálně šos jeho kabátu. Ale i stopy, které v našem životě zanechává, nás vedou dobrým směrem. Amen