Vrchlabí 12. 11 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 146,1.7-9a, 1. čtení Iz 58,6-11, kázání Mt 25,31-46,
3. čtení 2 Kor 8,7.9
Písně: 702, 188, 324, 679, 406
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
máte už upečené husy a zadělané knedlíky? Nebo budete muset po bohoslužbách spěchat ještě podusit zelí? U nás už je husa od včerejška v troubě. Včera byl svátek svatého Martina, tak je dnes nejvyšší čas na svatomartinské posvícení.
Možná ale lepší otázka než, jestli máte upečenou husu, je, jestli jste na ni někoho pozvali? My to máme dobré, u nás budou obědvat támhle Rumlovi. Ale na druhou stranu otázka je, jestli jsme pozvali ty pravé. Zrovna Rumlovi by asi i bez nás hlad neměli. Pokud bychom měli jít v logice toho Ježíšova podobenství, asi bychom měli vyrazit ven a pozvat někoho, kdo bude v zimě na autobusovém nádraží dolovat rohlíkem vlašák z krabičky. To v lepším případě. Takové pozvání by šlo i ve smyslu příběhu o svatém Martinovi.
*
Je vůbec pozoruhodné, jakou máme schopnost si tradice přetvářet ve svůj prospěch. Podobně jako z Vánoc i ze svátku Martina se stala jedna z dalších příležitostí k pořádné žranici. Husa není žádné malé zvíře. Sotva se vejde do trouby. Víte ale, proč se na svatého Martina jí zrovna husy? Když měl být Martin ustaven biskupem, byl z toho celý nesvůj. Přišlo mu, že na takový úkol nedosahuje. Ze samé pokory se před tím úkolem skryl do husince. To je takový kurník pro husy. Těm se nezvaný host nelíbil. A tak ho svým kejháním prozradily. Husa je tedy s Martinem spojena ne jako symbol jeho labužnictví, ale symbol pokory – schoval se mezi ně.
Ještě s Martinem chvíli zůstaňme. Dnešní podobenství pro něj mělo velký význam. Zvláště ta Ježíšova slova: „cokoli jste udělali pro někoho z mých bratří a sester v nouzi, udělali jste to i pro mě.“ Podle legendy se Martin, ještě jako císařský voják, jednoho zvláště mrazivého večera vracel do tábora, tedy na posádku. U brány města ho oslovil žebrák. Na sobě jen hadry a klepal se zimou. Martin nevěděl, co má dělat, peníze u sebe neměl. Nakonec vzal svůj vojenský plášť, mečem ho rozťal vedví. Půlku si nechal, půlku dal žebrákovi.
Legenda pokračuje. Druhého dne večer měl Martin vidění. Uviděl Ježíše, který mluvil k andělům. Měl přitom oblečenou půlku Martinova pláště. Říkal andělům: „Tímhle pláštěm mě oblékl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tím Ježíš dokládal slova svého podobenství: Martin udělal něco pro žebráka u cesty a v tom žebrákovi se nevědomky setkal s Ježíšem. Jakoby oblékl přímo jeho. Odtud vedla cesta dál, Martin se nechal pokřtít, odešel z armády a stal se poustevníkem a nakonec biskupem. Věnoval se přitom právě lidem chudým. Sám žil jako asketa. Husami se rozhodně nepřecpával.
Tolik legenda. Je pěkná. Ale i legendy je dobré přinášet na zem. Proto ostatně protestantské církve neumí vidět v lidech svaté. Zůstávají lidmi. Se vším dobrým i zlým. I Martin byl člověk. Vykonal mnoho dobrého a příkladného. Ale taky napáchal dost zlého. Ve své snaze šířit křesťanství potlačoval tehdejší pohanská náboženství, a to nejen přesvědčivým slovem a životním příkladem, ale taky mečem a násilím. Bořil posvátné svatyně cizích náboženství a mimo křesťanství se nevyznačoval výraznou tolerancí – povězeno kulantně.
S lidmi je to holt tak, že jejich rozhodnutí dělat něco dobrého na sebe nutně vážou i další, více či méně domyšlené vedlejší účinky. Není vždy snadné ty důsledky předem domyslet. A někdy v dobré snaze mohou přinést mnoho trápení. To je vždy riziko podnikání. Nutí nás vždycky znova vyhodnocovat tu situaci, do níž vstupujeme. Rozhodnutí v sobě vždy nese dilema. Ale, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Chce to odvahu, odhodlání i pokoru.
*
Abych ještě zůstal u svatořečených, kteří nepřestávají být lidmi: Jedním ze symbolů péče, vírou motivované péče o lidi v nouzi dvacátého století se stala Matka Tereza. Postupem času vybudovala velikou humanitární organizaci sestávající z nemocnic, škol pro sirotky a opuštěné děti, „útulků“ pro lidi umírající. Sama jezdila do míst, kde se válčilo, třeba do Bejrůtu. Mezi válečnými troskami tam hledala děti a odvážela je pryč z válečné zóny.
Ta výzva dnešního podobenství – „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných, mně jste učinili“ – byla stěžejní i pro Terezu. Motivací pro její humanitární, charitativní, diakonickou, sociální – jak chcete – pomoc byla její víra. I pro ni setkání s člověkem v srabu jeho života, znamenalo setkání s Ježíšem. S Božím synem, který se narodil v chlívě a šel mezi lidi ven. Podle své víry Tereza pomáhala jemu, když pomáhala lidem v nouzi.
Je to zvláštní: Bůh, který potřebuje pomoci! Co je to vůbec za převrácení hierachie, kterou ve tom podobenství a ve svém životě Ježíš představuje? Bůh, který potřebuje pomoc! To je totiž Bůh, který je s člověkem v jeho průšvihu. To je solidarita do důsledku. Solidarita, která v posledku otevírá cestu pryč z opuštěnosti lidského utrpení. Když nic jiného, člověk v tom není sám. A už to je nadějný začátek.
Ale zpátky k matce Tereze. I ji její víra v solidárního Krista přivedla k tomu, že vykonala pro lidi mnoho dobrého. Ale i ona se – a ano i ve své dobré víře – dopustila dalekosáhlých omylů, které pro dost lidí znamenaly hodně bolesti. Pro teď zůstaňme u tohoto konstatování a dál to nerozmazávejme. Vezměme si z toho jen to poučení, že ne všechna naše dobře míněná rozhodnutí, vždy přináší jen dobré plody. Nezbývá než zopakovat, že abychom se nestali samozvanými pachateli dobra, je potřeba si připustit, že naše dobré úsilí přináší velkou odpovědnost, vyžaduje vysokou míru sebe-reflexe a pokory.
*
Ta Ježíšova výzva, abychom pečovali o lidi v nouzi, v naší církvi vedla ke vzniku Diakonie. Z Diakonie se postupem času stala organizace, která svým aparátem, rozpočtem i přímým dosahem několikanásobně přerostla svou mateřskou církev. Můžeme být vděční, že jsme ve společnosti zastoupeni tak dobře fungující organizací. V lecčems bychom se od ní mohli učit. Vedle té dobré péče, kterou vykonává, bychom se mohli leccos přiučit taky v mechanismech vnitřního řízení, plánování a právě reflexe. Jedním z takových institučních nástrojů reflexe – a nejen jí – je i Dozorčí rada, která jednotlivá střediska mají. Dneska bude skládat svůj slib nově zvolená Dozorčí rada našeho střediska Světlo, s kterým tak rádi spolupracujeme. Dozorčí rada zpravidla řeší všechny možné správní, administrativní, ekonomické záležitosti fungování střediska. Můžeme jí ale přát, aby si přitom všem držela na paměti, že to všechno jsou jen nástroje, které slouží tomu primárnímu cíli – pomoci lidem, kteří pomoc potřebují. Dozorčí rada je také nástrojem spolupráce na té péči mezi Diakonií, sborem a veřejností.
*
Vraťme se k Ježíšovu podobenství. Učedníci se diví: „Kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít. Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblíkli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Lidská nouze se ne vždy projevuje v tak krystalické podobě jako je hlad, žízeň, utrmácenost cesty, nahota, nemoc, nebo ztráta svobody. Mnohdy je to složitější. Problémy se překrývají, kumulují. Někdy nejsou vidět na první prohled. Leckdy si za ně může člověk částečně sám. Spíš je to ale souhra více vlivů. Někdy je naopak utrpení tak krystalicky čisté, až raději odvracíme oči a hledáme, jak se vyvléct z odpovědnosti.
Náš úkol ale není posuzovat, jestli ten který člověk trpí vlastní vinou, nebo ne, jestli trpí dost, jestli trpí správně, nebo jestli splňuje jakékoli naše vlastní škatulky. Ten úkol je prostě všímat si lidské nouze. Lidské trápení je totiž jedno, jen na sebe bere tisíc a jednu podobu. Na nás je, být lidem nablízku. Nabízet jim pomoc podle svých možností. Dělat to odvážně s rizikem všech možných selhání. S pokorným vědomím vlastních limitů, ale s odhodláním se přitom do toho trápení namočit.
A pokud patříte k těm citlivým duším, které před sebou vidí tolik trápení, že neví, kde začít, můžou přitom pomoci slova matky Terezy: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám…“
Můžete začít třeba tím, že pozvete někoho na tu husu. Třeba s ním přijde sám Ježíš. Amen