Jakub Kašpar, Trojiční neděle ve Vrchlabí
První čtení (Ř 11,33-36):
„Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“ (Ř 11,33-36)
Druhé čtení (Ef 1,3-14):
„Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.
On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.
V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“
Kázání:
Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění, v úžasu píše apoštol Pavel ve svém listu do Říma, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Přitom je tak veliký, nepolapitelný, jeho soudy jsou nevyzpytatelné a jeho cesty nevystopovatelné.
Hospodin, Bůh Stvořitel, ten, který prvotnímu chaosu a temnotě dal řád a pravidla, na konci svého tvoření přidal k hemžení světa Adama, lidstvo. Lidi, které na zem postavil k obrazu svému, aby Zemi spravovali.
V listu Efezským píše Pavel, že nás již před stvořením světa vyvolil. To se čte zvláštně, nutí to k zamyšlení – anebo k přeskočení té pasáže. Vždyť, co jste kdo dělali před stvořením světa? Já třeba fakt nevím. A hádám, že nejspíš nic. Přesto mi apoštol říká, že už v té době jsem byl Bohem vyvolený, stejně jako vy všichni tady v sále. A stejně jako všichni lidé. To je totiž důležitá věc! Nevyvolil si evangelíky, katolíky, křesťany. Vyvolil si lidi.
Vyvolil si nás, lidi, „abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří“. V celém Novém zákoně se píše o těch, kdo patří ke Kristově církvi jen třikrát jako o křesťanech – ale šedesátkrát jako o svatých.
Tak tedy svatí jsme. Nebo tedy máme být. Není to trochu moc ambiciózní? Když si vzpomeneme na příběhy lidí z panteonu, kterému jsme zvyklí říkat „svatí“, skoro by se jeden lekl a vyděsil. Jenže, jak v jednom kázání řekl farář Luděk Rejchrt, „svatý není člověk bezhříšný a dokonalý, ale ten, který ví, jak snadno podléhá hříchu a proto žije jen z milosti.“
Tak tady už bychom se asi dokázali nalézt snáz, že? Klíčové ale je, že to pozvání, do společenství svatých, o kterém mluvíme i v našem apoštolském vyznání víry, máme. Dostali jsme ho, stejně jako všichni lidé. Dostali jsme ho doslova do vínku. Slyšeli jsme od Pavla, že to bylo už před stvořením světa. Bůh si nás myslel ještě před tím, než svět začal existovat.
A to pozvání je ke svatosti, k čistotě před Boží tváří. Nebyli jsme pozváni do nějakého VIP klubu, nemáme žádnou zlatou ani platinovou kartu Boží letecké společnosti a neznamená to, že zatímco ostatní se mají tísnit a kroutit na sedačkách na letišti nebo nádraží, my si můžeme dávat občerstvení zdarma v kožených křeslech klubu pro „vyvolené“. Vyvoleni, pozváni, jsme k dobrému. K odmítnutí hříchu, odmítnutí zla, odmítnutí toho, co porušuje Boží řád věcí, co ničí Boží lásku. K té jsme naopak zváni – abychom ji čerpali, ale hlavně distribuovali – šířili a rozdávali dál, kolem sebe. Jako skauti tomu říkáme, že naším úkolem je dělat svět lepším. Každý den, po malých krůčcích, po každodenních dobrých skutcích dělat svět lepším. Ne horším.
Znamená to, že život každého z nás má smysl. Ať už jsme se narodili do věřících rodin nebo ne, ať jsme se narodili jako muži, ženy nebo se cítíme třeba úplně jinak. Ať jsme černí, bílí, rudí nebo žlutí, levičáci nebo pravičáci, našemu životu dal smysl náš Bůh Otec právě svým povoláním, tím, že nás vyvolil ke svatosti. Nikdo z nás tady není náhodou, omylem. Nežijeme život, který závisí na loterii osudu, na tom, jak vyjdou okvětní plátky kopretiny při „má mě rád“/“nemá mě rád“. Jsme od počátku vyvoleni, pozváni, jednoznačnou Boží Láskou. K tomu, abychom byli čistí před jeho tváří.
Ale pozor, tu čistotu nezajistíme puritánstvím, odmítáním reality světa a souzením ostatních za jejich poklesky. Získáme ji tím, že si budeme vědomí poklesků vlastních a vůči ostatním budeme projevovat lásku, nikoli soud. Znovu připomínám slova Luďka Rejchrta: „svatý není člověk bezhříšný a dokonalý, ale ten, který ví, jak snadno podléhá hříchu a proto žije jen z milosti.“
Bůh je přitom pořád s námi. Ježíšovým Evangeliem je přítomný, ale především Duchem svatým. Říká se o něm, že si vane, kudy se mu zlíbí, ale dávejme pozor – a věřím, že zjistíme, že velmi, velmi často vane právě kolem nás.
Pavel nám říká, že naším posláním je, „abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy“. Chválou Boží, Kristovy slávy můžeme být, když se otevřeme Boží Lásce. Abychom ji dokázali přijímat – i předávat. Duch Boží nám u toho bude svěže vát nad hlavou. I když u toho možná nebude vidět jako plamen o jeruzalémských Letnicích. Amen