Vrchlabí 2. 6. 2023, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 139,9n, 1. čtení Žd 11, 29-12, 3, kázání Jer 23,16-29, 3. čtení Žd 4,12, pož. Ž 121, 5-8
Písně: 172, 31, 331, 375, 239
Milé sestry, milí bratři,
nenechte se oblbnout. Tak by se dalo shrnout to, co říká proroka Jeremiáš. V těžkých časech je potřeba dávat pozor, komu člověk naslouchá. Je samozřejmě lákavé poslouchat ty, kdo slibují, že bude dobře (nebo dokonce ještě líp). Ti, kdo říkají nepříjemnou pravdu, popisují realitu bez příkras, ti mají posluchačů zpravidla míň. Ale přitom právě v těžkých dobách je dvakrát důležité, nenechat se oblbnout. Koukat na svět pravdivě. I když ta pravda třeba není pohodlná.
*
Existují v zásadě dva způsoby jak projít krizí; dvě cesty jak se vyrovnat s těžkými dobami. Ta první je rezignace. Rezignovaný člověk přistoupí na to, že je prostě jen otloukánkem v soukolí okolností, figurkou v člověče nezlob se, kterou někdo jiný hýbe, jak se mu chce, nebo jak padá kostka. Sám nemůže nic udělat. Zřekl se odpovědnosti, a tak je bezmocný. Pak mu nezbývá než těžké časy protrpět.
Druhá možnost, jak projít těžkými dobami je naděje. Jde o tu si navzdory krizi, navzdory těžkým časům udržet naději, že to může být i jinak. Taková naděje v člověku pracuje. Má vlastní sílu. Dodává sílu člověku. Člověk, který si udrží naději, poznává, že není bezmocný. Má vlastní odpovědnost, a tak i uprostřed bědných časů může udělat něco dobrého. I kdyby to bylo třeba jen malé, pomáhá to přinášet dobré zítřky už do současnosti.
Tak to je rozdíl mezi rezignací a nadějí. Jestli člověk projde těžkými časy s nadějí, nebo je rezignovaně protrpí, souvisí s tím, čemu a komu člověk naslouchá, čemu a komu důvěřuje. Od toho se totiž odvíjí, jestli je schopen vidět situaci pravdivě, bez příkras, nebo jestli se nechá oblbnout. Ten, kdo důvěřuje těm, kdo ho oblbují, neví, co si počít, když přijde do tuhého. O koho se opřít, když kazatelé dobrých časů se-lhali, lhali? Pak nezbývá než u televize nadávat na poměry.
Ten, kdo dokáže vidět situaci v pravém světle, byť by byla neveselá, ten je lépe připraven se s těžkostmi vyrovnat. Ti, kdo popisují situaci takovou, jaká je, totiž připravují na to, jak se s těmi těžkostmi vyrovnat. Takovým se dá důvěřovat. Ti, kdo situaci nemalují narůžovo, to totiž s člověkem často myslí vážně.
*
Prorok Jeremiáš se stavěl proti prorokům, kteří nás chtějí oblbnout. Křičel na ně, že mají plnou pusu pána Boha, a přitom dělají dobře leda tak sami sobě. „Pán Bůh tohle, pán Bůh támhleto“, ve skutečnosti ale povídali leda tak co, se jim zdálo ve snu. Dobře se to poslouchalo. Říkali totiž, že bude dobře a ještě líp. Hlavně klid a nohy v teple.
Za to Jeremiáš, to byl morous. Takový Gandalf sýček. „Dobře už bylo, čekají nás těžké časy. Jen počkejte, teprve poznáte, co to je hněv Boží.“ Jenže komu se takové věci chce poslouchat!? Na gauči je pohodlíčko a ten hokej naši kluci pěkně uhráli, tak co bych se strachoval.
A tak to Jeremiáš neměl v životě lehké. Lidi ho neměli rádi. Přitom proroctví nebylo řemeslo, do kterého by se dvakrát hrnul. Však to odmítal. Říkal, že neumí mluvit a že je ještě kluk. Ale pán Bůh si ho vybral a od té doby to s ním šilo. Jako by v něm Boží slovo zapálilo oheň, a ten mu nedal klid. Viděl, že lidi se řítí do záhuby. Že jsou v ohrožení. Odmítají se na to připravit. Viděl, že si za leccos můžou sami. Nedají se poučit. Nechtějí se změnit. Štvali ho a zároveň s nimi cítil. Věděl, že to nakonec ze všeho nejvíc odskáčou ti nejslabší. A tak bil Jeremiáš na poplach. Ale bylo to málo platné.
Naproti němu šly zástupy proroků, kteří měli plné pusy míru. „Bylo dobře, je dobře a bude dobře. Pán Bůh mi to řekl. Jen se starejme o sebe a zas bude ok. Tak, co strašíš, Sýčku.“ Svoje růžové sny vydávali za Boží slovo a věšeli je na nos lidem, kteří se rádi nechali oblbnout. A když přišla cizí vojska, byli celí překvapení a nevěděli, co si počnout.
*
Není divu. Nebo jenom trošku. Izrael měl za sebou období konjuktury. Jedni okupanti, Asyřani padli a Izraelcům se začalo dobře dýchat. Měli dobrého krále. Životní úroveň rostla, tak čeho by se báli. – Taková naše devadesátá léta i ta další. – Ale Jeremiáš se nenechal opít blahobytem. Důvěřoval pánu Bohu, byl ostražitý a dobře četl mezinárodní situaci. Chvíli držel opratě Egypt, ale do tuhého začalo jít, když své imperialistické nároky začal uplatňovat Babylon.
Izraelci ale nechtěli vnímat, co se šikuje za hranicemi, nechtěli vnímat v jaké situaci se nachází svět kolem nich. Pořád bylo okolo dost proroků blahobytu, „který nám přece nikdo nebude brát.“ Chtěli mír, měli mír – alespoň zatím. Měli, co jíst a bylo jim do skoku. Ale ne na dlouho. To viděl Jeremiáš.
A tak si jednoho dne na krk pověsil kravské jho a chodil s ním po ulicích. Křičel, že to jho, to jsou armády z Babylona. „Ještě chvíli a přijdou a svobodě bude utrum. Babylóňani vás odtáhnou pryč.“
Proč to křičel? Proč lidi nenechal, aby si užili blahobytu, dokud je dobře? Proč jim kazil jejich dobrej den? Jeremiáš, prorok od Pána Boha, to viděl tak, že to ohrožení, které přichází, přichází, protože Hospodin se hněvá. Lidi se chovali blbě, svévolně, hleděli si svého dobrého bydla a nekoukali na ty, kterým se daří zle. Zapomínali na pána Boha, a pak zapomínali i na ty kolem sebe. Nekoukali se kolem sebe, neviděli druhé lidi a tak nemohli vidět ani to, že se stahují mraky.
*
Prorok Jeremiáš byl člověk, který cítil odpovědnost. Proto vnímal, že neřády světa nepřišly samy od sebe. Věděl, že na nich mají svoji odpovědnost lidi. Proto je taky lidi mohou napravit. Proto křičel. Proto mluvil o Božím hněvu. Chtěl lidi vyburcovat, aby začali koukat kolem sebe a začali napravovat to, co pošlapali. Aby začali zas dělat něco dobrého. Říká se tomu pokání. Uvědomit si, co jsme pokazili. Začít věci dělat jinak. Změnit myšlení a koukat na svět nově – tak nějak, jak ho vidí pán Bůh. Nebo se o to alespoň snažit. K tomu volal Jeremiáš. Myslel to s lidmi dobře, a tak je nešetřil. Nechtěl jim věšet bulíky na nos. Popisoval situaci realisticky, aby se s ní dalo něco dělat. Jenže zněl jako morous. Přitom byl pravý prorok.
Jeremiáš byl morous. Taky chtěl pokoj a mír, ale věděl, že ten není zadarmo, že to je práce. Lidi štval. A tak radši poslouchali ty, kteří říkají, že pokoj a mír je a bude a že to prostředí, v kterém žijeme zas tak špatné není. Není čeho se bát. To zní dobře. A tak se lidi nechali oblbnout. A když přišli Babyloňani byli v koncích. Když přišla krize, nevěděli na koho se obrátit, nevěděli komu důvěřovat.
*
Krize přišla, Babyloňani odtáhli Izraelce až daleko do své země. Udělali z nich nucené vysídlence, otroky v exilu. Ale když ta krize přišla, Jeremiáš neřekl: „Já vám to říkal. Tak si snězte, co jste si nadrobili. Já jdu domu.“ Nenechal je ve štychu, jako proroci blahobytu, kteří jen oblbovali lidi.
Jeremiáš šel s lidmi do exilu a tam o ně pečoval. I tam jim vyřizoval vzkazy od pána Boha. Jedině jemu důvěřoval. Učil lidi důvěřovat pánu Bohu. Nelakoval nic narůžovo – „ještě to potrvá“. Ale přitom lidem dodával naději – uprostřed krize. Učil je nově se koukat na život. Žít ho dobře s druhými – uprostřed těch poměrů, které právě panují. Učil je důvěřovat pánu Bohu. Důvěřovat mu, že když pán Bůh říká, že je jednoho dne přivede zpátky domů, že se to taky stane. Pán Bůh sliboval, že lidi provede krizi a Jeremiáš mu důvěřoval. Uchoval si naději a šířil ji dál. Ne rezignace, ale naděje a důvěra Pánu Bohu byl jeho recept pro těžké časy.
Jeremiáš učil lidi, že Boží slovo je to jediné, kterému má smysl důvěřovat. Nehledá svůj prospěch. Je tu pro lidi. Je to slovo, které se mění v čin. Je to slovo silné jako kladivo tříštící skálu. Slovo žhavé jako oheň. Tak silné, že tříští okovy zajetí. Tak žhavé, že pálí ploty z ostnatého drátu. Tak silné, že přemáhá nevyhnutelný osud i postapokalyptické vize budoucnosti. Je to slovo, které se mění čin. Má sílu obrátit člověka dobrým směrem, a to je často těžší než pohnout volem. Učí totiž člověka nebát se těžší cesty, protože právě tou jde pán Bůh s námi. Pomáhá nám už v těžkých dobách žít důstojně a dělat dobré věci, protože to má naději.
Jeremiáš v těžkých dobách učil lidi přimknout se k pánu Bohu. To protože ten nás neoblbuje. Naopak jedině on nás dokáže provést krizí, a ještě z toho vytřískat něco dobrého. Amen