Vrchlabí 9. 6. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 36,7-12, 1. čtení Lukáš 14,15-24, kázání Ef 2,14-22, 3. čtení Iz 55,1-5, pož. Ř 15,13
Písně: 118, 320, 769, 360, 38
Milé sestry, milí bratři,
vítejte doma. Tady totiž jste doma. Tak se pohodlně usaďte. Jestli vás něco někde tlačí, klidně si poposedněte. Když na to přijde, klidně si zujte boty. Prostě jako doma. Tedy ne jako doma. Tady jste doma.
*
Takhle o církvi mluví ten, kdo psal dopis do Efezu. Mluví o církvi jako o domě. Domě, který na svém místě stojí už dlouho. Žili v něm spousty lidí. Jedna velká rodina, generace za generací. S hodně rozvětveným rodokmenem. Ten dům má svoje dějiny. Jeho pokoje už něco pamatují. Založili ho apoštolové, ti, co chodili po světě s pánem Ježíšem. A taky proroci, ti, co měli otevřenou horkou linku s pánem Bohem. A za nimi přichází další a další. Barák roste do výšky, i do šíře. Je to možné díky tomu, že má tyhle dobré základy. A v základech domu leží kámen, který to celé drží po hromadě. Kámen úhelný – bez kterého by se barák rozpadl. Je to pevný kámen – pán Ježíš, Kristus. V tom to vězí. V tom to celé drží – po staletí navzdory všem možným otřesům. Drží, i když se občas někde kus udrolí a jinde zas přistaví. Místnosti mohou měnit tvary, ale základy tomu domu neklesají. Nestojí na písčitém dni blízké řeky.
Ale barák, stavba sám o sobě ještě domov netvoří. Abyste se mohli někde cítit doma chce to víc, než jen hromadu na sebe poskládaných cihel. Domov tvoří vztahy. Ty jsou právě tím, co vytváří domov církve. Vztahy – mezi lidmi, k pánu Bohu. Vztahy, které se tvoří a drží kolem toho základního kamene. Kolem pána Ježíše – který prostě měl rád. Lásku předával dál, takovým způsobem až kolem něj a na něm, v něm vyrostla celá rodina, která se tu drží přes generace. Rozvětvený rodokmen, který společně buduje „příbytek Boží“ na zemi. „Příbytek Boží“ tak se to píše v tom dopise do Efezu. Tady jsme doma – v církvi. Církev, my tady i ti další tvoříme místo – kde bydlí pán Bůh. Mezi námi bydlí Bůh. To je docela pěkný obraz. A vlastně i výzva.
*
Když jsem dělal rozhovory s faráři do své knihy, popisovali podobně, čím pro lidi také církev byla v době komunismu. „Ve sboru jsme si vytvářeli domov – vzájemné důvěry, navzdory státním omezením,“ říkal jeden. Druhý mluvil o sboru jako „společenství rodiny, kde jedni druhé přijímají“. Farář Josef Veselý odvedle z Jilemnice zase říkal, že církev byla takové „útočiště, jistý bod, místo, kde se mluví něco důležitého a pravdivého, o co je možné se opřít“. Podobná slova o církvi jako domově, rodině, nebo útočišti slýchávám při besedách o mé knize od lidí, kteří v církvi v té době žili.
Ale nekončí to ani v té složité době, kdy člověk potřeboval útočiště před vnějšími omezeními. Při svých různých kratších i dalších pobytech v zahraničí jsem míval podobnou zkušenost. Člověk se ocitne v cizí zemi, v cizím městě, kde všichni mluví jinou řečí. Vždycky tam ale někde je kostel, do kterého může přijít. Člověku se dostane bezpečí dobře známe liturgie – píseň, slovo, píseň, modlitba. Slova mohou být v jiném jazyce – anglicky, německy, ukrajinsky, v Římě třeba i latinsky – ale řeč symbolů je všude ta stejná. Společná modlitba otčenáš všude znamená to samé. Člověk se může připojit v tom jazyce, v kterém ji ho rodiče naučili. Modlí se k tomu stejnému Bohu. Na všech těch místech je člověk přijatý do společenství večeře páně. A když překoná ostych, může se připojit i ke společenství u kafe a čaje. Osvědčilo se mi, že místní kostel a sbor je dobrý výchozí bod, když člověk hledá své místo v cizím prostředí. Když hledá domov.
*
Dům přece stojí na jednom místě, tam kde má své pevné základy. To, co říkám zní spíš jako by církev byla jakýsi mobilheim. Dům na kolečkách. Který se pohybuje. To se mi docela líbí – církev jako mobilhaus. Církev v pohybu. Ale i tahle metafora slouží jen částečně. Aby mobilheim mohl být někde, musí totiž odněkud odjet. Domov církve ale zůstává na místě (ve Vrchlabí, v Jilemnici), a přitom do něj můžeme setkat i na druhé straně světa (v Londýně, nebo v Kuala Lumpur). Domov církve totiž překračuje hranice. Hranice prostoru. I rodina církve překračuje hranice. Hranice vlastní krve, vlastního jazyka.
To je právě to, co dělá církev výjimečnou. Padají v ní hranice. Ty vnitřní i ty vnější. Je to dům, v němž padají zdi, a přece stojí. A to ne navzdory tomu, že se mu bortí nosné zdi. Drží právě proto, že jeho zdi padají. Tím se totiž dům otevírá. Právě tím je to příbytek Boží na zemi – tím, že v něm padají hranice. Každý tu má své místo. Není to exkluzivní klub. Ale inklusivní společenství.
*
Ten dopis, který jsem z Bible četl přišel do sboru v Efezu (a nejen tam). Církev a sbory teprve vznikaly. Lidé, kteří v nich žili, řešili otázku, kdo vlastně může být členem církve. Mohou to být jen ti, kteří před tím patřili k židovskému náboženství, pak ale uvěřili v Ježíše a přidali se do vznikající církve? Nebo mohou být členy církve jen ti, kteří k žádné církvi nepatřili – říkalo se jim tehdy ošklivě pohani – ale někde se setkali s Ježíšem, nebo slovem o něm. To je oslovilo a přivedlo do domu církve. Mohou tam patřit ti, nebo ti? Doposavad to byly nesmiřitelné skupiny. Mohou do církve patřit ti, kdo v církvi vyrostli a vědí, kdy si sednou a kdy stoupnout, nebo ti, kteří se do ní dostali třeba v dospělosti a všechno poznávají nově a po svém? Tradiční evangelíci, nebo náplava?
V Efezu a i jinde ve sborech kolem Středozemního moře o tom přemýšleli. Hádali se, jak jen to církev umí. A pak jednoho dne přišel dopis a ten řekl: „Jasně že obojí. Už totiž není žádné my a oni. Ti venku a ti uvnitř. Ti staří a ti noví. Když pán Ježíš umřel na kříži, tak tuhle bariéru zbořil. Už není rozdíl.“ Přesně se tam píše: „On dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje (a působí svár)“. To je ten mír, ten pokoj, který Ježíš Kristus na kříži přinesl – zbořil zdi, které stojí mezi lidmi. Zdi padly, a lidi už tedy nemusí bojovat.
A tak církev není dům bez oken. Je to dům beze zdí. Prostupný a prostorný. Sedí tu vedle sebe muži i ženy, děti i starci, boháči i chudáci, Češi i Mongolci. To jsou ty vnitřní hranice. Takhle je uspořádaný ten prostor uvnitř církve – jako openspace, otevřený prostor. Každý a kdekoli může přijít.
*
Co se děje uvnitř, působí i navenek. Jeden příklad. Po pádu komunismu, na začátku 90. let se ve společnosti začalo opatrně mluvit o vyhnání sudetských Němců. Že nejen z německé strany během války, ale i z české po válce došlo k mnoha nespravedlnostem, násilí a křivdám. Velmi aktivně se tím tehdy zabývali někteří lidé v naší církvi. Sepsali prohlášení, které při vědomí násilí války vyjadřuje lítost nad křivdami, které Češi během odsunu způsobili vyháněným Němců. Církev prosila za odpuštění a vyzývala ke smíření. Církev tehdy o tomto prohlášení komunikovala s prezidentem Havlem i německým prezidentem Weizsäckerem. Pak ho poslala německé církvi. Ze strany německé církve přišlo jako odpověď podobné prohlášení s vyznáním vlastních vin a prosbou o odpuštění. To české prohlášení byl jeden z prvních takto zásadních hlasů o křivdách odsunu z české strany. Motivoval posléze k podobným rozhovorům a prohlášením i politickou reprezentaci obou států.
Proč to říkám: Ze společných rozhovorů nad touto tematikou mezi německou a českou evangelickou církvi vyšla v obou jazycích kniha, která jako název cituje dnešní list Efezkým. Jmenuje se: Rozdělující zeď je zbořena. (Das trennende Zaun ist abgebrochen).
Je to dobrý příklad toho, že hranice nepadají pouze uvnitř církve. To vnitřní uspořádání církve, jako domu bez dělících zdí působí i ven. Působení církve může zapříčinit, že hranice, zdi a bariéry padají i mimo ni. Cesta ke smíření, kterou Ježíš Kristus otevřel má odstředivou tendenci. Působí v kruzích, které se rozšiřují jako kruhy na vodě. Svět se stává místem, kde se mohou cítit doma i ti, kteří si navzájem připadají jako cizinci. Dělící zdi padají. Buduje se domov.
*
Tak. Všechno to, co jsem vylíčil, zní moc pěkně. Teď ještě kouska reality. To, co známe z církve, se mnohdy velmi liší, od těchto krásných slov. Taky známe spory, konflikty. Křivdy, které si lidé odnáší právě z církve. Taky umíme být víc exkluzivní, než inkluzivní, přijímající.
Tak to je. Církev tvoří lidi. A to je vždycky boj. Nebude to jinak, dokud pán Ježíš nepřijde znovu. Naším úkolem není být premianty církevního života. Našim úkolem je neúnavně kladívkami a klouby prstů drolit jednu zeď za druhou. Pak se tu můžeme cítit doma my i ti druzí. Zůstáváme ale lidi, takže to bude i nadále boj. To musíme vědět. Ale zároveň to může být i domov a rodina. Ještě jsme tam nedospěli. Ale jsme na cestě k tomu ideálu církve, který tvoří Pán Ježíš.
Jediný, kdo nám v tom může pomoct totiž tento Pán, který tenhle boj už vybojoval. Ten, který tu zeď, kterou drolíme, už dávno strhnul. Všechno to záleží na tom, jestli se ta církev – slovy epištoly – roste „v Pánu“. To znamená, jak moc při tom všem, co tu děláme a zažíváme, spoléháme ne na sebe, ale na pána Ježíše. Jak moc jsme v kontaktu s úhelným kamenem nebo domovníkem téhle církve, na tom záleží, jak moc je to tu domov. Ten tu totiž každého vítá s otevřenou náručí – tady jste doma. Vítejte. Amen