Vrchlabí 21. 7. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Jer 29,7,11, 1. čtení Lk 4,16-30, kázání Ž 137, 3. čtení Ř 12,17-21
Písně: 284, 38, 560, 420, 408
Milé sestry, milí bratři,
i v Bibli jsou stránky, které bychom snad raději vymazali. Jsou tam proto, že i v nás samotných jsou stránky, které bychom raději vytěsnili. Tahle temná místa lidské duše je třeba si přiznat, abychom se jim dokázali bránit. Stejně tak je potřeba číst i ta temná místa naší Bible, abychom se nechali varovat. Jedno takové bude základem dnešního kázání.
Žalm 137
U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem
ve vzpomínkách na Sijón.
Své citery jsme v té zemi
zavěsili na topoly,
když nás ti, kdo nás odvlekli,
vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám:
„Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“
Jak bychom však mohli zpívat
píseň Hospodinovu v té cizí zemi?
Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu,
ať mi má pravice sloužit zapomene.
Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat,
nebudu-li Jeruzalém považovat
za svou svrchovanou radost.
Připomeň synům Edómu, Hospodine, den Jeruzaléma,
jak volali: „Bořte! Bořte do základů!“
Záhubě propadlá babylónská dcero,
blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.
Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata
uchopí a roztříští o skálu.
Přiznávám se, že z toho posledního verše je mi vyloženě špatně od žaludku. Dívám se z balkónu u kanceláře na děti pobíhající po hřišti. Dívám se na vlastní děti i na to nejmenší úplně bezbranné. Když pak čtu, jak se žalmista modlí za zvláště brutální vraždění malých dětí, cítím vztek. Jenže takové věci se dějí. Nelze před nimi zavírat oči.
Strávil jsem na začátku července několik dní v Bosně, v Sarajevu. Bosna a Sarajevo jsou krásné. Zároveň moje cesta po Bosně byl v pravém slova smyslu otřesný zážitek. Sarajevský atentát na Františka de Este a jeho manželku uvedl do pohyby hrůzy dvacátého století, první válka i druhá – i režimy, které následovaly. Prošli jsme v Sarajevu muzea vyprávějící o Bosně za 2. světové války i o válce v Jugoslávii v 90. letech, o 3,5 roku trvajícím obléhání Sarajeva i o masakru v Srebrenici. Díry po kulkách dodnes jako otevřené jizvy vězí na fasádách mnoha domů, ale i v oknech a kazatelnách místních mešit. Mnozí z vás mají jistě válečné zpravodajství z té doby v živé paměti. Tvář Sloboda Miloševiče si z televize z té doby pamatuju už i já.
Cesta do Bosny mnou otřásla. To, co jsem viděl potřebuji nějak integrovat do systému mé vlastní víry. Jak si stojí takové děsy ve světle toho, čemu věříme? Omlouvám se tedy, že moje dnešní kázání nebude veselé. Ale i ty nejhorší věci se dějí před Boží tváří a my jim proto musíme porozumět před pánem Bohem.
*
Byly mi čtyři roky, když válka v Bosně začala. Tolik jako naší Julianě. Bylo mi sedm, když skončila. O rok víc než Laile. Stejně staré děti žily i tam. A některé z nich tam také umíraly. Viděl jsem fotky nemluvňat v plenkách, s dudlíkem a s ustřelenou nohou. Viděl jsem fotku holčičky ze Srebrenice. Ležela v posteli, pod peřinou, s panenkou. Měla zvrácenou hlavu. Byla mrtvá. Nevím, jak si s takovými hrůzami poradit.
Všudypřítomné fotky z masakrů jsou strašné. Jeden z nejsilnějších zážitků ale byla návštěva muzea, které pojednávalo o dětství uprostřed války. Tam žádné takové fotky nejsou. Do muzea dnešní dospělí posílají předměty, které pro ně byly důležité, když jako děti prožívaly válku. K předmětům jsou připojené krátké vzpomínky. U vchodu visí barevná houpačka s malým zvonečkem. Tříleté Naidě ji vyrobil její dědeček. Sedávala si do ní uprostřed plesnivé sklepa, kde spolu s dalšími 30 lidmi během války trávila první roky svého života. Houpačku měla jako svůj bezpečný prostor. Devítiletá Lejla dostala v humanitárním balíku žlutý hřeben a zrcátko a malé pastelky. Nikdy s nimi nekreslila, nevěděla, jak dlouho válka potrvá a bála se aby jí vydržely až do konce. Visí tam taky pyžamová kombinéza, v kterém jednoletá Alen s maminkou před ostřelováním utekly až do Švýcarska. Nestihla se převléct. Jejich dům shořel. Mezi předměty jsou také plyšový pes Dmytra z Ukrajiny nebo narozeninový dárek Džalil z Palestiny. Války totiž pokračují. Děti uprostřed nich žijí i dnes – a umírají. I dnes padají bomby na dětské nemocnice.
U východu z výstavy visí další houpačka. Bílá. Než člověk z muzea odejde, má ji rozhoupat. Píše se u ní, že v tom nejvyšším bodě, do kterého houpačka vystoupá, než se zhoupne zpět, má vždycky tolik energie, aby se houpala do nekonečna. Pokud by teda visela v ideálním prostoru bez dalších vnějších vlivů. Kurátoři výstavy tím chtějí říct, že všem hrůzám navzdory, život jde dál. Ne v tom smyslu, že bychom měli jít dál a neohlížet se. Ale v tom smyslu, že život je vždy silnější. Houpačka se houpe a člověk odchází.
Pokoušíme se hledat naději navzdory hrůzám. Jsou to pokusy různě přesvědčivé. Stejně je třeba se o to snažit. Tak totiž přemáháme sílu nenávisti, zmaru a krutosti.
*
Co my šlo hlavou, když jsem z Bosny odjížděl, bylo: vždyť těch strašných činů, vražd, znásilňování a násilí na dětech se dopouštěli i úplně obyčejní lidé. Nebyli to jen vojáci, byli to i sousedi, kteří vedle sebe žili po generace. Jsou to možná generálové a politici, kdo tvoří válečné strategie a fanatizují davy. Jsou to ale úplně běžní lidé jako my, kteří jim naslouchají, kdo je volí, kteří ve válkách bojují a šíří nenávist a zmar. Ptám se, co to v člověku je, že se dokáže dopustit úplně nelidských zvěrstev? Co to v nás je?
O tom hrozném hněvu a nenávisti, které lidi žene k ďábelským činům ví i Bible. V dnešním Žalmu její autor vzpomíná na to, jak se jim žilo v babylonském zajetí. Bylo to, jako kdyby někdo zaklepal u vás doma, nasadil vám pouta a odtáhl vás kamsi pryč, třeba do Moldávie, nebo do Amsterodamu. Přes rameno byste sledovali, jak Vrchlabí hoří a uprostřed něj i naše fara a Bible po dědečkovi. Ve vyhnanství byli Izraelci nuceni do práce na cizím. Kolem chodili jejich bachaři a nutili je, ať jim pro obveselení zazpívají „nějakou tu vašu. Třeba tu o tom vašem Bohu.“ Jenže odvlečeným Izraelcům nebylo do zpěvu, kytary pověsili do korun topolů a těmhle ničemům rozhodně do skoku zpívat nebudou.
Vzpomínají na zničený domov, na milovaný Jeruzalém, kde vyrostli. Před očima jim jdou zločiny, kterých se na nich jejich trýznitelé dopustili – násilí, nucená práce, hlad, znásilňování, vraždy. Bublá v nich hněv. Vypění a přejí jim to samé, co jim dělali oni. Jejich utlačovatelé do nich zaseli nenávist a ta se teď jako špína valí ven. Přejí jim to nejhorší. Ať ty zlosyny už na tomhle světě nečeká nic dobrého, ať je nečeká vlastně vůbec nic, ať přijdou i vlastní potomky, o budoucnost. Ať tu budoucnost, ať jejich děti roztříští o skálu.
Je to strašný výron hněvu. Touha po pomstě. Je to hrozné, ale jeho kořenům člověk najednou rozumí. Žalm nepíše ten, kdyby takové hrůzy dělal. Píše je ten, kdo byl jejich obětí. Touží po pomstě. Člověk vnímá jeho bolest. Rozumí tomu, kde se jeho hněv bere. I my býváme zranění. I v nás někdy bublá strašný hněv. Nechtěli bychom, aby někdo byl svědkem mstitelským scénářům, které nám jdou hlavou. Hněv patří k člověku. Je lidský.
Nelidská je pomsta. Když tu stoku necháme vyvalit ven a sami se staneme vykonavateli vlastního hněvu. Z oběti se stává násilník. Kde dáváme průchod vlastní nenávisti, tam se země barví krví. Krví nevinných. Krví dětí.
Tady se ale žalmista zastavuje. Nebere do ruky zbraně. Ten svůj nejhorší, zvířecí hněv křičí v modlitbě k Hospodinu. „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata, Edóme, uchopí a roztříští o skálu.“ Je to strašlivá modlitba. Přichází v ní ke slovu ty nejtemnější stránky duše. Žalmista Bohu přiznává svoji odpornou nenávist. Soud ale nechává na Hospodinu. Nebere spravedlnost do svých rukou. (Možná k tomu naštěstí nemá prostředky.) Má ale dost soudnosti na to, aby se sám nemstil. Aby výkon spravedlnosti nechal na Hospodinu, který na to má dost síly. Ale také soudnosti. A vlastní prostředky.
*
Cestou z Bosny jsem přemýšlel o těch temných stránkách duše, které v sobě máme. Které člověku dovolují působit strašnou bolest. Nahání mi strach, protože v posledních letech sledujeme, jak tyhle hnědé, černé stránky lidské duše opět nabírají na síle v tolika zemích blízkých i vzdálených. Kmenové myšlení, rozdělování na my a oni jedněm umožňuje, aby ty druhé zaplavovali stokou vlastního hněvu.
Nahání mi to strach, ale ten není dobrý vůdce. Otázka tedy zní, když už to temno v sobě nosíme, co s ním dělat? Nemám úspěšné recepty jen pokusy, jak hledat naději. Víc ale nemáme. Ale ani to není málo.
Jednak: Je důležité o temnu v nás vědět. Posvítit si na něj. Když si na tmu posvítíte, tma musí začít vyklízet prostor. A tedy platí, že proti zlu je třeba jasně se postavit na odpor.
Jednak: Poučit se od toho nenávistí rozpáleného Žalmisty. Nestávejme se vykonavateli vlastní pomsty. Není sladká. Jak zpíváme: „Pomstu nechte Pánu, on je soudce, on sám určí trest.“ To není rezignace na spravedlnost. Takto předáváme výkon spravedlnosti vyšší a spravedlivější instanci. To nám uvolňuje prostor pro ten další krok: Udělat něco dobrého.
Netroufnul bych si ze své pozice obětem války říkat: „milujte své nepřátele“. Jakkoli jsem přesvědčen, že boj proti nenávisti tkví v tom nerezignovat na tyto Ježíšovy vysoké výzvy. Zní až absurdně, to proto, že jsou tak náročné. Odpustit je někdy ta nejtěžší věc na světě. To proto, že cesta k odpuštění vede přes hněv a často nenávist. Ty umí člověka ďábelsky, satansky svádět na scestí. K pomstě. To je ale ta cesta, která nemá budoucnost. To je cesta, která vraždí děti.
Cesta k odpuštění se snáze ordinuje, než naplňuje. Je to ale jediná cesta, která jde dopředu. Nepřistupuje totiž na hru hněvu a nenávisti. Rozhněvaný dav chce Ježíše shodit ze skály. On ale, i když má tu moc, nepřistoupí na jejich temnou hru. Odchází středem pryč. Neztrácí čas se zlovolností, odchází dělat dobré věci. Přemáhá zlo dobrem.
Nakonec se obětí hněvu a nenávisti stane. Ale ne tou obětí, která přijme moresy svých utlačovatelů. Překročí je, a tak otevře cestu ke smíření. „Přemáhejme zlo dobrem.“ Není to snadná cesta. Ale žádnou lepší odpověď na lidskou nenávist jsem zatím nenašel. Amen