Vrchlabí a Strážné 4. 8. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 130,1, 1. čtení Lk 15,11-32, kázání Jon 2, 3. čtení Mt 12,40n
Písně: 702, 161, 545, 165, 426
Jonáš v rybě. Člověk v břiše keporkačím.
Milé sestry, milí bratři,
s Jonášem to jde ke dnu. Doslova.
Hospodin ho poslal do Ninive. Řekl mu: „Vstaň a volej.“ Má volat proti Ninive, jeho zlu. To, aby vyřídil jeho obyvatelům, že se chovají hůř než zvířata. Měl je varovat, aby je nesmetl Hospodinův hněv z povrchu zemského. Hospodin Jonáše poslal na východ do Ninive. Jenže Jonáš byl vykutálený holoubek a obrátil to na západ. Do Taršíše. Na pláž. Hodit se do klidu. Sestoupil do přístavu, sestoupil do lodi, sestoupil do podpalubí. Strhla se bouře. Nakonec ho námořníci namísto do klidu hodili přes palubu. A tak holoubek letěl. Sestupuje do vod podsvětí.
Tady jsme se s Jonášem minulý týden rozloučili. Právě se nad ním zavřely hrozná ústa rozbouřeného moře. Jonáš šel ke dnu. Už ne jako holoubek v rozletu. Spíš jak zlý vlk s břichem plným kamení.
*
Ale co čert nechtěl. Nebo co pán Bůh nechtěl. Nebo vlastně chtěl a čert taky, ale Pán Bůh ještě víc… Jonáš klesá do hlubin prapůvodního chaosu, do centra temných sil. Čert ho táhne do svých podmořských slují. Jenže to pán Bůh nechtěl. Má s Jonášem plány. Čerti a podmořští démoni jsou na něj krátcí. Osedlal si livjátána. Pravěkou podmořskou příšeru. Potvoru z hlubin. Velkou rybu. Keporkaka. Žádné hlubiny pro Hospodina nejsou moc hluboké, žádné čertoviny moc čertovské. I mořské ďasy mu vytrhává z drápů a povolává je do svých služeb. Hospodin Jonášovi nastrojil velikou rybu. Vystoupala z temnot. Otevřela svůj strašný chřtán. A Jonáše schlamstla.
Jonáš se ocitl v břiše veliké ryby. Jonáš v nás. Jonáš v rybě. Člověk v břiše keporkačím. Člověk v temné jámě. Jonáš ve střevech velryby. Velryba Jonáše sežrala. Co žere vás?
Co žere vás, to víte vy sami. Sami víte, z čeho máte úzkost. A možná to ví ti, kterým se troufáte to svěřit. Alespoň něco z toho. My se konečně dozvídáme, co žere Jonáše.
Jonáš doposavad utíkal. Prchal a na svém útěku klesal do hlubin. Stahoval ke dnu i ostatní. Teď už nemá kam frknout. Nemá kam klesnout. Jonáš je na dně. Už není pánem svých kroků. Ocitl se v temné kobce. Dostal se do úzkých. Úzkost ho svírá ve střevech velrybích.
Když ptáčka skřípli, konečně začíná zpívat. Až když se dostal na úplné dno, obrací se k Hospodinu. Někdy se totiž stává, že Hospodinu jsme nejblíž, když se zdá, že už dál být nemůžeme. Že už dál nemůžeme. Jonášovi se zdá, že mezi ním a jeho Bohem zeje hluboká propast. Přitom teprve v tuto chvíli se k němu troufá přiblížit. Ještě neví, že pro Hospodina žádná propast není moc hluboká. Ještě neví, že i v tuhle chvíli jeho úzkosti ho Hospodin pevně střeží ve svých dlaních. To Jonáš neví, a tak volá.
*
A vlastně mu začíná docházet, že ho Bůh přeci jen slyší. „V soužení, jsem volal k Hospodinu. Když mi bylo fakt bídně. Když už jsem dál nemohl. Když jsem se zamotal do všech svých únikových strategií. Když jsem se dostal do slepé uličky svého života. Tehdy, v soužení, jsem se obrátil k Pánu Bohu. A on mi odpověděl.“ Jak to Jonáš, poznal? Jak ví, že ho Hospodin slyší? Jak ví, že mu odpovídá. Kdo z nás si tím může být jistý? Jonáš ale ví. „Volal jsem o pomoc.“ Svěřuje se Jonáš. „Rukou jsem šmátral po záchranném kruhu. Hospodin mě vyslyšel a nejen to. Hospodin mi odpověděl.“ Hodil Jonášovi lano? To ještě není tak jisté.
Jonáš to neví jistě. Ví, že to kardinálně zvoral. Vnímá svoji bídnou situaci jako Boží trest. „Tys mě hodil do hlubin, až do srdce moře, do samotného centra chaosu. Točím se vy víru. Tvůj příboj si se mnou pohrává, tvé vlny si mě přehazují, Bože, nebe, země i vod.“ Jonáš ví, že selhal a má za to, že ho Bůh trestá. Jonáš má totiž v hlavě obraz mstivého Boha. Boha odplaty, před kterým je lepší pláchnout. Tenhle obraz tvrdého Boha z Jonáše udělal tvrdého člověka. Člověk lhostejného. “Každému co jeho jest”, říká si. A tak, když se sám dostal do úzkých, nevidí, že si za to může sám. Má za to, že tvrdý Bůh ho musí zle trestat. Jonáš je v temnotě. Tři dny uprostřed velrybích vnitřností. Zatmělo se mu před očima. Nevidí ze své úzkosti ven. A tak nemůže vědět, že se neocitl uprostřed plánu Boží odplaty. Neví, že je ve skutečnosti uprostřed Božího plánu záchrany. Záchrany Jonáše. Vysvobození člověka, který se má stát nástrojem záchrany Ninivských. Nejdřív je nutné ho osvobodit od jeho samého.
Jonáš si na sebe upletl bič přísného Boha a teď pod ním trpí. Přitom by rád z hlubin vystrčil hlavu a pohleděl do výšin. Znovu by rád zahlédl krásný Hospodinův chrám. Tam nahoře v Jeruzalémě, odkud prchnul. Jenže má hlavu obtočenou chaluhami. Uši, nos, oči plné slané vody. V slepotě své úzkosti má za to, že sestupuje ještě hlouběji, než je vůbec možné. Srdce mu klesá až k samým základům země, ke kořenům horstev. Závory země se za ním zavřely. Netuší, že je možné zvednout pekelnou závoru.
*
Ale přeci. Když Jonáš padne dostatečně hluboko. Tak hluboko, že už hloub nejde. Jeho duše padne na studenou podlahu. Musí klesnout až na samé dno, aby znovu ucítil pevnou zem pod nohama. Tady konečně poslechne to Boží: „Vstaň a volej.“ „Vstaň a volej ke svému Bohu“, které mu ještě na lodi připomínal pohanský námořník. Na dně se Jonáš konečně sbírá ze země. Vstává. Ve tmě mžourá, kde že je nahoru. Zvedá svůj hlas a konečně volá. Člověk někdy musí padnout na samé dno, aby se od něj odrazil.
Právě v tu chvíli, kdy začne Jonáš volat, zjišťuje, že to není jednosměrná linka. Jonáš na dně opět navazuje vztah, před kterým se snažil prchnout. Ve chvíli, kdy začíná volat k Hospodinu, začíná mu svítat. „Když jsem byl v duši tak skleslý, vzpomněl jsem si na Hospodina. Když na člověka padla chandra. Když už neměl, kam by se obrátil. Když pocítil v duši tmu. Když se mu všechno vymklo z rukou. Když se ocitl v temné jámě. Na vězeňské pryčně. Tehdy začal potichu šeptat z hlubin své duše, do Božích výšin. Tehdy uslyšel hlas z druhé strany. Z temnoty se vynořila ruka a chytla člověka za límec. Jonášovi to začíná docházet. Člověk se obrací k Bohu a zčista jasna, či spíš z temna černa zjišťuje, že není tak docela sám. Úzké sevření vnitřností povoluje.
Jonáš odhazuje své přeludy. Odstrkuje svůj dojem, že může prchnout před svým posláním, že se může obrátit k lidem zády, že může prchnout před Bohem. Že si může vytvořit svůj vlastní klid ve vzduchoprázdnu vztahů. Najednou chápe, že vytržením ze všech vztahů se připravuje o to dobré, co na světě máme. Začíná chápat, že s druhými člověku do života nepřichází jen problémy, nároky a zklamání, ale především láska, Boží milosrdenství, milo-srdenství. Srdce k srdci. Kde jinde se člověk prokřehlý samotou zahřeje?!
*
Jonáš v nás. Jonáš v rybě. Člověk v břiše velrybím. Až tam v temnotách a na dně, člověku Jonášovi svitlo. Otočil se a poznal, že na život musí jít jinak. Obrátil se k Bohu. Poděkoval – však ho Bůh zachránil z jeho pobloudilé samoty. A Jonáš řekl: „Tak jo. Co jsem slíbil, to splním. Jsem připraven. Bůh mě zachránil. Jdu k lidem. Do Ninive, vždyť i je dokáže Bůh zachránit z pasti, kterou si na sebe ve své pýše nastražili.“
„U Boha je spása. U Boha je záchrana.“ vykřikl Jonáš. To byla pro velrybu poslední kapka. Už nemohla déle snést, jak se jí ten holoubek v břiše mele. Vnitřnosti se jí po tom třídenním tahu obrátily. Vyzvracela Jonáše na pevninu. Kousek od Ninive.
Bůh zachránil námořníky na lodi uprostřed rozbouřených vln. Bůh zachránil Jonáše zprostřed rozbouřených vln jeho útěku. Snad by mohl nakonec přeci jen zachránit i zlé obyvatele Ninive. Teď už je to na Jonášovi, na člověku v Božích službách. Tak snad holoubek zase nefrnkne.
Pán Bůh občas volí prazvláštní prostředky, i ty dopravní. Někdy se zdá, že v klesáme v ponorce s rozbitou žárovkou, přitom se nacházíme v útrobách Božího záchranného plavidla. Jonáš obalený chaluhami a velrybími zvratky se zvedá a jde volat proti zlu.
Amen