Kázání: Když nemůžeš, tak uber (Iz 35,3-10)

Vrchlabí 8. 12. 2024, druhá neděle adventní

Michael Pfann

Texty: Introit Ž 80,8, 1. čtení Mt 11,2-15, kázání Iz 35,3-10, 3. čtení Jk 5,7-8, pož. Ž 67,2n,7b.8

Písně: 118, 452, 432, 421, 443

„Když nemůžeš tak přidej“. To nám často říká náš trenér, když už jsme ke konci tréninku vyřízení. Na tréninku to dává smysl. Často ta slova z radia zpívá kapela Mirai, zejména v obchodech se sportovními potřebami: „Když nemůžeš tak přidej.“ Já to nesnáším. Co je to za nárok? Jako by neměl člověk právo být unavený. Na olympijský okruh, kde si to heslo říkával Emil Zátopek, jistě patří. Ale jako životní nárok je ubíjející. Klade člověka pod nesmyslný tlak.

Pojďme si to na začátku církevního, ale na konci kalendářního roku přiznat: Jsme unavení. Nebo, abych nemluvil za vás: Já jsem často unavený. Když se mě lidi ptají, jaké je to mít tři děti, tak říkám: „Krásné. Ale klidně bych se občas vyspal.“ Vy jste nejspíš unavení z jiných věcí. Nebo nejste unavení, a to vám přeju! Ale pokud jste unavení, je to v pořádku. To k životu patří. Je taky v pořádku si odpočinout. Dlouhé zasněžené večery k tomu přímo vybízejí.

*

Únava k životu patří. Starý zákon o tom ví. Počítá s tím, že lidi jsou unavení. Nijak to nezastírá. Ani je nepovzbuzuje k vyšším výkonům, ať se z toho dostanou osobním rozvojem, zázračnou dietou, nebo doplňky stravy a tak podobně. Hlavně sami. Jen ať přidají. Ne!

Prorok Izajáš ví, že jsou Izraelci unavení. Povzbuzuje je. Ale jinak. Mluví o tom, že se vrátí domů. Že pán Bůh zakročí. Zbaví je únavy. On. Nejsou na ni sami. Dovede je domů.

Izraelci internovaní v Babylóně totiž sní o návratu do Jeruzaléma. V té době už se jim nedařilo až tak špatně. Mohli vykonávat i normální práce. Dokonce směli zastávat i úřednické nebo nižší politické posty. Někdo by řekl: „Máme co jíst, nikdo nás nemlátí, co nám schází?!“ No, svoboda. Domov. Jsou vykořenění. Jako květina v poušti. Chybí jim svoboda. Čerstvá voda pro život.

Tak sní. Zní to celé – ty jejich snové vize – doslova jako „hlas volajícího na poušti“. Ostatně Jan Křtitel citoval právě Izajáše, když mluvil o příchodu pána Ježíše. „Hlas volajícího na poušti.“ Představuju si doslova toho člověka, který sedí uprostřed holé pouště. Pusto a prázdno. Horko a prach. Okolo obchází šakali. Ruce unavené zvednout hůl a opřít se. Kolena selhávají, aby se zvednul a šel. A co nejhorší, už k tomu chybí vnitřní síla. Srdce je slabé. A tenhle unavený člověk, ne jen nevyspalý, ale bytostně unavený člověk pod rozpáleným sluncem, na prahu vědomí a nevědomí, na prahu bdělosti sní. Sní a z pouště volá, co se mu zdá.

Sní o tom, že se poušť zazelená. Koryta řek se naplní bublající vodou. Doupata šakalů zarostou zelenou trávou pro dobytek. Dravá zvěř vezme do zaječích. Kolem potoků ve vlhkém bahně vyroste rákosí. Uprostřed pouště se objeví cesta. Člověku se vrátí síla do bolavých kolenou. Vrátí se mu krev do žil a síla do svalů. Zpevní se kolena. Člověk povstane. Zahodí hůl a vyrazí s rozhodným srdcem. Domů. K Sionu, k tomu kopci, po jehož stráních se zvedá město Jeruzalém. Domov. Domov, kam Izraelce doprovodí Hospodin. Budou tančit a veselit se, radovat se a zpívat. Na útěk se dají starosti a nářek.

Jenže ty tu, když Izajáš mluví Izraelcům ze srdce, pořád ještě jsou. „Starosti a nářek se dají na útěk.“ Zní to krásně. Ale ještě pořád tu jsou.

Unavené ruce.

Slabá kolena.

Vystresované srdce.

A člověk – Izraelec nebo Čech, Žid nebo křesťan, muž nebo žena nebo dítě – je unavený. A s únavou nezřídka přichází rezignace, zoufalství, smutek i nemoci. Někdy se skrze únavu do života loudí beznaděj. Právě do toho všeho k němu volá Bůh. Izajáše používá jako mikrofon. A volá: „Já o to vím. Vím o těch rukách, nohách, srdci, vím, o té bolesti, o stesku po domově, po blízkých, po životních jistotách, po svobodě, vím o tom stresu a nejistotě a pocitu odcizení a nedorozumění a únavě. Já to vím. Ale neboj. Já to tak nenechám. Vezmu si tě zpátky. Tam, kde už není proč plakat. Tam, kde se starosti a nářek dávají na útěk.“ Hospodin vrací člověku naději.

Zní to jako slova z jiného světa. Taky že jo. Naděje z jiného světa. Je marná? Nemám se radši snažit to urvat sám? Jenže já věřím spíš tomu, kdo bere moji únavu vážně a dodává mi naději. Jemu věřím víc než tomu, kdo moji slabost přehlíží a křičí na mě, ať přidám.

Ta naděje totiž skutečně táhne dopředu. Táhne dopředu i přes prohry, když přidat už prostě nešlo. Naděje jde dál než tlak na výkon. Naděje má delší dech než maratonec.

*

Tady bychom mohli skončit. Je ale ještě potřeba se vyrovnat s jedním problémem. Izajáš líčí svět, který s pánem Bohem přichází. Říká, že se rozevřou oči slepých a uši hluchých, kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Jan Křtitel – také – ukazuje na Ježíše a říká, „copak nevidíte, proroctví se naplnilo: ‚slepí vidí, chromí chodí, hluší slyší, malomocní jsou očišťování, mrtví vstávají a chudým je zvěstováno království nebeské.‘“ Oba mluví o nějakých druzích tělesného postižení jako o nedostatcích. Nedostatcích, které je třeba napravit.

No jo, jenže, co když ta slova poslouchají lidé, kteří nemohou chodit, nevidí nebo neslyší? Co když to sami nevnímají jako nedostatek? Co když se nepovažují za nedostatečné? Nechtějí, aby je ostatní považovali za nedostatečné? Takto žijí. Jejich život není nedostatečný. Žijí naplněný život. Možná dokonce to, co my s omezenou představivostí označujeme za postižení, považují za obohacení.

Asi to záleží především na tom, jak člověk sám sebe vnímá. Kdo se cítí nemocný, touží po uzdravení. Kdo se cítí úplný, třeba nabídne pomoc druhému. Třeba z invalidního vozíku. To, jestli se člověk cítí nemocný nebo úplný, možná tak úplně nezáleží na lékařské diagnóze.

Abych nemluvil teoreticky: Jedna židovská rabínka kdysi vyprávěla o neslyšící dívce ze školy v jejich synagoze. Odkazovala při tom na ta slova: „Otevřou se uši hluchých.“ Jedna učitelka té neslyšící dívce prý řekla. „Netrap se, ve světě, který přichází“ – v království nebeském, řekli bychom my – „tam budeš slyšet.“ Dívka chvíli mlčela. A pak jí odpověděla. „Ne. Ve světě, který přichází, Bůh umí znakovou řeč.“

      *

„Když nemůžeš tak přidej“, zpívá Mirai Navrátil. Jestli nemůže, jen ho nechme, ať si klidně přidává. Emil Zátopek snad už v království nebeském s nikým závodit nemusí.

Já mám naději, že nás pán Bůh přijímá i s našimi nedostatky i přednostmi. Věřím, že ve světě, který přichází, léčí to, co nás trápí. A z našich obdarování se raduje. Nepotřebuje nás vylepšovat. Vychází nám vstříc. Snad se i učí znakovou řeč.

Tak se taky nevylepšujte. Jestli jste unavení, tak si zdřímněte. Jestli už nemůžete, tak klidně uberte. Jestli vás bolí kolena, sedněte si. Jestli jste smutní, s někým to proberte. Jestli jste ve stresu, dýchejte. Jestli je toho na vás všeho moc, pomodlete se.

Nabírejte sil. Do nebe sami stejně nevyskočíme. Však proto je Pán Bůh na cestě k nám. A to, čeho se nám nedostává, nám nese naproti. Jestli se sotva belháte, nic si z toho nedělejte. Třeba vám nese hůl. Nemusíte nikam utíkat. Přichází přece čas, kdy ne vy, ale starosti a nářek se dají na útěk. Poušť se zelená a uprostřed ní se před námi otevírá cesta. Cesta rovná, bezbariérová. Cesta domů. Po ním nám jde naproti ten, kdo nás tam doprovodí. Až domů nás doprovodí. Amen

Comments are closed.