Jakub Kašpar, Bohoslužby třetí neděle adventní ve Vrchlabí
Biblický text pro kázání (Zj 21,1-4):
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.““
On sám, náš Bůh, bude s námi, bratři a sestry, a setře každou slzu z našich tváří. To je hlavní zpráva pro nás – a nejen letošní třetí adventní neděli.
Druhý příchod Kristův na zemi, příchod království Božího, spása. To je ta Janova vize, která je obsahem knihy Zjevení, v řeckém originále Ἀποκάλυψις.
Když se řekne apokalypsa, obvykle nám nenaskočí příjemné asociace. Vidíme spíš vzdouvající se moře, padající meteority, jaderné výbuchy, zničená města a všude samé mrtvé. Ale možná jsme příliš pod vlivem nejrůznějších apokalyptických filmů, kterým se – tentokrát poprávu – říká katastrofické. Bible nám říká, že na to, co ve svém vidění popsal Jan teolog, se máme těšit a připravovat. Ne se toho bát.
Albrecht Dürer: Apokalypsa X: Archanděl Michael bojuje s drakem, 1498, ze sbírek Národní galerie v Praze
Tedy, měli bychom mít bázeň, protože to, co bude příchodu Božího království a spásy předcházet, nebude pěkné. To, co Jan popisuje, nejsou výjevy z barvotiskových obrázků Strážné věže. Mnohem věrněji to ve svých obrazech vystihli mistři jako Albrecht Dürer. Ale Písmo nás ujišťuje, že pro ty, kdo budou připraveni, přijde dobrý konec, dokonce ten nejlepší. „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří,“ tlumočí nám Ježíšova slova evangelista Lukáš.
Ta bázeň, kterou bychom rozhodně cítit měli, není strach z příchodu Božího království, ale bázeň před Bohem. Pokora před jeho nesmírností. Před jeho nekonečnou silou, velikostí, mocí, ale také milostí a láskou. Zbavit se vší sebestřednosti a pýchy, to je ten náročný úkol, ta těžká příprava, která na nás je. Ne „až někdy příště“, ne „až se to bude blížit“. Ale teď, včera, zítra, pozítří. Pořád. „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu,“ říká nám Ježíš u Matouše (Mt 25,13).
Apokalypsa je kniha, která inspirovala množství umělců v celé historii od svého sepsání. Vyznačuje se velikým napětím, spoustou drastických výjevů, vraždění, ohně, nestvůr a nejrůznějších monster.
V dobách dobrých se ji člověku ani nechce číst. Kdo by se chtěl zabývat četbou takového krváku. Ale někdy se do jejích veršů začtete a připadá vám, že vlastně celou dobu čtete o naději. A to prý je signálem, že doba právě dobrá není.
Zjevení Janovo je opravdu kniha o naději. O Božím příslibu, že všechno zlé, co se kolem nás a s námi děje, nakonec má svůj smysl a cíl a ten cíl je dobrý. Nové nebe, nový Jeruzalém. Už žádné moře, tedy chaos, ze kterého se – jak se jim zlíbí – vynořují nejrůznější kreatury, tady nebude. Skončí všechna ta zla, ty strašlivé věci, které Jan popisuje.
Někdy se můžeme setkat s otázkou, jestli je Bůh opravdu tak krutý, že před tím dobrým koncem způsobí tolik bolesti, utrpení a zla. Ale Apokalypsa ve svých katastrofických pasážích, sestry a abratři, nelíčí Boží dílo, to nejsou Boží tresty pro „ty druhé“, pro ty nepřipravené, kterým lampy dost nesvítí. To je výčet všeho toho zla, které pácháme my, lidé – jiným lidem, přírodě, planetě, Zemi – zkrátka Stvoření. Bůh není ten strašlivý trestající superdémon na oblaku se smrtícím bleskem v ruce. Bůh je tichý hlas, který do všech těch námi působených katastrof příchází jako bezbranná oběť, nevinný zbitý beránek, který trpí se všemi trpícími.
A naše lampy by měly hořet světlem naděje, že tohle všechno jednou, nevíme kdy, nahradí nové nebe a nová země, kde Bůh bude s námi a slzy na našich tvářích se stanou minulostí.
Evangelia líčí Boží království a spásu často jako hostinu, třeba svatební. Ostatně Ježíš sám s lidmi často stoluje. Od svatby v Káně Galilejské až po poslední večeři v Getsemane. Hostina je věc příjemná – dobré jídlo, dobré pití, radost a veselí. A také, to je myslím obzvlášť důležité, vzájemné společenství. Na hostině jsme s přáteli, nebo se na hostině spřátelíme. Jsme tam se svými blízkými, nebo se blízkými stáváme. A takovou hostinu pro nás Pán chysá.
„Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí. V naší zemi bude přebývat sláva,“ předznamenává apokalyptický příslib už žalmista (Ž 85,10). Apoštol Pavel píše do Říma, že „i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Ř 8,21)
Tak kdy to tedy bude? Fakt nevíme. Prorok Jeremijáš píše: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jer 29,11)
A já myslím, že toje zásadně důležité. Bůh a spása jsou blízko. Blízko každému z nás. Nejen v tom neurčitém příslibovém čase pro království Boží na zemi, ale už v tom našem čase současném a každodenním. Protože jsou blízko u nás osobně. Spása přichází už tady a teď spolu s vírou v podobě vyrovnání, míru a pokoje. V podobě svobody ve víře, o které píše apoštol Pavel (Ř 8,35-39) se svojí vězeňskou a disidentskou zkušeností: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Amen