Vrchlabí 16. 2. 2025, Michael Pfann
Texty: Introit 2. Kor 4,6, 1. čtení 1. Mojž. 1,1-5.14-18, kázání Jan 3,19-21, 3. čtení Ř 13,11-13a, pož. Jan 1,4
Písně: 754, 589, 395, 448, 775
Milé sestry, milí bratři,
strávil jsem předminulý týden na farářském kurzu v Praze. Tématem kurzu bylo heslo: Lux in tenebris. To znamená světlo v temnotách. Je to citát z úvodu k Janovu evangeliu. Světlo v temnotách.
Vybrali jsme pro letošní farářský tohle téma, protože jsme měli za to, že se v současném světě potýkáme s velkým množstvím různých krizí. Ve společnosti, v politice, v přírodě, v církvi, ve vztazích, sami v sobě. Krize – to jsou ty temnoty. Přišlo nám, že je to takový poctivý křesťanský přístup důkladně prozkoumat, poznat a porozumět situaci, ve které žijeme. Nic si nenalhávat, kouknout se na to, jak na tom jsme.
To by ale bylo málo. Jako křesťané žijeme z naděje. Proto pro nás byl rozhodující ten druhý krok. Hledat naději. Východiska, řešení a cesty ven z krize, či způsoby, jak se s krizemi vyrovnávat. To je to světlo. Světlo v temnotách.
*
Farářský kurz vypadá tak, že v pondělí večer zahájíme velkými bohoslužbami v kostele u Martina ve Zdi. Při nich kázala členka synodní rady, výpomocná kazatelka Simona Kopecká. Kázala na Ježíšova slova: „Vy jste světlo světa.“ Zhasla kostel, aby v něm byla tma. Do tmy zapálila sirku. Pak nás vyzvala k tomu, abychom se navzájem obrátili jeden k druhému a navzájem si řekli: „Ty jsi světlo světa.“ To bylo dobré ujištění na začátek.
Od úterý do pátku pak od rána do večera sedíme v posluchárně pedagogické fakulty a posloucháme přednášky. Občas je proložíme nějakou dílnou, schůzí nebo obědem.
*
První přednáškou odstartoval novinář z Deníku N Petr Koubský, který se zabývá vědou a společností. Svoji přednášku nazval: „Řítíme se do katastrofy?“ Popisoval v ní, jaké různé konce světa nás mohou potkat. Co nás jako lidstvo může vyhubit a jaké je pravděpodobnost, že se stanou a jestli katastrofy umíme předvídat a případně odvrátit. Navrhoval, že do Země například může narazit asteroid. Pravděpodobnost jedna ku milionu. Vybouchne supervulkán. Pravděpodobnost jedna ku deseti tisícům. Následná katastrofa bude pomalá a bolestivá. Naopak to, co si jako konec světa prý máme přát je tzv. gama záblesk. To je bum a je to. Ani si konce nevšimneme. Pravděpodobnost jedna ku miliardě. Žádnou z těchto variant konce světa prý nemůžeme předvídat, ani se na ni připravit.
Naopak jako velmi pravděpodobné jsou ty scénáře, které předvídat můžeme, můžeme se na ně připravit, a úplně nebo alespoň z části jim umíme zabránit. Jedním je jaderná válka. Pravděpodobnost jedna ku stu. Klimatická krize. Ta už probíhá. Co zatím zůstává otevřenou otázkou, je vzpoura umělé inteligence. (Proto prý, když Koubský používá chat GPT vždycky hezky poprosí a poděkuje, aby s ním měl slitování až vzpoura přijde.)
No a to, co nás zajímalo nejvíce: jestli vidí nějakou naději? To nechal na nás.
*
Podobně tomu tak bylo i s dalšími novináři*kami. Politolog a amerikanista Jiří Pehe debatoval s novinářkou specializující se na Rusko Petrou Procházkovou o krizi, v níž se nachází euroamerická demokracie. Bylo to dost podmračené. Apolena Rychlíková a Saša Uhlová popisovaly, v jak těžkých situacích žijí lidé ohrožení chudobou. Mezi ně počítají celou čtvrtinu obyvatel naší Republiky. Podobný počet lidí se vyrovnává buď přímo, nebo skrze své rodinné příslušníky s dopady exekucí. Obě novinářky jsme tu měli na otevřené faře, tak si to dokážete představit. (Petra Procházková k nám prý ráda přijede také.)
I všech těchto novinářů*ek jsme se ptali, kde vidí naději. I oni dost krčili rameny. Rychlíková mluvila o masarykovské drobné práci. Potěšila mě Petra Procházková, která říkala: „Všemu navzdory nepřestávám být idealistka. Je důležité mít ideály. Ony se pak naplní třeba jen z třetiny, ale i to se počítá.“ Obecně nám ale otázku po naději spíš vraceli zpět. Jakože to je job nás farářů, nás křesťanů. (My evangelíci to prý to děláme dobře, potěšila nás Apolena Rychlíková.)
Přijde mi to v něčem příznačné, že právě novináři, to znamená ti, kdo se intenzivně zabývají stavem světa, politiky a společnosti jsou dost skeptičtí, až pesimističtí. Jejich povoláním je popisovat, co všechno se děje špatně. Upozorňovat na to. Podle mě na to upozorňují právě pro to, aby se s tím dalo něco dělat. Už to já sám vidím, jako nadějné. Zdálo se ale, že oni sami skrze všechny ty krize prohlížejí jen stěží.
*
Vlastně to dobře odpovídá tomu, jak o světě přemýšlí evangelista Jan. To jsou totiž ty temnoty – do kterých ovšem u Jana svítí světlo. Četli jsme v úvodu Janovo slovo. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ Mluvili jsme na kurzu o krizích. Krize to je původně řecké slovo, krisis. Krisis znamená soud. Takže to Janovo slovo by se také dále přeložit: „Krize pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ Řečeno velmi jednoduše: krize, soud, krize spočívá v tom, že lidi se chovají blbě, místo toho, co by se chovali dobře. Zlé skutky vedou ke tmě. Jsou smrtící. Jsou projevem soudu. Způsobují krize.
To odpovídá tomu, co popisují novináři. Většina krizí, s nimiž se vyrovnáváme, spočívá v tom, jak se k sobě navzájem lidé chovají, jak se chovají ke světu a přírodě. Jako bychom sami sebe odsuzovali. (Pak jsou tu samozřejmě různé těžké situace, za které nemůžeme, jako nemoci a přírodní katastrofy. O tom ale Jan nemluví. A pokud, tak o tom, jak se s nimi vyrovnáváme.)
Jenže Jan nekončí touhle větou. Pokračuje: „Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jejich skutky jsou vykonány v Bohu.“ To znamená, neexistuje pouze ta temná varianta. Existuje i ta světlá. Pravdivá. A ta teprve má, co dočinění s Bohem.
„Kdo činí pravdu.“ Činit pravdu. To u Jana není nějaké naivní páchání dobra. Pravda znamená vidět věci takové jaké jsou. Posvítit si na ně. Přiznat si, že leccos děláme zle. Že se leccos zlého děje. Ale s tímhle – pokorným – vědomím své omezenosti se stejně snažit žít dobrý život. Má totiž naději. U Jana o sobě Ježíš říká – „já jsem ta cesta, pravda a život.“ (J 14,6). Činit pravdu tedy znamená jít po té cestě, kterou člověku vyšlapává Ježíš. Ta nesměřuje do záhuby, ale uprostřed krizí kráčí k životu.
*
Právě tenhle další, nadějný krok z krize pro nás byl na kurzu důležitý. Proto na něm mluvili také lidé, kteří vstupují do krizových situací a snaží se uprostřed nich dělat něco dobrého – úplně prakticky. Osobně si myslím, že to dělají i ty nejskeptičtější novinářky Uhlová a Rychlíková, když mluví s lidmi, kterým se daří zle a vynášejí jejich příběhy na světlo.
Povídali nám také lidé z křesťanského organizace pomáhající lidem na útěku. Mluvívá se o uprchlické krizi. Tihle lidé rozpoznali, že v krizi se nachází především sami uprchlíci, kteří se dali na nebezpečnou cestu ze svých domovů, kde se válčí. Oni mezi ně chodí do detenčních center a nabízejí jim právní pomoc. Ta je dost důležitá při vyřizování azylových žádostí, ale také různých dalších právních sporů, do kterých se takovíto lidé bez zastání snadno dostanou. Mimoto lidé z této organizace pořádají aktivity pro děti třeba přímo v uprchlických táborech. A také jim tedy povídají o Ježíši.
Kamarád Jakub Ort na kurz mluvil o tom, jak pomáhá zakládat odbory v sociálních službách. Nejde přitom o žádné bafuňáře v zasedačkách s chlebíčky a gruzínským koňakem. Zpravidla jde spíš o ženy ve středním věku, které pracují v domovech pro lidi s Alzheimerovou nemocí. Tyto domovy skupuje firma Penta (jako u nás nemocnici) a dělá si z nich výhodný byznys na úkor pacientů a především zaměstnankyň, které pracují v těžkých podmínkách za minimální mzdu. Těm Jakub a jeho kolegové pomáhají sdružovat do odborů, hájit svoje zaměstnanecká práva, tak aby tu náročnou službu lidem mohli dělat v důstojných podmínkách.
O světle v temnotách mluvila ředitelka Hospice svatého Kleofáše Irena Kalná. Povídala o umírání, které dokáže být temné i o tom, že blízkost, usmíření z rozhádanými dětmi nebo prosté držení za ruku do temnot umírání dokáže přinést světlo. Smířené umírání.
*
Mohl bych vám povídat o našem programu na farářském kurzu ještě dlouho. Bylo to intenzivní. Tady ale chci zakončovat.
Přemýšleli jsme o tom, jakýže může být nadějný postoj křesťanů uprostřed krizí světa. Krize, soud ke světu patří od věků na věky, od vyhnání z ráje, přes Kristův Kříž až k poslednímu soudu. Kříž je přece symbol krize i naděje. Totiž soudu i milosti Boží.
Jde tedy nakonec o to, jak se my postavíme ke skutečnosti světa a života. Když se rozhlídneme kolem sebe a vidíme tmu, tak to může znamenat dvě věci. Buď je fakt tma. Nebo se blbě koukáme. „Já jsem světlo světa“ říká Ježíš. Být křesťanem, jít v jeho stopách, znamená snažit se vidět světlo, hledat světlo. Nebýt přitom naivní, ale pravdivý. To znamená připustit, že existuje i bolest, zlo, krize, tma. Vzít je vážně, ale jejich středem jít hledat světlo, jít ke světlo a brát sebou další a o to světlo se s nimi dělit. Tady nacházet sílu dělat dobré věci. Bůh prý přitom, říká Jan.
Být křesťanem, znamená žít z naděje. To proto, že to světlo v temnotách svítí a tma je nepohltila! Amen