Vrchlabí 27. 4. 2025
Michael Křivánek
Kázání: Neviditelný Ježíš
Texty: Introit Ž 116, 8-9, 1. čtení Iz 40, 26-31, kázání 1. Pt 1, 3-9, 3. čtení Ž 126, 3, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 246, 421, 282, 333, 418
Milé sestry, milí bratři,
minulou neděli jsme slavili, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Co nás ale k této víře vede? A proč důvěřujeme Ježíši, kterého nemůžeme vidět?
Prý mi ta víra bude ke chvále, slávě a cti, až se zjeví Ježíš, ale kdy to bude? Od času, kdy tu byl Ježíš naposledy už uplynula celá dvě tisíciletí, kde Ježíš je? Kdy mi bude víra ke chvále, zatím je spíše k pobavení k těm, které znám. A láska k Ježíši, lze Ho vůbec milovat, když jsme Ho nespatřili a jen jsme o Něm slyšeli?
Prý od Boha máme poklad v nebesích, ale máme jistotu, že tam skutečně je? Proč mu důvěřujeme?
A ty zkoušky, tak s těmi zkušenost máme a o těch víme velmi dobře, že jsou. Je tam ale Ježíš s námi? Není radost ve zkouškách naivní? Není rozumnější se ve zkouškách spíše soustředit na ten problém, který máme? A co ty problémy ostatních? Války, hlad nemoci, utrpení. K čemu mi je v těchto situacích a za těchto okolností věřit, že někde v nebi, mám poklad, když tady na zemi, mám problémy já a ostatní?
Co mě tedy vede k tomu, abych Boha chválil? Ano, někdy si takové otázky kladu a jsem na pochybách, jestli jsem vírou neudělal v životě krok vedle. Někdy je těžké Boha chválit a zvláště, když procházíme zármutkem rozmanitých zkoušek, jak to píše apoštol Petr.
Když se ale ztrácí víra, je dobré si položit otázku, kde se víra vzala? Byla tu z ničeho nic? Rozhodl jsem se udělat a setrvat v bláhovém kroku? Kdyby tomu tak bylo, tak by víra neměla smysl. Naše víra ale není z nás, není z našeho rozhodnutí a přičinění. Nevěříme, protože chceme tak moc věřit v něco naivního a nepřipouštět si problémy světa. Vždyť o těch víme a připouštíme si je. Naší víře předcházelo Boží oslovení a sebe zjevení. Možná se to stalo skrze rodiče, možná skrze přátele, možná skrze myšlenku, ba něco úplně jiného, ale Bůh k nám přišel a zjevil se nám. Nejprve v dějinách v osobě Ježíše Krista, poté oslovením v našich srdcích. A pokud ještě oslovení našeho srdce nepřišlo, tak Ježíš stojí za dveřmi a čeká, až mu otevřeme a dáme se jím oslovit.
Ani víra učedníků, ani víra Marie nebyla tak silná, jak bychom to od těchto zvěstovatelů čekali. V neděli při rozednění, místo čekání na Ježíšovo slavné vzkříšení a vyjití z hrobu, ho jde Marie pomazat k smrti a prokázat mu poslední čin lásky. A učedníci, ti ze samého strachu před Židy a Římany se schovávají v místnosti a doufají, že si pro ně někdo nepřijde a nepověsí je také na kříž. Ježíš v jejich největším strachu a nejhlubším zármutku jim jde naproti. V jejich největší zkoušce, ve které neobstáli, jde za nimi a dodá jim naději.
Ježíš nečeká na naše hrdinství. Nečeká až za ním slavnostně poběžíme naproti. Je s námi ještě před tím vítězstvím. V době, kdy se náš svět a představy otřásají, kdy sami nevíme co dělat dál a kam jít. V době, kdy to už plánujeme sami zabalit. Do této nejtemnější chvíle, přichází vzkříšený Ježíš se svou nadějí, aby nás pozvedl. A jen díky Jeho pozvednutí, můžeme my poté za Ním jít a následovat Ho.
Bůh k nám v našem zármutku a zkouškách jde naproti a tím ukazuje, že Ježíšovo vzkříšení nebyl jen výmysl či lež rybářů, nebo jejich pomatení smyslů, nýbrž to byla reálná zkušenost, která dala lidem novou naději. Naději, že smrtí život nekončí a že v utrpení je vždy někdo s námi. Tuto naději jsme mohli a jsme stále zváni ji přijmout.
Bůh se nezměnil, i když náš pohled na svět možná ano. Lidský pohled se mění neustále, Bůh ale zůstává stejný, nevzdává to s námi, i když my s ním někdy ano.
Ano, Hospodin to s námi nevzdává, nehodlá to s námi vzdát. Je nám vždy po boku, abychom se k němu mohli vždy obrátit a napřímit na Něj svůj zrak. Stejně jako Marie a učedníci. Hospodin vidí naše snažení a naše životní útrapy a není jim lhostejný. Bůh nás střeží, abychom my nemuseli klopýtat, ale mohli chodit v Jeho síle a dojít k plné záchraně a převzít dědictví, které pro nás má.
Dědictví v nebesích, které nám připravil, nemůže nikdo zničit. Lidské poklady podléhají zkáze. Věci se rozbíjejí, peníze ztrácejí hodnotu, ale poklad v nebesích má pořád tu jednu největší hodnotu. A není to jen nalezený poklad, je to dědictví. Dědictví člověk nedostává jen tak, je to pozůstalost po někom z rodiny. A to, že máme dědictví v nebesích znamená, že Bůh nás zve do své rodiny.
V této rodině, bratři a sestry už jsme, proto se i tak navzájem oslovujeme. Bratr a sestra. Znamená to, že nás něco spojuje do jedné rodiny. Nějaký jeden příbuzný, náš nebeský Otec. To On nám dává možnost vidět spasení, které se již událo a bude jednou plně zjeveno všem lidem.
V tomto spasení, záchraně, nám Bůh dává možnost projít zkouškami, které trvají jen omezený čas, s Ním a obstát. A pokud naše víra vydrží i tyto zkoušky, tak pak není bláhová a ukazuje se, že máme ještě v co věřit a doufat. V pěkných dnech je jednoduché Boha chválit, v těžkých, to už chce dost odvahy a hlavně víry. Víry, že Bůh je a že problém není to jediné, co se mi v životě děje a bude dít. A důvěry, že mě těmi zkouškami dokáže provést a že se na něj mohu spolehnout A s touto perspektivou mohu pak i lépe hledat řešení, než když se topím v problému samotném.
Když se podíváme na Boží dílo, tak uvidíme, že víra má smysl a že lze milovat Ježíše, kterého jsme nespatřili. Ježíš se nám dal totiž poznat. Přišel na tento svět jako člověk, abychom mohli vidět, že Bůh na nás pamatuje. Nezapomněl na nás a prožil celý jeden lidský život, celý život plný zkušeností, zkoušek a nakonec i smrti, aby nám byl blíž.
A tohoto zvěstovaného člověka, Ježíše Krista, milujeme. Člověka, kterému šlo o blaho ostatních více, než o své vlastní. Ježíše, který nikdy nezneužil svou božskou moc, ale vždy ponechal lidem plnou svobodu. Ježíše, který nevyčítal lidem jejich chyby a nepřipomínal jejich pády, ale raději jim dodával síly vstát. Krista, který ukázal svou smrtí na kříži, že Bohu na nás záleží. A svým vzkříšením, že zde na zemi vládne vyšší moc, než smrt.
Naše racionální víra je založena na důvěře, že mě Ježíš provede zkouškami a těžkými situacemi. A možná i zažité zkušenosti, že se tak již v našem životě stalo.
Svou důvěru můžeme upnout na člověka a stále to děláme. Není to ale přeci o tolik jistější, než upnutí se na Ježíše, který nyní není v tomto světe fyzicky vidět. Ač můžeme důvěřovat někomu, koho vidíme a máme jistotu, že tam ten člověk je a všichni o něm ví. Ale i tak u tohoto člověka nemáme jistotu, že tam zůstane. Nejlepší přítel na nás nemusí mít čas, když ho potřebujeme. A politici, v jejíž vedení doufáme, si mohou náhle rozmyslet, co slíbili. Zatímco nyní neviditelný Ježíš tu ale přes to všechno bude v čase, kdy ho potřebujeme. Vždy k Němu můžeme upřít svůj zrak a nechat si od něj pomoci. Věříme Mu, že si nerozmyslí svůj plán. Plán, který už provedl, když nás zachránil ve své oběti na kříži a my jsme tak obdrželi dar spasení, o který jsme nežádali a už vůbec jsme si ho nezasloužili. A dar, který nemůže nic na světě zničit.
Na začátku jsem se ptal, co nás vede k tomu, že v Ježíšovo vzkříšení věříme a že mu důvěřujeme, i když ho nevidíme? Je ale Ježíš skutečně pro nás neviditelný, nebo jen máme sklopený zrak? Důvěru v Ježíše skládáme, abychom se mohli v těžkých časech podívat nahoru, uvidět Ježíše a projít s ním zkouškou, ve které Jeho i sami sebe, lépe poznáme. A za Jeho přítomnost v našich zkouškách, Mu patří naše chvála a dík. Amen.