Vrchlabí 18. 5. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 98,1, 1. čtení 1. Sam 16,14-231. Sam 16,14-23, kázání Sk 16,23-34, 3. čtení Kol 3,16-17, pož. 1. Tes 5,23-24
Písně: 118, 241, 282, 620, 426
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
vzpomenete si na úplně první písničku, kterou jste kdy slyšeli? Povídali jsme si o tom před týdnem na Hovorech v Křížlicích. Nejvíc z nás si pamatovalo ty písně, které nám při uspávání zpívaly maminky. V mém případě to bylo Modré oči jděte spát. Naše holky už ji taky znají. Luděk Pelc si taky tu maminčinu pamatoval, že? A vzpomenete si na tu, kterou jste sami zpívali? Tam už to vzpomínání bylo trochu méně romantické. Míchaly se písně z nedělní školy s budovatelskými písněmi.
Nevím, jak jste na tom v tuhle chvíli při vzpomínání na první písně, ale melodie, slova, písně mají velikou sílu. Umí vracet vzpomínky, vůně, chutě, obrazy. Otevírají pocity. Dávají průchod emocím. Myslím, že právě díky tomu zpěv dokáže osvobozovat. Anebo možná ještě jinak, zpěv nás dokáže propojit do vyšších sfér, propojit s pánem Bohem, který umí osvobozovat. Přináší lidem spásu.
Spása – to je jedno z těch slov, které slyšíme v kostele tak často, že skoro nevíme, co znamená. Je jaksi neuchopitelné, příliš teoretické. V tom dnešním příběhu Pavla, Silase a jednoho proměněného bachaře je to jinak. Tam má spása, záchrana úplně konkrétní podobu.
*
Pavel a Silas sedí v kriminále. V temné kobce, kdesi hluboko podzemí v Makedonii. Jsou skoro nazí. Šaty z nich ztrhali. Seřezali je. Na náměstí, všem na očích je zmlátili a zbičovali. Nohy jim po tom všem bachař strčil do dřevěného trámu, aby na útěk ani nepomysleli. Tak tam sedí, zmlácení, od krve, promrzlí. A bachař? Spí. Však je půlnoc. Nepotřebuje tu náhodou někdo zachránit, spasit? Kdo vlastně?
Ti dva muklové? Zbití. Na dně věznice.
Bachař? Tvrdě spící. V horním pokojíku.
Jeden nahoře, dva dole.
Ti dole se obrací nahoru.
Ne k bachařovi, ještě výš stoupá jejich zpěv. Oni totiž nebrečí. Zplna hrdla zpívají. Jak to psal básník Ivan Martin Jirous z komunistického kriminálu:
V neštěstí se vždycky hbitě
vracím k religiozitě.
(Jak se však trochu zabydlím
tak se ani nemodlím.)
Dodával v jedné ze svých Labutích písní, básní, modliteb z vězení.
Podobě i Pavel a Silas uvěznění v kládě hledají svobodný prostor u pána Boha. Zpívají. Nejspíš žalmy, jak se je učili v sobotní škole v synagoze. Zpívají a jejich zpěv je silnější než mříže. Zpěv jde skrz mříže. Ani ocelové žbrlení ho nezastaví. Proniká až dolů k samým základům země – nebo nahoru k tomu, kdo je položil – a základy země se zatřesou. Bůh rozpohybuje i zemské desky, aby člověka dostal na svobodu, aby ho spasil. Přesně cílené zemětřesení apoštolům neshodí nízké stropy na hlavu, pouze rozlomí zámky na všech dveřích vězení, zlomí dokonce i tu kládu, v níž jim vězí nohy.
A co teď? Vzít nohy na ramena? Mohli by si říct vězni.
A co teď – bude se mnou? Říká si bachař, kterého zemětřesení vytáhlo z postele a vidí dveře vězení dokořán. Už, už se chystá nalehnout na meč. Kdo, že to tu potřebuje zachránit, spasit teď?
Lidi, které pán Bůh nenechal ve štychu, nenechávají ve štychu zas ty druhé lidi. Takhle se Boží spása rozmnožuje. Svoboda jednoho přináší záchranu druhého. „Zadrž,“ křičí Pavel na nešťastníka bachaře. „Jsme tady. Všichni!“ Osvobození vězni ještě sedí v celách. Slitují se nad svým věznitelem. Když s nimi, tak i s ním by to nakonec mohlo dobře dopadnout.
Pavel se Silasem si dál zpívají svoji písničku. Tu o spáse. Tu o odpuštění. Tu o spasiteli, Kristu, který otevírá nové začátky jako dveře temné cely.
*
Bachař se obrací. Padá na kolena. Obrací a stává se z něj nový člověk. Z věznitele se stává osvoboditel. Vyvádí bývalé vězně na svobodu. A z bývalých vězňů, z těch se také stávají osvoboditelé. I oni, Pavel a Silas pořád ještě zmlácení, ukazují novou cestu z basy bachařovi. Mluví o spáse. O záchraně. Mluví o Ježíšovi. „Tak jako my jsme ti ukázali cestu z vězeňského prostředí, ty jdi domů a ukaž tu cestu celé rodině, celému domu. Už nemusíš být správcem cizí nesvobody. Můžeš být hlásnou troubou otevřeného světa. Můžeš jít mezi svoje lidi a jim povědět, že si i pro ně našel dveře pryč z té plesnivé vězeňské zatuchliny. Cestu pryč z nízkých stropů, zamřížovaných oken, temných místností a zavřených dveří.“
Všimněme si, jak se osvobození prolínají s osvoboditelem. Rozostřují se hranice mezi tím, kdo svobodu přináší a tím kdo ji získává. Je osvobozený Pavel se Silasem, ostatní vězni, nebo bachař a jeho rodina? Osvobodil bachař apoštoly, nebo apoštolové bachaře, a ten zas svoji rodinu. Nebo to všechno udělal pán Bůh. Otec Krista Spasitele, který před nedávnem osvobodil Pavla? Všechno se to prolíná. To, je totiž princip spásy. Prostupuje životy. Otevírá dveře k vzájemnosti. Osvobozuje z předem rozdaných rolí. Zachraňuje ze zpečetěných osudů.
*
Tohle je příběh o spáse. O zcela konkrétní záchraně z vězení – Pavla a Silase. O novém životním začátku bachaře, který uviděl nový smysl života mimo zamřížované kobky. Všechno to začalo nespravedlivým rozsudkem, zneužitím moci a násilím. V rozhodující chvíli ale mašinérii nespravedlnosti do řeči skočila písnička – plná důvěry, možná i bolesti, jistě plná naděje. Ta písnička vylomila dveře z pantů. Nebo je vylomil ten, kdo ji zaslechl, jak skrze mříže stoupá do nebe. Ta píseň přinesla spásu pro všechny zúčastněné.
A já myslím, že to ten den písničkou to také skončilo. Bachař vyvedl apoštoly zdola ze sklepa nahoru k sobě domů, k rodině. Oni mu povídali o tom, jak poznali Ježíše, jako spasitele, který lidi vytahuje z jejich vnitřních i vnějších kriminálů. On je, bachař apoštoly, ošetřil, obvázal jim rány. A pak se nechal pokřtít. Umýt od toho mrtvolného vězeňského pachu. Sebe i celou svou rodinu.
Nakonec sedli ke stolu. Jedli, pili hodovali a především se radovali – že uvěřili v Boha prý. A radost, ta se projevuje zpěvem. Myslím, že tehdy nad ránem se v tom vězeňském domě přesunul zpěv o několik pater výš. Už nezněl z oken zamřížovaných, ale z oken otevřených do ulic. Jak asi zněl lidem pod okny?
*
Zpěv, který jde skrz mříže. Chtěl bych Vám povědět ještě jeden skutečný příběh. Pelcovi a Eva ho už ode mě slyšeli na Hovorech, tak se omlouvám. V době normalizace v naší církvi vznikalo velké množství písní. Sváťa Karásek, Luděk a Miloš Rejchrtovi, Bohdan Pivoňka a další. Mnohé z těch písní dodnes zpíváme. Tehdy je s kytarou zpívala evangelická mládež. Nové písničky přes kopírák přepisovali a vázali do takových improvizovaných zpěvníčků. V té době naši církev navštěvovali lidé z církve z Holandska. Tajně pod podlahou sanitky, kterou jezdil farář Vladimír Kalus sem vozili zakázanou literaturu. Holanďani tehdy nabídli, že z těch podomácku vázaných písní vydají zpěvník. Podklady pro zpěvník propašovali studenti teologie z Československa do Holandska. Tam vydali zpěvník a přes hranice propašovali zpět. Dali mu jméno Nová píseň. Podle Žalmu, který jsme na začátku četli. „Zpívejte Hospodinu píseň novou.“ Krátce po revoluci se stal základem pro náš Svíták.
V těch písních můžeme číst, jak lidé v nesvobodných poměrech skrze písně hledali svobodu od pána Boha. Spásu uprostřed nesvobody. Byl to zpěv, který šel přes hranice. Prostupoval mříže, jako ten Pavlův a Silasův. Zpěv má sílu! Dokáže přinášet svobodu, záchranu, spásu.
Když budete dobře poslouchat, může se jednoho dne i vám stát, že půjdete po ulici a oknem uslyšíte, jak jakýsi bachař se svými vězni zpívají Novou píseň. Píseň svobodných lidí, píseň spásy.
Amen