Vrchlabí 5. 10. 2025, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 145,15, 1. čtení Ž 104,1a,10-15.27-30.33, kázání Iz 58,7-12, 3. čtení Kaz 11,1, pož. 2Te 2,16n
Písně: Svítá: 45, 319, 331, 229,
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
jste bohatí? …
Ptal jsem se na stejnou otázku ve čtvrtek na biblické žáků v Diakonii. Čekal jsem, že se budou spíš tvářit, že ne. Vždycky se dá nakoupit víc dobrot a zažít víc zážitků. Ale světe div se, děcka i učitelé se hlásili, že jsou bohatí. Že prý mají rodinu a kamarády a kde bydlet a co jíst a vzduch a že prý jsou bohatí. Učitelka Štěpánka připomněla, že kdyby ve škole ještě byl Štěpán z Křížlic, jeden z nejstarších klientů diakonie, možná si ho vybavíte, určitě by nám připomněl, že jsme bohatí na zážitky. (Ale že se mám oholit.) Domácí poměry některých žáků diakonie bychom rozhodně za bohaté podle běžných měřítek nepopsali, ani co se týče finančního zabezpečení ani rodinného zázemí. Stejně se sami mají za bohaté. To mě potěšilo. Takže ve škole diakonie jsou bohatí. Snad i mezi námi jsou nějací boháči. To je dobře. Protože se máme, o co rozdělit! Můžeme pomoct druhým.
*
Právě o tom dneska mluví Izajáš. Respektive jeho ústy o tom mluví Bůh. Zajímavé je, že ani nezačíná tou otázkou po bohatství. Ostatně nemluví k žádným boháčům, ne měřeno stavem účtu. Mluví k Izraelcům, kteří se po desetiletích vrátili ze zajetí domů, do vysněného Jeruzaléma. Jenže teď chodí kolem hromad trosek. Infrastruktura chybí. Služby nefungují. Střechami podepřenými trámy zatýká. Pole jen pomalu začínají plodit. Společnosti chybí řád a organizace. K lidem v této situaci Izajáš mluví o tom, jak znovu vybudují svoje město. Jak znovu vybudují svoji společnost. Jsou to nadějné obrazy, zároveň jsou to tak trochu návody na dobré soužití. Ubitým lidem dodává naději, vůli jít dopředu. Dodává jim sebevědomí – „však to jste vy, kdo se bude brzy moci postarat o ty, kterým je zle. Vlastně s tím můžete začít rovnou. Však se díky tomu tady budete cítit o něco víc doma. Mezi svýma. Díky tomu poznáte, že na všechno nejste sami!“
*
V Izajášově líčení se děje pozoruhodný obrat. Často se říká a já tím i začal, „mnoho jsme dostali, máme se oč dělit.“ Je to pravda, podívejme se kolem stolu Páně, kolik plodů se tu shromáždilo. Strom díků je ověšený listy se vším, zač jste vděční. Támhle na nástěnce je spousta fotek se vším možným, co jsme za poslední rok zažívali tady ve sboru. Jsme bohaté společenství. Mnoho jsme dostali, mnoho můžeme rozdat. Jenže u Izajáše se ta posloupnost obrací.
Izajáš vůbec neříká, „podívejte, co všechno máte“. Možná tuší, že by to mohlo Izraelcům zakopávající o rozvaliny města i společenství mohlo znít jako výsměch. Izajáš začíná rovnou tím dělením. Nesleduje společnost skrze brýle jejích nejsilnějších členů. Začíná od těch nejslabších. Říká: „Podívejte, co můžete, a dokonce máte dělat: Můžete se dělit se o chleba s tím, kdo má hlad.“
Pokračuje: „Utrmáceného, který nemá, kde by hlavu složil, můžeš pozvat k sobě domů. Nahému dát vlastní kabát. Nebýt lhostejný k tomu, co trápí tvého bližního.“ Podobně to známe z Ježíšova podobenství o posledním soudu, „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých maličkých bratří, mně jste učinili.“
Zní to hezky. Když je člověku teplo, rád pro dobrý pocit pustí chlup. Izajáš to ale neříká na fundraisingové večeři bohatým ředitelů velkých firem. Říká to utrmáceným, záplatovaným a nedojedeným Izraelcům, jimž samotným domů fouká nezaskleným oknem. Člověk by řekl: „Nejdřív je potřeba se postarat o sebe, pak teprve přijde na řadu druhý.“ Jenže, kdy budeme dost spokojení, aby se ten druhý dostal na řadu?
Izajáš říká: „začněte rovnou“. Dává to i logiku, čím víc žebráků se bude toulat po městě, tím výš poroste nervozita těch, kteří jsou na tom jen o kousek lépe. Dívat se na cizí trápení, to v člověku budí výčitky svědomí a taky strach z vlastního pádu. Člověk se před tím raději schová. Lidé se od sebe izolují.
Izajáš jde ale o opak o živé a prosperující společenství. V tuto chvíli je to otec budovatel. Je třeba vybudovat zemi od znovu, od základů, od spoda, celkově. Tuší, že je to vysoký nárok, a tak ujišťuje nejisté Izraelce, že to stojí za to. Říká, „podělte se, postarejte se.” To není snadná věc.
Jenže když to začnete dělat, stane se s vámi zvláštní věc. Jakmile obrátíte pozornost od sebe k těm, kdo potřebují pomoc, jim se život prosvětlí. Jenže nejen jim. Jsme přece všichni propojení. Ono najednou začne svítat i vám světlo nad hlavou. I ty rány, které sami nosíte na svém vlastním těle se zahojí. Hojení je totiž pospolný proces, děje se ve spolupráci. Najednou to dobré, co děláte, se začne dařit a rozmnožovat. To proto, že Pán Bůh se postaví za dílo toho, kdo bere ohled na druhé. Bůh na něj totiž taky začne brát ohled. Začne růst společné dílo s Božím požehnáním
*
No a potom všem, když ty sám se ocitneš v úzkých, když sám budeš volat o pomoc, Hospodin ti odpoví: ‚Já jsem tady!‘“
Tohle je hrozně důležité místo. „Já jsem tady.“ To je jedno z nejdůležitějších slov Starého zákona. Většinou to říká člověk, kterého do služby povolává Bůh. Abraham, Mojžíš, Samuel, Izajáš. Tady to ale najednou z ní z druhé strany. „Tady jsem“, najednou říká vystrašenému člověku Hospodin.
„Já tu jsem.“ Jsem s tebou. Uslyší od Hospodina člověk, který se postará o druhého člověka v úzkých. Člověk, který vydá svůj vlastní život všanc, nechá až do své vlastní duše dolehnout nářek toho druhého, takový člověk nezůstane sám. „Kdo dá svůj život pro mě, nalezne jej.“ říká Ježíš. To stejné říká i Izajáš, „buďte tu pro ty, kdo potřebují pomoc. A až budete potřebovat pomoc vy, najednou zjistíte, že i na vás pomoc čeká. Uprostřed lidí, s nimiž se podělíte o svůj život, nejdete i vy to, co potřebujete. Najdete Boha. Až mezi lidmi zjistíte, že nejste sami. Mezi lidmi, kterým říkáte, „nebojte, já jsem tu s vámi“, i vy uslyšíte „já tu jsem s tebou“.
Tady dochází ke zlomu. Od této chvíle to jde nahoru. Tady se děje ten obrat. Když se rozdělíte, tak teprve tehdy se stáváte skutečně bohatými.
Izajáš dál už líčí jen vzestup židovského společenství. Když přestanete utlačovat lidi, když přestanete ukazovat prstem a navzájem si nadávat, když místo toho budete štědří k hladovým, postaráte se o utrápené, tak do vašich temných obav z budoucnosti vtrhne světlo. I temné stíny vám prozáří světlo poledního slunce. Budete žít s nadějí. Hospodin bude s Vámi. I v těch nejvyprahlejších pustinách vaší duše se o vás postará, nasytí vás, vrátí sílu vašim kostem. Vaše město se zazelená jako dobře zkrápěná zahrádka. Stane se pro vás i pro druhé pramenem, ke kterému všichni chodí pro vodu. Její pramen totiž nevysychá. A to, co se vám teď zdá, že leží v troskách, začne získávat tvar. Vybudujete nové město, postavíte k němu cesty a zazdíte trhliny.“
Takhle dodává Izajáš naději vystrašeným Izraelcům, kteří stojí uprostřed zničené země a společnosti v rozkladu. Začněte se starat o vaše bolavé a Bůh se postará o vás. Dávejte a začnete dostávat.
*
Však to známe i z vlastní zkušenosti. Když vypukla válka na Ukrajině, přišlo nám jasné, že je potřeba pomoci lidem, kteří přicházeli. Prostě jsme začali, jak to šlo. Dole na faře jsme začali stavět koupelnu a rekonstruovat byt pro uprchlíky. Pustili jsme se do pomoci a najednou se začaly sypat peníze. Vytvořili jsme byt a přišli skvělí lidé. Artem s Vikou. Najednou začali obohacovat oni nás. Nejen že, aniž bychom to plánovali, po čase přibyl další nájem do sborového rozpočtu. Nad to máme šikovného kostelníka, který nám dlouho chyběl. A výborné sousedy. To platí i plošně, počteno jen v korunách, náklady, které stát vydává na pomoc lidem přišlým z Ukrajiny jsou už dávno mnohem nižší než finance, které z jejich práce plynou pro náš stát. To je životní praxe pomoci.
Pomoc se vyplácí. A přitom ji neděláme proto, aby se nám to vrátilo, ale prostě proto, že je to potřeba. Vykonané dobré věci se v životě začínají zúročovat. Jak říká biblický Kazatel: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“
*
To je zkušenost, kterou líčí Izajáš. Neříká: „máte toho spoustu, tak rozdávejte.“ Izajáš to obrátil. I když se vám možná zdá, „sám mám málo“, říká: „Rozdávejte a uvidíte. Sami toho pak spoustu najdete. Postarejte se o druhé, a i o vás bude postaráno. Neházejte flintu do žita, že líp už bylo. Namísto toho budujte s citlivostí, s ohledem na druhé a vybudujete zemi, společnost, ve které je radost žít. Buďte nablízku druhým i těm slabým, a právě mezi nimi poznáte pána Boha. Zavolá na vás: „Já jsem tu taky.“
To je ten obrat: ne čekat, co dostaneme, abychom mohli poslat dál, ne. Rozdávat, a pak zjišťovat, že jsme čím dál bohatší. Starat se o druhé, a poznávat, že život je čím dál nadějnější. Tenhle obrat se děje nejdřív tady, v našem vnímání. Pak se může proměna začít dít i kolem nás. A my zjišťujeme, že nejsme sami. Slyšíme: „Tady jsem.“
*
PS: Na závěr bych Vám ještě rád ukázal jak se vztah mezi dáváním a životem projevuje také v přírodě. V Izraeli jsou dvě velké vodní plochy. Na severu leží velké Genezaretské jezero, někdy se mu také říká galilejské moře. To je nebývale plné ryb. Lidé rádi tráví čas v příjemném větříku, který z něj vane. Tady se napájí řeka Jordán a teče dolů na jih. Na jihu, v poušti leží druhá vodní plocha. V ní ale není žádný život. Smrdí to kolem něj sírou a okolo nikdo nežije. Sem se vlévá Jordán, ven už neteče. Jaký je mezi oběma vodami rozdíl? Galilejské moře dává a žije. Druhé jezero nedává nic. Proto se mu říká mrtvé moře. Smrt bere, život dává.