Daniela Brodská
Biblický text (Kol 4,2-6):
„V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení, a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán.
Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit.“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Známe tíseň, kdy máme velkou touhu pomoci, něco udělat, ale není to v našich možnostech. Když se dějí zlé věci, když přijde námi neřešitelná situace, zlá nemoc, smrt, cítíme se bezmocní. Boží slovo nám i pro takové chvíle nabízí ojedinělou cestu – modlitbu. Je to úžasná příležitost, ba úkol – pro jednotlivé křesťany a také pro společenství, pro církev.
Nový Zákon předkládá, nejen v tomto oddílku, ale ještě v mnoha dalších, – modlitbu jako vyjádření vzájemnosti a odpovědnosti za náš život před Bohem. Dobře si však povšimněme, že nejde především o to, aby se plnila naše soukromá přání, ale aby okolní svět poznal Ježíše Krista. V tomto smyslu prosí Pavel Kolosské křesťany, aby se modlili za něho, aby mohl zase svobodně zvěstovat evangelium. A Pavel je také přesvědčen o tom, že vlastně každý, kdo poznal Krista, je pověřen probouzet víru ve svém okolí. Že to není snadné? Ovšem, že není. Ale Bůh sám dá k tomuto zvěstování sílu – povzbuzují bibličtí svědkové víry.
K tomu, aby věřící člověk rozpoznal své poslání, zůstal mu věrný, aby nezklamal, neochabl, je modlitba neocenitelnou pomocí. Je to zvláštní dar, jako ostatně mnoho dalších, které dostáváme. Máme ho rozvíjet, pečovat o něj, učit se správně s ním nakládat. Jak? Odpověď opět můžeme nalézat v Písmu.
V souvislosti s modlitbou připomíná Pavel tři důrazy. Modlitba má být vytrvalá. Jak tomu rozumět? Máme se od rána do večera modlit? Podle běžných představ světa o modlení, vyvolá tento pokyn posměšný úsměv. Ale v Písmu stojí: „Co jen od rána do večera?!“ V dopise do Tesaloniky se píše (1Tes 5,17): „…bez přestání se modlete…!“ Myslí se snad, že člověk nemá nic jiného dělat? Špatně rozumí biblickému slovu ten, kdo si to takto vykládá. Modlitba přece není a nemá být mnohomluvný projev. Je rozhovorem s Bohem. Je konfrontací každé životní situace s Boží vůlí. Je to stálý kontakt, třeba beze slov. Je to vědomé přijetí skutečnosti, že co dělám, myslím, cítím – děje se před Boží tváří. To je nepřetržitá modlitba, trvalé spojení, stálý vztah s Bohem, a nemusí se při tom ani odříkávat slova modlitby.
Dál má být podle apoštola modlitba – bdělá. Asi máme taky různé představy o tom, co to znamená. Ale bdělost v biblickém smyslu je specifickým rysem víry. V prvokřesťanské době – bdění – neznamená jen, že jsme vzhůru, že se soustředíme. Je tu hlubší obsah. Šlo o postoj věřícího k přicházejícímu Božímu panování. Šlo o to, jak očekává druhý příchod Krista a jeho soud. Už tehdy, relativně brzo po Ježíšově působení v tomto světě, se aktuálnost Kristova příchodu zamlžila. Ztratila se schopnost očekávat věci budoucí, žít vstříc zaslíbené budoucnosti, která přesahuje každodennost. Časovou vzdáleností od velikonoční události v Jeruzalémě jsme tou ztrátou postiženi i my dnes. Není tu schopnost očekávat budoucí věci s dobrou nadějí. Není tu radostný výhled. Je tu pochybování, deprese, smutek. A přece víra otevírá zrak pro Boží království tady a teď. Víra přináší jistotu, že ač nevíme dne ani hodiny, kdy dojde naplnění, přece se každým okamžikem, slovem i činem podílíme na věčnosti, kterou Kristus připravil. K tomu je bdělá víra, pro kterou je živé Kristovo zaslíbení.
Bdělá modlitba v sobě nese ještě jeden rys, na který poukazoval Ježíš: Věřící člověk se nemodlí pro sebe a jen za sebe, ale za druhé. Jak se za druhé modlit? Můžeme Pánu Bohu předpisovat a radit, co má dělat? No, můžeme, ale Pán Bůh nás nemusí vyslechnout. Přesto se máme přimlouvat, prokazovat, že jsme bdělí vůči vlastnímu blahu, ale i blahu druhých. V tom je odpovědnost za společenství, které Bůh zde chce mít.
Jedna z velkých potíží, které si musíme přiznat je, že vlastní těžkosti a trápení prožíváme intenzivněji a hlouběji. Zdají se nám občas horší, než ty, které snášejí druzí. A jen mimořádné události dokážou otřást lidskou sebestředností. Pak se probouzí soucit a solidarita. Pak jsme ochotni pomáhat. Děláme to při živelných pohromách ve světě, v nouzi lidí ve vzdálených zemích i v našem okolí. Je to skvělé, že semínko lidskosti, to obdarování pro společný život, tlakem okolností zcela nezašlo. Je vůle pomáhat. Děláme, co můžeme. Když nemůžeme, přichází ke slovu přímluva. Se svými dary obětujeme i přímluvy, aby Bůh sám vysvobodil z tísně a strachu a dal naději do budoucnosti. A Bůh ví, čeho je zapotřebí.
Přímluvná modlitba osvobozuje jedny od zahleděnosti do sebe sama, druhým pomůže najít sílu v solidaritě a pomoci. Přímluvná modlitba může vést nás i druhé k objevení nosných hodnot života, které byly dosud zahaleny. Nemusíme Pánu Bohu radit. Můžeme mu nabídnout otevřené srdce, ruku, peněženku, aby si nás a to, co vlastníme, podle své vůle použil.
Pavel žádá své spolubratry a spolusestry o zcela aktuální přímluvu: aby mu Pán Bůh pomohl z vězení a on mohl zase zvěstovat evangelium Ježíše Krista. A připomíná jim, že je to i jejich úkol. Poslouchejme pozorně: Nejen on sám, Pavel, ale i každý jednotlivý křesťan má využít pravé chvíle k aktuálnímu poslání. Všichni jsou přece svědky Ježíše. Nejen kazatel, ale každý člen církve má svým obdarováním církev budovat i spravovat a především, svou víru osvědčovat v každém okamžiku svého života. Naše okolí má poznávat, že svěřené evangelium je vzácné, je základní hodnotou, jíž žijeme. Pro situace sváteční i všední, světlé i trudné přináší pokoj, radost a naději. Jako ta sůl, co skutečně solí a světlo, které není přikryté. To je to třetí, co patří k modlitbě – děkování Bohu. Slovy – jistě, ale také tím jak jednáme, jací jsme v každodenním životě.
Je dobré si uvědomit, že právě „žitá modlitba“, ten soulad slov o Bohu a každodenního jednání, má silný misijní vliv. Nějaký pohan prý kdysi řekl evropskému misionáři: „To, jaký jsi, tolik křičí, že už neslyším, co říkáš.“ Bdělost nám může pomoci, aby se něco podobného nestávalo křesťanům i v dnešním pohanském prostředí. Být vytrvalý ve víře, osvědčovat bdělost nadějného výhledu, životním stylem děkovat Bohu za všechna obdarování – a k tomu přimlouvat a prosit o přispění Ducha svatého. Spoléhat na Boží milost, která nás drží a vede.
Modlitba: Pane, prosíme o vytrvalost a bdělost. Prosíme o tvé milosrdenství a lásku. Připomínej nám svou vůli i odpovědnost, kterou z víry máme za druhé. Děkujeme za naději, která je pro všechny, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen